Strategie

Co bylo před tím
Historie strategických her se poněkud liší od historie všech ostatních žánrů počítačových her – začíná totiž o pár tisíc let dříve. V Číně, Japonsku, ale i leckde jinde (např. súdánská národní hra Sidža má prý delší tradici než šachy či go) si už dlouhá století lidé cvičí své strategické myšlení hrami, při kterých se snaží svými kameny či figurkami vyřadit, obklíčit, přeskočit či jinak zlikvidovat soupeřovy - a to je vlastně princip, na kterém strategické hry fungují dodnes. Tyto hry vždy patřily k dobrému vzdělání a všestrannému rozvoji osobnosti a jejich hrou strávili lidé jistě více času, než skákáním po kůlech se zavázanýma očima, ať si filmoví tvůrci tvrdí cokoliv. Teprve v našem století (to je zvláštní, zanedlouho se bude říkat v minulém století) se do vývoje strategických her pořádně opřela západní civilizace a vznikla spousta strategických stolních her, od těch nejjednodušších až po monstra se stovkami žetonků a neuvěřitelně složitými pravidly.

Vývoj počítačových strategických her začal vlastně podobně, i když mnohonásobně rychleji. První z nich byli většinou převodem již existujících her do počítačové podoby. Za zmínku také stojí, že to byly jedny z prvních počítačových her vůbec - první piškvorky, šachy nebo třeba Chamurabiho (taková jednoduchá textová strategická hra, kde rozdělujete pozemky, obilí a krávy) jste si mohli zahrát už na velkých sálových počítačích ještě dříve, než spatřili světlo světa první domácí osmibitoví mazlíčkové (no – ti mladší z vás asi nemohli, už je to přece jen dost dávno).

Lords of Midnight - nezastavitelné hordy Doomdarku se valí přes krvavé pláně na jih        Civilization - zatím jenom kolo, o pár hodin později už to budou kosmické lety

Jak to všechno začalo
V počátcích grafické počítačové zábavy zaznamenaly strategické hry mírný útlum. Zatímco pečlivé rozmýšlení každého tahu složité strategie přinese skutečný požitek jen těm přemýšlivějším hráčům, akční plošinová hopsačka může zvýšit hladinu adrenalinu každému. První renesanci strategických her zahájil až Sid Meier a jeho geniální Civilization. Do té doby ještě nikdo nepřinesl tak komplexní a přitom podrobný model rozvíjející se lidské civilizace. Skutečné vynálezy a průřez celou technologickou historií lidstva, propracovaná a vyvážená pravidla, která fungovala jak pro legionáře, tak i pro tanky, letadla a atomové hlavice, možnosti zakládat a zvelebovat města a jejich okolí, diplomacie mezi národy, objevování neprozkoumaných končin, na tehdejší dobu pěkná grafika – to vše udělalo z Civilizace jeden z nejoblíbenějších titulů herní historie a dalo vzniknout mnoha dalším pokračováním a klonům, které se na trhu objevují dodnes.

Zrychlujeme
To ale stále nestačilo. I když Civilizace oslovila všechny milovníky strategických her a získala tomuto žánru řadu dalších příznivců, stále ještě zůstávala pro mnoho hráčů příliš pomalou, zdlouhavou a složitou hrou. Další průlom proto znamenala Dune 2, první realtimová (ve skutečném čase se odehrávající) strategie. Celá tato geniální myšlenka byla postavena na jednoduchém pokřivení skutečnosti, že postavit budovu trvá zhruba stejně dlouho jako ji pětkrát obejít kolem dokola a na odvážném nápadu, že hráč nemusí rozhodovat o každém kroku a výstřelu každé ze svých jednotek. To umožnilo vzít jednoduché budovatelské a ekonomické prvky spolu s akčními vojenskými operacemi, a to vše spojit do jedné napínavé a vzrušující hry. Hra sama sice nezaznamenala takový úspěch jako Civilizace, spousta dnešních hráčů ji zná spíše proto, že se o realtimových strategiích často mluví jako o ‘klonech Duny’, a dokonce trvalo poměrně dlouhou dobu, než se objevili první následovníci, ale nakonec odstartovala takové vývojářské šílenství, o kterém se Civilizaci ani nesnilo. Autoři Duny totiž nevyužili plně potenciálu myšlenek, které objevili. Jde především o multiplayer, hru více hráčů, která se objevila až u pokračovatelů Duny (mezi první realtimové strategie podporující hru více hráčů patří i česká Paranoia).

Přibíráme spoluhráče
Klasické tahové strategie dávají hráči možnost přemýšlet o každém svém tahu jakkoliv dlouho, zatímco realtimová strategie nechává nějakým způsobem plynout čas a hráč může ovlivňovat její průběh tak často, jak stíhá. To samo o sobě neznamená, že by byla tahová strategie nudnější, dokonce tomu může být i naopak – zatímco v tahové strategii hráč tahy, ve kterých se nic neděje, zkrátka během chvilky odkliká, v realtimové strategii může jen zrychlit na maximální rychlost (a např. postavit Townhall ve Warcraftu II i na nejvyšší rychlost trvá asi minutu). Jenže zcela jinak je tomu při hře více hráčů – i skvělá tahová strategie může ztratit kouzlo, když tři čtvrtiny času trávíte čekáním, než odehrají soupeři. Ale to je právě skvěle řešeno v realtimových strategiích: jednak hrají všichni hráči současně a jednak hráči, kteří by rádi přemýšleli déle, nedostanou šanci zdržovat ty, kteří touží po rychlé a vzrušující akci.

Dál už každý sám
Realtimové strategie tedy vyhovují širšímu spektru hráčů než tahové. To ovšem neznamená, že by tahové strategie ztratily svůj význam a své publikum. Zkrátka a dobře se někdy v okamžiku vydání Duny 2 žánr strategických her dělí na dva proudy, z nichž každý má ve světě počítačových her své publikum a své místo.

Množíme se klonováním
Podívejme se nejprve, jakým směrem se vyvíjely a vyvíjejí realtimové strategie. Hned v počátku se zde objevily dvě hlavní větve, které začaly téma Duny zpracovávat odlišným způsobem – Westwood Studios, tvůrci původní Duny a série Command & Conquer, se zaměřili spíše akčnějším směrem, Blizzard se svou ságou Warcraft/Starcraft zůstal blíže duchu strategických her. Rozdíly mezi oběma řadami sice nejsou na první pohled velké, ale způsob hraní ovlivňují poměrně zásadně. Zatímco v řadě Dune/C&C jde většinou o jednu jedinou surovinu, budovy se staví tak nějak samy, jednotky mají většinou jeden jediný příkaz (Bojuj!) a informace o jejich vlastnostech najdete tak maximálně v manuálu, ve Warcraftu/Starcraftu máte k dispozici vždy suroviny více druhů, vždy jsou tam nějací tvorečkové, kteří slouží ke stavebním, důlním a údržbářským pracem a některé jednotky mají různé speciální schopnosti, které musíte sami aktivovat (např. kouzla).

Většina ostatních ‘klonů Duny’ pak spadá více či méně do některé z těchto kategorií. Velká část z nich kráčí spíše směrem k akci (a některé se tím věru netají, když se přímo jmenují KKnD, tedy Krush, Kill and Destroy), některé šly ve své akčnosti dokonce tak daleko, že bych se je už pomalu zdráhal nazvat strategickými. Objevují se tu ovšem i nové a originální hry, které se vymykají běžným rámcům – za všechny jmenujme třeba velice zajímavý NetStorm.

Warcraft II - zdá se, že tentokrát bude nájezd orků odražen        Heroes of Might and Magic III - město rytířů a kněží v plném lesku

Maličcí a neuvěřitelně hloupoučcí
Další zajímavou oblastí realtimových strategií jsou hry, ve kterých hráč neovládá své jednotky přímo, ale jen zhruba určuje, co by se mělo dělat – človíčkové pak sami dělají, co je potřeba, pobíhají, staví, nosí suroviny odněkud někam, ale také třeba žijí, jedí, baví se. Jsou to hry jako Settlers, Populous či Dungeon Keeper, tedy hry, ve kterých je vaším úkolem skutečně ovládat nějaký nárůdek či skupinku nestvůrek a vybudovat funkční ekonomický model, jehož kvality nakonec prověříte v boji se soupeřem. Ale jsou to i hry zcela mírové, kde budování funkčního systému je jediným cílem hry – začalo to nejspíš slavným SimCity, a pokračuje to různými Railroad, Transport či Rollercoaster Tycoony a dalšími SimCokoliv nebo ThemeCokoliv. Může se zdát, že budovat nemocnici nebo zábavní park může bavit jen ty největší hračičky, ale znám spoustu lidí, kteří změnili názor, jakmile si takovou hru vyzkoušeli (a zjistili, že i oni jsou hračičkové).

Na tahu jsou tahovky
Realtimové strategie však v žádném případě nenahradily klasické strategie tahové. Pořád je na tu dost hráčů, kteří chtějí ve hře rozvinout skutečnou strategii, kteří chtějí každé rozhodnutí pečlivě zvážit a kteří nechtějí prohrát jen proto, že nestíhají zadávat příkazy dostatečně rychle. I tyto hry mohou hráče zcela pohltit, a pokud je hra skutečně dobrá, funguje v ní syndrom ‘ještě jednoho tahu’ (znáte to, řeknete si: “už je půl jedné, dám ještě jeden tah a půjdu spát,” jenže pak ještě chcete vidět, jak ten tah dopadl a ještě udělat tohle a támhleto ... a teprve zpěv ptáků vás upozorní, že za oknem začíná svítat).

Vládci světa
Existují dvě hlavní oblasti, které jsou doménou tahových strategií a kam realtimové strategie jen stěží pronikají. Jednak jsou to hry s globální a dlouhodobou tématikou – těžko si představovat, že vynález parního stroje nebo uzavírání mezinárodních paktů se děje v časovém stresu, a že stavba knihovny ve městě nezapočne jen proto, že hráč zrovna na druhém konci mapy s průzkumnou jednotkou objevuje nové území. Jsou to především hry, které mají v názvu něco o Impériu, Politice či Diplomacii (a samozřejmě o Civilizaci).

Druhou oblastí (a přiznám se, že v poslední době mojí nejoblíbenější) jsou hry s RPG prvky (Role-playing Games – překládá se to hry na hrdiny nebo hry v hlavní roli), hry, ve kterých se vyskytují hrdinové, kouzla a mocné artefakty. Tady by vám časový stres jen stěží dovolil dobře poznat všechny své hrdiny, sžít se s nimi a kochat se jejich vývojem. A přitom jsou to prvky, které dodají každé hře skvělou atmosféru. Patří sem slavné série, jako jsou Warlords nebo Heroes of Might and Magic. Tyto hry mívají také většinou poměrně dobře propracovaný příběh, za který by se často nemusela stydět ani adventura.

Máš co máš a bojuj
Dosud jsem mluvil především o hrách, kde hráč buduje své armády, města, národy či cokoliv jiného. Mezi strategické hry se však řadí i hry, ve kterých hráč už nic budovat nemůže, všechny prostředky už má k dispozici a rozhoduje se jen, kdy a jakým způsobem je použije. Já takové hry nazývám hrami taktickými. Patří sem rozsáhlá oblast her, které simulují nějaké skutečné bitvy historie, patří sem i hry, kde hráč má s nějakou malou skupinou splnit svěřený úkol (např. úspěšní Commandos, i když to už je skutečně na okraji strategického žánru). Tyto hry mohou být jak tahové, tak realtimové. Ty realtimové však často mohou hraničit až s hrami akčními (těžko pak říci, jestli je taková hra akční hrou s více postavičkami nebo strategickou hrou bez některých strategických prvků).

Už na nic nečekejte
O strategických hrách jsem neřekl zdaleka vše, to však ani není účelem tohoto článku. Teď by se měl každý sebrat a spustit nějakou svou oblíbenou strategii (například já jdu na Heroes of Might and Magic III). A jestli žádnou takovou nemáte, je nejvyšší čas to napravit.


NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Vybrali jsme nejlepší hry pro mobily, které si letos můžete zahrát

Vybrali jsme nejlepší hry pro mobily, které si let…

Mobilní hry se v dnešní době vyrovnají mnoha počítačovým i konzolovým kouskům. Jaký si ale vybrat? Tady jsou naše tipy na nejlepší hry pro mobily.

25.  11.  2020 | |19 N/A
Ladislav Novák
Nejlepší hryTémaMobily
Hry zadarmo nebo se slevou: podzimní slevy na Steamu a Black Friday

Hry zadarmo nebo se slevou: podzimní slevy na Stea…

Na všech herních platformách je každou chvíli nějaká slevová akce. Každý týden proto vybíráme ty nejatraktivnější, které by vám neměly uniknout. Pokud chcete získat hry zdarma nebo s výhodnou slevou, podívejte se na aktuální přehled akcí!

27.  11.  2020 | |1 N/A
Martin Nahodil
Hry zdarmaSlevové akce
Nejlepší konzolové hry, které si letos můžete zahrát. Playstation, Xbox i Switch

Nejlepší konzolové hry, které si letos můžete zahr…

12 her, které vám nesmí uniknout, pokud hrajete na herních konzolích. Našli jsme nejzajímavější pecky pro Playstation, Xbox i Switch.

19.  11.  2020 | |7 N/A
Martin Nahodil
Konzole