System Shock 2

Po vydání NHL 2000 se zdálo, že herní vrchol tohoto roku je za námi. Pro někoho bohužel, pro někoho naštěstí byl však pravdou pravý opak. Uplynulo jen několik týdnů a je tu hra, jíž by označení ”hra roku” slušelo mnohem více. Více než důstojné pokračování jedné z nej her všech dob je tu.

Žánr: akční RPG
Minimální konfigurace: P200, 32 MB RAM
3D akcelerace:
Direct3D
Multiplayer: ne
Výrobce:
Looking Glass Studios
Vydavatel: Electronic Arts

Zapůjčil:
JRC


Kdo by neznal System Shock? Zkušení hráči ho považují za jednu ze svých model a ti mladší o něm určitě už hodně slyšeli. Tak dokonale zkombinovat 3D akci a RPG a podat ji v atraktivním sci-fi nálevu se od té doby nikomu jinému nepodařilo, byť se našly i hry, které nebyly zase až tak daleko, pouze byly orientovány více do akce, jako například skvělý Terminator: Future Shock. System Shock nemá možná takovou atmosféru, ale jde mnohem více do hloubky a nabízí skutečně propracovanou hru postavenou na pevných, komplexních základech, kterým přes jejich složitost rychle a snadno porozumíte. a o tom je druhý díl především. Pokračování skvělého příběhu a doladění hry téměř k dokonalosti.

Celý příběh začal v roce 2072 na jedné kosmické stanici společnosti Tri Optimum, určené k těžbě rudy z asteroidů. Tamní hlavní počítač Shodan spustil zajímavý biologický experiment, při němž se rozhodl nadělat z posádky ”lepší bytosti”, a nebýt jednoho zkušeného hackera, asi by mělo lidstvo velký problém. Po velkých útrapách a překonaných nebezpečích se mu podařilo Shodana (-ku) zastavit a všechno dobře dopadlo.

Quake Shock      U ovládacího panelu torpéd

Jenže! Sotva dorostla nová generace, objevil se podobný problém znovu. Kosmická loď UNN Von Braun se v doprovodu UNN Rickenbacker vydala na planetu Tau Ceti a našla na ní známky života. Nepoučena filmem Vetřelec vzala posádka vzorky na palubu a dokonce s nimi začala experimentovat. Brzy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad. Biologické cosi, samo sebe nazývající “Many”, rychle zamořilo celou loď a nenechalo naživu jediného normálního člověka. Namísto nich se po chodbách začala ploužit hybridní stvoření a strážní roboti dohlížející na to, aby všechno probíhalo podle plánu již přeprogramovaného palubního počítače jménem Xerxes.

Pravděpodobně by všechno dopadlo tím nejhorším možným způsobem a Von Braun by dříve či později dorazil k Zemi, kde by se Many rádo rozmnožilo. Možná by to znamenalo konec lidstva, nebýt vás, vytrénovaného vojáka, který byl do tohoto pekla probuzen z kryogenického spánku, a jehož jedinou šancí na přežití je sebrat, co je po ruce, a bojovat.

Narozdíl od prvního dílu hry se vydáváte na kosmickou loď dobrovolně a nikoliv v roli civilisty, nýbrž cvičeného mariňáka. Na Zemi jste prošli čtyřletým kurzem a naučili jste se bojovat, používat psychické síly a zacházet s technikou. Tyto kratičké kurzy zde slouží jako malé seznámení s interfacem hry a zároveň jako jednoduchý generátor vlastností vaší postavy. S dobou určenou pro trénink můžete totiž různě nakládat a zapisovat se do kurzů specializovaných na vám sympatické nebo podle vás důležité činnosti. Jestliže jste se ve fantasy RPGs rozhodovali vždy pro čaroděje, tady se budete snažit naučit co nejvíc o mentální energii, naopak bojovníci budou poznávat zbraně. Ale nebojte se, tento trénink není ničím závazným a když vás napadne, že to, co jste se učili, není to pravé, v průběhu hry se můžete naučit klidně něco jiného. Stejně jako v prvním dílu jste totiž vybaveni počítačovým interfacem, který vám nabízí nadstandardní funkce, jež si můžete postupně vylepšovat. Na lodi se nacházejí místa, kde za univerzální kybernetické moduly ”nakupujete” lepší vlastnosti, ať už jde o ty klasické jako síla, výdrž apod. nebo o technické dovednosti, používání zbraní či nové mentální schopnosti.

Tváří v plech nepříteli      Dnes bez kazu

Každá vlastnost má šest úrovní a je na vás, abyste zvážili, co potřebujete umět pro úspěšné zvládnutí hry. Cest je mnoho. Můžete všechno rozsekat na padrť silnými zbraněmi, nebo naopak všechny odrovnat neuvěřitelnými psychoenergetickými kousky. Ovšem pozor, obě cesty mají svoje slepé uličky. U zbraní neustále dochází munice, ne každou potvoru složíte kulkou a navíc je výzbroj těžká. Podobně je to bohužel i s mentální energií, která například kyborgovi nezkřiví ani drátek.

Ovšem ono nejde jenom o zabíjení nepřátel. Je potřeba, abyste se naučili další nezbytné dovednosti jako je například umění hacknout bezpečnostní počítač, otevírat elektronicky uzamčené bedny nebo schopnost provádět údržbu rychle se opotřebovávajících zbraní. Sice se na to všechno můžete vykašlat, ale pak to budete mít o dost těžší, protože zatímco někdo například hackne bezpečnostní systém, vypne všechny kamery a v pohodě projde hlídanou oblast, vás to bude pravděpodobně stát trochu života a munice. A takových několikerých řešení situací je ve hře System Shock 2 mnoho. Ono by to asi ani jinak nešlo, chceme-li respektovat široké možnosti a směry vývoje vaší postavy. Přesto se hra nezvrhne v nějaký neorganizovaný chaos, kde stačí všechno roztřískat a projít uvolněnou cestou. Dějová linie a ”nehacknutelná” zařízení vás nutí putovat dlouhé kilometry všemi podlažími a mnohdy se do nich poté vracet zpět pro potřebné předměty.

Kromě kybernetických modulů, jejichž pomocí můžete vylepšovat svoji postavu, a kterých budete mít zpočátku jen minimum, se zde vyskytuje ještě jedna veličina, a to tzv. nanity. Ty slouží jako platidlo v jakýchsi automatech, kde můžete nakupovat potřebné předměty od medikitů po munici, a potřebujete je také například při opravování zbraní, hackování či jiných drobných činnostech, které jako obvykle něco stojí. Nanity se používaly na stanici jako klasické peníze. Pilo se za ně v baru, hrálo se o ně v kasinu nebo se utrácely v simulátorech kybersexu.

Zbraně si nelze kupovat. Nacházíte je různě pohozené u mrtvých těl, v krabicích nebo přímo ve skladu zbraní, kterých je na lodi několik. Jsou rozděleny do čtyř kategorií. Standardní, energetické, exotické a těžké zbraně. V každé skupině je několik zbraní, které se liší svými účinky a které můžete používat, až dosáhnete stupně zkušenosti, jenž vyžadují. Pravděpodobně se nedostanete k tomu, abyste všechny kategorie maximálně zvládli, proto se zaměřte na standardní a energetické zbraně – ty využijete nejvíc. Každou zbraň také můžete dvakrát vylepšit, čímž zvýšíte její účinky a třeba ještě zvětšíte velikost zásobníku nebo zrychlíte nabíjení.

Kapitolou samou pro sebe jsou jakési vakcíny a implantáty, jimiž se chráníte před nepřátelským prostředím respektive získáváte nové funkce. Můžete takto například odstranit ozáření radiací nebo nebezpečné jedy po souboji velmi toxickými annelidy. Implantáty vám dokonce umožní jinak nebezpečné červy používat na vlastní léčení nebo vám zvýší odolnost, technické schopnosti či zrychlí funkci prozkoumávání neznámých artefaktů. Tyto implantáty fungují pouze pokud jsou nabité energií.

Na čtyřech místech ve hře můžete získat jakési bonusy v podobě permanentních vylepšení na způsob známý z Falloutu. Můžete si například zlepšit střelbu a přidat každé kulce 15 % efektivity nebo můžete zlepšit svůj metabolismus a čelit lépe nestandardním prostředím. Dobře si rozmyslete, co je pro vás důležitější.

Podezřele povědomý kout      De ja vu

Velmi důležitou změnou oproti prvnímu dílu je absence úseků, kdy jste bojovali ve virtuální realitě. Přestože to tehdy Looking Glass zvládli docela dobře, rozhodli se tentokrát pro o mnoho jednodušší způsob hackování, který zvládne každý. Prostě musíte podobně jako v elektrickém obvodu spojit tři za sebou jdoucí elektrody. V závislosti na vašich technických schopnostech se mezi elektrodami vyskytují i ty, které můžou, ale nemusí být vadné. Když na takovou narazíte, máte smůlu. Počítač spustí alarm, elektronický zámek se sekne. Je to opravdu hodně zjednodušené a dovedu si představit, že hráči prvního dílu si po virtuálním prostředí postesknou, ale znám zase spoustu lidí, včetně sebe, kteří právě tyto úseky zrovna nemilovali a tudíž jim tu nescházejí. Ale vraťme se na začátek.

Poté, co si tedy vytřete z očí ospalky, vyhrabete se z nepohodlné kóje a jakž takž se zorientujete, je čas vydat se na cestu. Naštěstí na to nejste sami, protože se s vámi vysílačkou spojila doktorka Politeová; ta však, namísto toho, aby vám přišla na pomoc, sedí si někde na opačné straně lodi. Na druhou stranu ale ví, co je potřeba udělat, abyste se za ní dostali, a odměňuje vás cyber moduly. A za ty byste, až uvidíte, co dokážou, dali třeba pusu i hnusnému pavoukovi annelidovi. S doktorčinou pomocí obnovujete porušené funkce palubního počítače a spouštíte hlavní výtah, abyste k ní mohli vyjet do čtvrtého podlaží. Nejrůznější komplikace vás však donutí projít kompletně celou loď od strojovny přes můstek a laboratoře až k oddechové zóně. Během toho se vylepšujete, zkoumáte jednotlivé druhy potvor a sledujete nesmírně smutný příběh, který se dozvídáte z logů nacházených u mrtvých těl. Vejdete do kajuty a vidíte, jak někoho zastihla smrt na posteli, a když projdete do vedlejšího pokoje, narazíte nosem do něčích nohou. Zvednete hlavu a zjistíte, že to ten nebožák radši sám skoncoval s oprátkou na krku. Ve tváři má zoufalství a v očích šílený děs. Vedle něj pak na zdi visí velký kokon plný červů. Prásk!

Z elektronických zpráv poznáváte členy posádky a dozvídáte se o jejich zážitcích a pocitech. Často jsou v nich skryty pro hru klíčové informace, jako například bezpečnostní číselné kódy nebo umístění užitečných předmětů. Bohužel je zpráv tolik, že si k jejich autorům jen obtížně vytvoříte nějaký vztah a nezáleží vám na jejich osudu tolik, jako kdybyste je mohli poznat více.

Přesto vám několik hlavních členů posádky utkví v hlavě. Aby také ne, když jméno kapitána Diega je vám velmi povědomé. Je to totiž syn kapitána Citadely, stanice z prvního dílu. S postupem hry sledujete, jak na něj Many působilo a jak se s tím vyrovnával. Dozvídáte se také, jak se posádka rozdělila na několik částí, z nichž jedna Many podlehla, druhá se snažila bojovat a další viděla bezvýchodnost situace a rozhodla se pro útěk. Elektronické logy tu fungují jako nosníky příběhu stejně skvěle jako v prvním dílu.

System Shock 2 je podle očekávání dost rozlehlý. Celkem obsahuje osm úrovní rozložených do tří různých prostředí. Drtivou většinu času však strávíte v chodbách Von Braunu, protože další dvě prostředí okusíte pouze v dvou posledních levelech. Hra vám kvůli odlišení autosavů a také pro zajímavost počítá čistý čas, který u SS2 vydržíte. Než ho celý projdete, uteče něco kolem třiceti hodin. Pokud si dobře vzpomínám, tak obrovskou hru, jakou byla Final Fantasy VII, dohráli ti nejrychlejší přibližně za pětatřicet hodin. Zdůrazňuji, že jde o ”čistý” čas. Přičteme-li dobu, kterou jste u hry strávili a potom třeba nahráli starší pozici, kde samozřejmě započítána nebyla, určitě se dostaneme na čtyřicet hodin. Jsou to však hodiny plné napětí, strachu a tudíž výborné zábavy (zní to divně, ale kdo někdy okusil pořádný horor na počítači, ví, o čem je řeč). Do zajímavě rozběhlého, i když trošku možná až klasického vetřelčího příběhu o boji proti neznámému druhu života a nepřátelskému palubnímu počítači vstupuje opět Shodan (!), který přece jenom přežil prohru ze SS1. Překvapivě se ale nechce mstít, ba co víc, je to on(a), kdo vám v druhé polovině hry hodně pomáhá. Jak už to ale bývá, sleduje hlavně vlastní zájmy.

Mozkovna Many není vaší poslední zastávkou.       Rumbler (Dunič) byl před časem člověk. Jeho tvář má na boku svojí hlavy.

Jestliže jste po přečtení začátku této recenze nabyli dojmu, že atmosféra System Shocku 2 není poutavá a působivá, nepochopili jste to správně. Najde se sice několik atmosféričtějších her, ale i tak vás SS2 pohltí. Opět se dostavuje efekt stírání rozdílu mezi realitou a hrou, projevovaný již tradičním ukrýváním se před kamerami v metru a myšlenkami na to, jak je zničit, aby nespustily poplach. Ke konci hry se mi dokonce stávalo, že jsem v obyčejných zvucích, které vás za normálních okolností ani nezaujmou, slyšel syčící pavouky nebo hučící motory kosmické lodi. Ozvučení hry má totiž na celkovou atmosféru obrovský vliv a to, co nebylo technicky možné před čtyřmi lety, jako namluvení e-mailů či zvuk přes SB Live!, se ukázalo jako to jediné, co původnímu System Shocku chybělo. Hudebně vychází oba díly nastejno. Rychlá, tvrdá elektronika, která vždycky ví, kdy ustoupit do pozadí, aby zvýraznila moment zklidnění, nebo se naopak rozehrála naplno, když jde do tuhého. Nejúžasnější jsou ale zvuky. Každá příšera nebo robot mají vlastní hlášky. Zatímco hybridi jenom melou pro sebe, že si vás najdou a pak se na vás s řevem vrhnou, roboti neustále hlásí palubnímu počítači, jak se situace vyvíjí. Nejrozkošnější jsou robotí kamikadze, které k vám rychle přijdou a vybuchnou o vás. Když se vám podaří jim utéct nebo se někde schovat, omlouvají se: ”Promiňte, neviděl jsem, kam jste šel.” Někdy je zastihnete, jak projíždějí chodbami a depresivně si stěžují, že ”je tam hrozný nepořádek” nebo dumají nad tím, že ”lidé nejsou schopni pochopit některé věci”, které oni ano. Dokonalý a zároveň těžko popsatelný je hlas Shodan, který musel vymýšlet skutečný studiový génius.

Zvuky vám také často pomůžou při soubojích. Za prvé už z dálky můžete slyšet, jak někdo otevírá dveře a míří k vám. Za druhé se vám často stane, že se za vámi najednou něco šustne, otočíte se a v poslední chvilce stačíte rozstřílet dělo, které by vás v další sekundě dostalo. Podobné je to i s kamerami, které díky hlasitým motorkům vždy odhalíte a jenom málokdy máte problém s jejich zničením. Jen velmi těžko byste našli něco, co by šlo zvukům v SS2 vytknout.

System Shock 2 využívá trojrozměrný engine hry Thief a je to na něm bohužel znát. Přestože se autoři určitě snažili, aby ho jaksepatří vylepšili, na současné hi-end 3D hry to nestačí. Ne, že by to při hraní nějak zvlášť vadilo, to rozhodně ne, ovšem podíváte-li se na grafiku kritickýma očima, začnou vám vadit mrtvoly nepřátel, které visí ve vzduchu nebo vám mizí před očima, jednoduché textury či velmi hrubé modely postav. Bohužel se změnil design chodeb na lodi a zajímavé, široké tunely se sešikmenými stěnami, které byly pro SS tak charakteristické, jsou ty tam.

Na to, jakou grafiku hra nabízí, by nemusela být tak náročná. Počkáte si hlavně při nahrávání úrovní a pozic, což v závěru, kdy nahráváte každých deset sekund, dokáže pořádně otrávit. Kvůli dobré hře toho ale člověk dost vydrží. Dost nešikovné také je, že nemůžete listovat v jinak výborné mapě a vždycky vidíte jen tu část, ve které se nacházíte. Mnohokrát kvůli tomu musíte znovu projít místa, kam jste třeba vůbec nechtěli.

Podobné chyby byste ale našli v každé hře a tak trochu se s nimi počítá. System Shock 2 vám toho ale nabídne tolik, že je rádi přehlédnete. Tak ho na pultech obchodů nepřehlédněte vy. Přišli byste o mimořádný zážitek.

5/5

Grafika ŚŤŽŹ…
Zvuky ŚŤŽŹ
Hudba ŚŤŽŹ

ŚŤŽŹ

Hratelnost ŚŤŽŹ
Diskuze (9) Další článek: HyperCore

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , ,