Téma: Herní ovladače

Pro virtuální pistolníky a závodníky

10 nejšílenějších herních ovladačů #2 Maracas Index šílenosti: 8/10 Herních ovladačů zpodobňujících hudební nástroje je celá řada, ale elektronické maracas zabírají čelní pozici – alespoň co se bizarnosti týče. Byly nezbytné pro hraní automatového titulu Samba de Amigo. Později se hráči dočkali i verze pro Dreamcast. Jako v každé podobné hře jste museli reagovat na dění na obrazovce, třepali jste s maracas v určité výšce či s nimi zaujímali předváděnou pózu. U konzolové verze byl kromě maracas přiložen speciální senzor s podložkou, který na bázi ultrazvuku detekoval pozice jednotlivých ovládačů. Samba de Amigo dokonce získala vysoká hodnocení a několik ocenění, bohužel až na vylepšenou verzi se nikdy nedočkala nástupce. Navíc postrádala další hry, které by jejích funkcí využívaly. Resident Evil 4 Chainsaw Controller Index šílenosti: 7/10 Ovladač přímo ideální pro hraní Dooma nebi dřevorubeckých her, že? Ale nenechte se zmýlit: stylová sběratelská věcička inspirovaná hrou Resident Evil 4 nemá žádné speciální funkce, s výjimkou čipu, vydávajícího zvuky pravé motorové pily. Jinak se jedná o běžný ovladač s vibracemi, jen v netradičním a zatraceně stylovém balení. Pro PS2 byla určena červená verze pily, pro Gamecube žlutá. Jednalo se o limitovanou edici a podle výrobce má každý kus unikátní rozmístnění krvavých šplíchanců. Díky horší ergonimii se spíš než o užitečný ovladač jednalo o stylovou věc na poličku. A že se fandové mohli utlouct, aby měli jednu z těchto krásek doma! RailDriver Train Cab Index šílenosti: 6/10 Povinnost pro milovníky večerníčku o mašinkách. RailDriver Train Cab je speciální ovládací pultík pro hraní vlakových simulátorů. Tento konkrétní funguje s Microsoft Train Simulator, ale existuje celá řada dalších. Především v Japonsku je tato (pro běžné hráče trochu nepochopitelná zábava) opravdovým hitem a podobný simulátor najdete snad na každé platformě včetně automatů. Bezesporu nejznámější je automatová hra Densha no GO!, která je praotcem všech další pokračování a předělávek. A ano, chystají se verze pro PS3 a Wii. Joyboard Index šílenosti: 6/10 Jeden z mnoha speciálních ovladačů pro Atari 2600, až se zdá skoro neuvěřitelné, kolik se jich pro tuto legendární konzoli objevilo. Joyboard se prodával ke hře Mogul Maniac, což je lyžařský simulátor. Už vám to dochází? Přesně tak, stačilo se postavit na joyboard a nakláněním vykrajovat jednu kristiánku za druhou. Vzhledem k tomu, že vyšly pouze dvě hry využívající joyboardu (třetí byla sice dokončena, nikdy se však nedostala na trh), je patrné, že se zajímavý ovladač nikdy nedočkal masové obliby. Navíc prý nebyl efektivní. R.O.B. Index šílenosti: 9/10 Možná ne přímo ovladač, v každém případě dostatečně šílená záležitost, kterou nemůžeme nezmínit. R.O.B. je zkratkou pro Robotic Operating Buddy, což je něco jako roboticky ovládaný kámoš. Jednalo se o malého robota připojeného do jednoho ovládacího portu NESu. R.O.B.em jste nic neovládali, naopak jste jej museli řídit pomocí klasického ovladače. R.O.B. sloužil jako jakési interaktivní herní rozhraní. Robot plnil příkazy, které jste mu zadali a na ně též reagovalo dění na obrazovce. V praxi to fungovalo poměrně zajímavě a R.O.B. se prodával především v USA, aby brzy zašel na nedostatečnou herní podporu.

Joysticky a gamepady patřily a patří mezi nejrozšířenější ovladače, herní zábava se však za svou dlouhou a plodnou historii dočkala celé řady dalších nápaditých nebo také potrhlých ovladačů. Některé zůstaly dodnes a těší se dobrému zdraví, další nenasytně spolkl čas. Spousta z ovladačů má svůj původ na automatech, ale článek je zaměřen zejména na jejich využití na domácích platformách.

 

Mezi stále populární ovladače patří bezesporu herní volanty. Závodní hry se těší popularitě nezávisle na platformě, nabídka je bohatá a výběr nesnadný. Stejně jako joysticky se volanty snaží co nejvíce připodobnit svým reálným předlohám. V této oblasti není příliš možností k manévrování a originalitě, jednotlivé volanty se liší především počtem pedálů, tlačítek, řešením řazení (klasická páka či stupňovité jak u formulí) atd. Čas od času se sice objeví různé výstřelky jako volant transformovatelný do řídítek, ale většinou se nejedná o nic zásadního.

Takřka podobná situace platí i u světelných pistolí. První světelná pistole se objevila už u první konzole Magnavox Odyssey. Reagovala na světlo, bylo proti irelevantní, zda jste mířili na obrazovku či na žárovku – zásah se vám započítal stejně. Největší slávu světelné pistole zažily třetí a čtvrté generace konzolí – tedy NES, SNES, Master System a Mega Drive. Mezi nejznámější světelné pistole patří NES Zapper od Nintenda. Postupem času se objevila spousta různě vypadajících zbraní, některé se podobaly reálným vzorům, další si braly inspiraci takřka odkudkoliv. Za zmínku stojí Super Scope ve tvaru bazuky či skládatelný Menacer. Po čtvrté generaci začaly světelné pistole postupně ztrácet popularitu, i když si podobný ovladač můžete pořídit u spousty platforem. Zmínit musím GunCon a GunCon 2 pro PSX a PS2, které přinášely solidní přesnost.

Ovladače v rytmu hudby

Samostatnou kapitolou se stávají herní ovladače pro rytmické či hudební hry. Většina podobných záležitostí pochází z Japonska, respektive japonských automatů, odkud si našly cestu prvně do domů a následně do celého světa. V současnosti existuje hned několik extrémně populárních her, které využívají zcela unikátní a specifické ovladače.

 

Asi nejpopulárnější jsou taneční hry na bázi Dance Dance Revolution. Základním ovládacím prvkem je velká podložka – dance pad, rozdělaná na 3×3 pole, ve kterých jsou rozesety šipky s několika základními směry. Počet šipek se liší podle her, DDR má čtyři, ale existují automaty, které využívají všech devíti polí. Všechny tyto hry vždy fungují na stejném principu. Na obrazovce v rytmu hudby létají ze spodní části šipky a vy musíte na tu danou stoupnout v okamžiku, kdy prolétá svým obrysem zobrazeným v horní části obrazovky. Jednoduché, intuitivní, ale též neskutečně fyzicky náročné a smrtelně návykové. Pokud si stále hru nedokážete představit, podívejte se na film Wasabi, kde na podobné taneční podložce poskakuje Jean Reno. Tedy přesněji řečeno příliš neposkakuje.

 

 

Taneční hry existují pro většinu konzolí předchozí generace – Xbox, PS2, PSX, GC, ovšem pomocí speciální redukce se dají velmi snadno připojit také k PC, na kterém pro tancování existuje freeware alternativa StepMania. Právě díky ní se taneční hry dočkaly obrovského rozšíření i mimo Japonsko. Také u nás existuje početná skupina příznivců DDR, která si dokonce vyrábí vlastní dance pady.

Proč je lepší… Virtuální střílení než reálné Plastová pistole sice není tak „cool“ jako skutečná, kromě toho ale mluví pro herní střílení řada pozitiv. Světelná pistole není drahou záležitost, pár stovek proti pár tisícům za reálnou střelnou zbraň je jasný argument. Nemusíte se zatěžovat se získáváním zbrojního průkazu, který vám stejně nedovolí pořídit si samopal či rovnou bazuku. Ve hrách toto není problém. Světelným pistolím nikdy nedojdou náboje a když, stačí zamířit mimo obrazovku a máte znovu nabito. Nejdůležitějším plusem virtuální zbraně je fakt, že zatímco střílení do živých lidí je nepěkná a ošklivá věc, za kterou ještě skončíte za mřížemi (kde byste si nemohli číst Doupě), polygonových paňáců můžete postřílet třeba milion. Pixelová krev navíc nedělá těžko odstranitelné fleky na oblečení.

Na principu DDR existuje i obrovská skupina her, která však místo dance padů využívá napodobeniny hudebních nástrojů. Společnost Konami má speciální herní divizi, která se hudebním hrám věnuje a mezi jejich díla patří právě DDR. Mezi další sourozence se řadí Beatmania (stojící se nastartováním boomu hudebních her), Guitarfreaks či Drummania. Beatmania využívá ovladače ve tvaru mixážního pultu, Guitarfreaks se hraje na plastovou kytaru a Drummania na bubny. Každá z těchto her se dočkala verze na konzole, pochopitelně se speciálními ovladači. Na rozdíl od DDR se ale hrám mimo zemi vycházejícího slunce nedařilo.

  

To se ovšem netýká PS2 hry Guitar Hero od nezávislých vývojářů Harmonix. Guitar Hero využívá stejně jako Guitarfreaks napodobeninu kytary, ale styl hry a hratelnost je poměrně odlišná. Guitar Hero se nedávno dočkala pokračování, chystá se také verze pro Xbox 360. Mezi další zajímavé ovladače pro rytmické hry patří bonga pro Gamecube nebo maracas pro Dreamcast. Všechny podobné ovladače jsou doménou posledních let. Za start hudební éry by se dal označit rok 1997, kdy vznikla Beatmania pro automaty. V současnosti jsou nesmírně oblíbené i hry ze série Singstar, jakési karaoke pro PS2.