Jsou všude – seriály, filmy, figurky, nálepky… Ptát se v dnešní době někoho, co je to Pokémon, je přinejmenším troufalost. Drtivá většina lidí je ale bohužel zná jen jako příšerky ze seriálu; málokdo ví, že je Pokémon původně herní série. A že je pěkně bohatá, to se dozvíte v následujícím článku.
K počátkům série nemusíme jít příliš hluboko do minulosti – vlastní nápad hry vznikl v roce 1991 v hlavě Satoshiho Tajiri, v dětství vášnivého sběratele hmyzu. Toho napadl koncept sbírání monster (kresby vytvořil Ken Sugimori) a jejich vzájemná výměna a souboje mezi hráči – pro tyto podmínky mu vyhovoval handheld Gameboy, díky přenosnosti a snadné propojitelnosti skrze Link kabelu. Na první hře se pracovalo úctyhodných pět let, což z ní udělalo nejdéle vyvíjenou hru ve stájích Nintenda. Možná by se slušelo uvést spíše „na prvních hrách“, jelikož ze z projektu vyklubaly hned dvě verze.
První generace
V roce 1996 tedy na japonský trh přišly dvě nové RPG, Pocket Monsters Aka (Red) a Midori (Green), později i Ao (Blue) – to bylo postaveno na novém grafickém jádru. Obsahově šlo o téměř totožné tituly, hlavní rozdíl byl ve výskytu příšerek. Těch bylo celkem 151, přičemž v každé verzi nějaké chyběly; ale ty, co chyběly v jedné verzi byly ve verzi druhé a naopak. Tento systém měl přinutit hráče, kteří by chtěli příšerky všechny, aby s jinými hráči vyměňovali a smlouvali. V tomto duchu se nesly i všechny budoucí tituly (tedy alespoň všechny v hlavní sérii). Pohled na postavu byl (jak bylo u japonských RPG obvyklé) z ptačího pohledu, boje byly tahové. Nechybělo tedy chytání příšerek, boje s NPC trenéry, výměny, turnaje a taky příběh, který ovšem na eposy typu Final Fantasy neměl ani náhodou. Hry měly navzdory propadům prodeje Gameboye nečekaný úspěch a staly se obrovským hitem – to dalo zelenou pro distribuci her po celém světě.
Pokemon Blue, Red a Yellow
Trvalo to sice dva roky, ale nakonec tato mánie postihla i USA (Evropa si musela počkat ještě jeden rok navíc). V roce 1998 tedy vyšly hry Pokémon Red a Blue s grafickým jádrem Pocket Monsters Ao, verze Green nebyla mimo Japonsko nikde vydána; verze Blue měla obsah japonské Midori verze. Zamotané? Už to nebude tak zlé. Co se prodejnosti týče, zopakovala se situace z Japonska – hry se staly absolutním hitem, ať už v Americe či Evropě.
Příběh byl úplně prostý – vše se točilo okolo mladého začínajícího trenéra (kterého samozřejmě ovládal hráč) a jeho cesty k titulu šampióna. Z drtivé většiny šlo jen o přecházení z jednoho stadiónu na druhý, které proplétaly vedlejší příběhové vložky, které musely být vyřešeny pro další postup ve hře. Jako příklad můžu uvést spícího Snorlaxe (obrovitý tlustý Pokémon, který převážně jen jí a spí), blokujícího cestu do dalšího města. Vzbudit ho může jen speciální píšťala, kterou vlastní obyvatel jiného města. Ta mu ale byla ukradnuta a nynějším vlastníkem je duch, sídlící na samém vrcholu Věže duchů. Jenže duchové jsou nezranitelní, dokud se na ně neužije speciálního předmětu, který vlastní tým Rakeťáků. Ti jsou ukryti zase v jiném městě, přičemž problémem je jak jejich nalezení, tak získání tohoto předmětu... Určitě jej nedají jen tak.
Pokemon Stadium
Jak vidíte, šlo o celkem jednoduché zápletky, ty ale nebyly hlavním tahákem hry. Hlavním tahákem bylo sbírání Pokémonů a jejich souboje. Každý trenér u sebe mohl mít až šest příšerek, přičemž výběr je nejen velikánský (přesněji 151), ale každá je jiná a s jinými schopnostmi - to otevřelo bránu obrovské variabilitě a nespočetnému množství strategií.
Roku 1998 vyšla v Japonsku další verze, jakási vylepšená edice těch předešlých, Pocket Monster Pikachu (jinde hra nesla název Pokémon Yellow). Kromě opět upravené grafiky byl největší změnou výběr počátečního monstra – namísto ohnivého Charmandera, travnatého Bulbasaura či vodního Squirtla šlo vybrat jen a jen známou žlutou myš jménem Pikachu. Důvodem této verze byla oblíbenost kresleného seriálu, kde hrdina začínal právě s tímto Pokémonem. Výhodou je, že máte společníka na cesty, Pikachu totiž reaguje na okolí různými gesty, nevýhodou je ale nemožnost jeho vývinu na silnější obdobu Raichu (přičemž jiného Pikachu lze získat jen výměnou). Pokémon Yellow byl opět kasovní trhák, což se dalo čekat.
Pokemon Snap
V roce 1998 vyšla i jiná hra ze světa kapesník příšerek, Pokémon Stadium na Nintendo 64. Šlo spíše o doplněk k handheldovým variacím, jelikož bylo vše zaměřeno jen a jen na boj (nepočítám-li pár miniher, které jsou vyvedené hlavně při multiplayeru). Pomocí periferii zvané Transfer pak bylo možno „přetáhnout“ Pokémony z Gameboye do N64 a tím bojovat se svými miláčky v pěkné 3D grafice. Dalším konzolovým počinem byla hra Pokémon Snap, která vyšla toho samého roku na stejnou platformu. Herní mechanizmy se z bojů změnily na focení, což ale ničemu nevadilo – hra byla i tak zábavná. Princip tkvěl v tom, že hráč jel předem určenou trasou v rezervaci Pokémonů a přitom fotil vše živé; výsledné fotky byly na konci úrovně ohodnoceny profesorem Oakem.
Druhá generace
|
Nechytnutelní Pokémoni
V každém díle Pokémonů je pár „kousků“, kteří jsou příliš vzácní a silní na to, aby se dali normálně chytit. Namátkou lze zmínit například kočkovitou Mew či mimozemského Dioxyse. Ale získat je přece jen nějak jde (tedy krom užití cheatů) – většinou slouží jako odměna za soutěže, které pořádá přímo Nintendo. |
Nintendí kapsy tedy nezůstaly vyžrané od molů a díky tomu se začalo pracovat na pokračování originální série (přeci jen peněz není nikdy dost) – a to rovnou na novou platformu, Gameboy Color. Roku 1999 tedy spatřily světlo světa díly Pocket Monster Kin a Gin (za hranicemi Japonska známé jako Pokémon Gold a Silver). Opravdoví znalci a fanatici původních dílů měli novou výzvu, jelikož přibyla dobrá stovka nových příšerek, desítky nových pohybů, střídání dne a noci či úplně nová města a úkoly. Navíc začali být Pokémoni rozdělováni na samečky a samičky, což se hlavně využilo v pěstitelství. V roce 2000 potom vyšla i obdoba verze Yellow, hra Pocket Monster Crystal. Rozdíly nebyly nijak závratné, přibyly jen animace v soubojích a vedle jiných grafických úprav i jinak rozmístění Pokémoni. Stejně jako předtím šlo o kasovní trháky, rekordy prodejnosti lámaly žebříčky jako párátka.
Pokemon Crystal, Gold a Silver
Rok 2000 porodil i Pokémon Stadium 2 – ten vycházel z verzí Gold a Silver a obsahoval všech 251 „bojovníků“. Stejně jako v předešlém počinu byl hlavním rysem boj a zase jen boj, přičemž bylo možno střihnout i nějakou tu minihru. Nijak moc novinek zde nepřibylo, což ale ničemu příliš nevadilo.
Třetí generace
Proč končit, když se vše tak krásně rozjelo. To samé si samozřejmě řeklo i Nintendo a na jejich nový handheld Gameboy Advance započal vývoj dalších dílů. Rok 2002 se tedy nesl v duchu her Pocket Monster Rubby a Sapphire; her, které znamenaly pro svět Pokémonů velké změny. Prvně, celkový počet monster se vyšplhal na 386, což je o 135 více než předtím. Dále doznala dramatické změny grafika, která využívala potenciál nového HW (lepší animace, sprity, rozlišení). A co je hlavní, tyto hry zavedly nový systém soubojů „dva proti dvěma“, což dodalo většině bitev nový svěží nádech, ale taky nové strategické možnosti. Zvláštností je absence dříve užitého střídání denní doby, což ale někomu naopak může vyhovovat. Stejně jako předtím u Yellow a Crystal, i tentokrát nakonec vyšla jakási vylepšená verze s názvem Pocket Monsters Emerald (2004). Opět šlo jen o pár vylepšení, jako je pozměněný příběh, animace v bojích či přidání nových míst. Jinak jde ale pořád o stejnou hru.
Pokemon Emerald, Ruby a Sapphire
O dva roky později vyšly i remaky prvních dílů, Pocket Monsters FireRed a LeafGreen. Grafická stránka byla stejně vydařená jako u Ruby a Sapphire, přenesly se i pravidla – obsahově byly ale hry totožné s verzemi Red a Green (remake Blue nikdy nevyšel), což ocenilo mnoho hráčů; pro spoustu fanoušků jsou tyto hry zatím nejlepšími kousky ze série. Nostalgie dělá své, navíc když vše bezvadně funguje.
Pokemon XD
Ani nová konzole Nintenda nezůstala nedotčena - na Gamecube vyšla další hra ze série Stadium, nyní ale se změněným názvem, Pokémon Colosseum (2003). Staré známé 3D bitvy byly zpět, ovšem s kompletní databází všech 386 Pokémonů a jedním samostatným menším RPG. To se ovšem s tím pravým nemohlo rovnat ani náhodou, ale jako zpestření či příjemný bonus to stačilo. Nešlo ovšem o běžné chytání příšerek, ty se zde chytaly v jakési stínové formě a teprve po očištění (zbavení stínové formy) šel Pokémon užít jako obvykle. Šlo o zajímavý nápad, ovšem mnoho kritiků označilo proces čištění jako únavný a nezáživný (stínový Pokémon má jen jeden útok, který ho po každém užití zraní – čím více se ale angažuje v boji, tím více se „otevírá“ jeho srdce a stává se z něj normální bytost). Na tuto hru navazovalo pokračování pod názvem Pokémon XD: Gale of Darkness (2005), které obsahovalo jen RPG část a opět využívalo systém stínových monster. Vyklubala se z toho průměrná hra, která mohla nadchnout opravdu jen největší fanoušky (hlavně díky stereotypu a recyklace prvků z Colossea).
Čtvrtá generace, budoucnost
|
Jména hlavních postav
Všichni víme, že hlavní postavou seriálu a filmů je Ash Ketchum, což je upravené „Catch ‘em“ a jeho sok je Gary Oak (tyto jména jsou na výběr i ve hře). Ale méně lidí ví, že v japonské verzi je to Satoshi a Shigeru. Nic zvláštního? Čtěte dále – Satosthi je podle tvůrce série, Satoshiho Tajiri a Shigeru podle herního guru Shigera Miyamoto, který na vývoji spolupracoval. Tyto jména jsou použita i v japonské inkarnaci seriálu a filmech. |
Nintendo DS už od začátku znamenalo jasnou další várku. Taky že se stalo – koncem loňského roku vyšly v Japonsku nové díly pod názvem Pocket Monsters Diamond a Pearl. Ihned se staly nejprodávanějšími hrami v žebříčku a nejrychleji se prodávanými hrami v sérii. Počet příšerek se vyhoupl z 386 na 493, což už je pořádná várka a v porovnání s původními díly je to celkem úsměvné (ovšem hodí se poznamenat, že původní druhy byly nejoriginálnější a nejpropracovanější). Mnozí byli zklamáni opětovným použitím 2D soubojů, ale alespoň se vrátilo střídání dne a noci. Grafika nepoznala tak dramatickou změnu od svého předchůdce jako minule, ale vyšší rozlišení a částečně 3D okolí udělaly také své. Navíc online podpora pomohla naplno splnit původní plány o vyměňování mezi hráči (přeci jen s kabelem to není jaksi ono). My v Evropě si ještě musíme chvíli počkat, ale podle reakcí to bude stát za to. Vyjít má i hra Pokémon Ranger, která nás přemístí z postu trenéra na post pečovatele, něco jako ochránce zvířat u nás.
Pokemon Diamond
Nových Pokémonů se dočká i čerstvá konzole Wii, přesněji hry Pokémon Battle Revolution. Opět půjde o kousek ze série Stadium, takže o velkolepé bitvy nebude nouze. Zatím vše vypadá velmi dobře (jak vizuálně, tak obsahově), navíc ani tady nepřijdeme o online podporu, samozřejmě za využití našich miláčků z NDS.
Pokemon Ranger
Pokémoní mánie je zkrátka neotřesitelná jako klíště na zádech a tvůrci si určitě nechystají přestávku. Pokémoní série toho zkrátka za tak krátkou chvíli stihla opravdu hodně, proto jsem se zaměřil co nejvíce na hlavní linii, jiné pokusy jako logické hříčky, karetní hry apod. jsem záměrně vynechal, abych zbytečně nemátl. Ti, kteří jsou nenávisti vůči příšerkám od Nintenda postiženi, ať se otřepou a vyzkouší si některý z popsaných dílů; jde opravdu o jedny z nejpovedenějších RPG. Mohl bych skončit úvahou, zda-li pak vyjde další díl, ale to je myslím jako nošení dřeva do lesa. Pokémoni nás budou provázet, dokud je opravdu nechytíme všechny.
Příště prolouskneme Metroida, tak buďte ve střehu.
