Pojďte, pane, budeme si hrát! A na co? No, třeba na osamělé dobrodruhy. A jak se to hraje? Potichu a vyděšeně, pane.
Hned na úvod článku bych se chtěl omluvit za to, že se tento díl seriálu neobjevil již minulý týden. Člověk míní a okolnosti mění, stejně jako si předvánoční stres a hromada nakupené práce vybírají svou daň. A protože jsou Vánoce svátky klidu a míru, nemůžu mluvit o ničem jiném, než o hororových hrách – bez trochy strachu, pocitu samoty a podivně praskajících prken na půdě se totiž dle některých herních designérů ani nedá žít.
Jako první se svou trochou do hrůzu nahánějícího mlýna přišel James Andreasen, když stvořil hru s všeříkajícím názvem Haunted House. Hlavní hrdina, tentokrát symbolizován pouze párem očí, je uzavřený ve strašidelném domě, kde se snaží najít tři kusy posvátné urny a následně s ní hrdinsky dojít do bazaru. Jeho úmysl je však mařen čtyřmi nepřáteli – hejnem netopýrů, děsivým duchem, tarantulí a hlavně tmou.
Absence světla hraje v tomto titulu asi největší roli, kterou kdy hrála ve videohře. V pozdějších úrovních jste totiž ponecháni v naprosté temnotě a jedinou možností, jak se v domě zorientovat, je škrtnout si zápalku.
Závan větru, jenž sfoukne malý a mihotavý plamínek naděje
To, že síra na kusu dřívka velmi rychle dohoří, snad nemusím ani zmiňovat, stejně jako si jistě dovedete představit závan větru, jenž sfoukne malý a mihotavý plamínek naděje. Když se potom ocitnete v absolutní tmě, budete mít strach i ze zelených netopýrů a pixelovatých tarantulí.
Objev jemného drnkání na nervy
Není však jen tma, co se třpytí. Atmosféra ve hrách a nejspíše i v životě by byla poloviční, kdybychom byli ochuzeni o další ze základních smyslů – o sluch. Za vynálezce hororového zvuku jdou označit právě autoři Haunted House. Neoficiální historka vypráví, jak se při vývoji často stávalo, že hra padala a nikdo si tak chvílemi nemohl být stoprocentně jistý, zda hraje, nebo jen mlátí do odpojeného gamepadu. Na pomoc si tak autoři povolali zvukaře a místo několika samplů, jak bylo tehdy zvykem, jich vymysleli celou plejádu.
Opuštěným a strašidelným domem se tak prohání vítr, parkety vržou pod vašimi kroky, stejně jako pod vahou těla hlavního hrdiny úpí schody. A když se dobře zaposloucháte, zaslechnete zvuk hromu, jež naznačuje, za jak vhodného počasí se dobrodruh do domu vydal.
Parkety vržou pod vašimi kroky, stejně jako pod vahou těla hlavního hrdiny úpí schody
Jak můžete vidět, už zde jsou patrné hlavní prvky žánru, který je dnes nejlépe reprezentován sérií Silent Hill. Než ale k této hře, již snad každý zná, dostanu, musím popsat ještě pár řádků pomyslného internetového papíru.
Jakkoliv byly první krůčky již učiněny, mezi největší průkopníky řadí odborná literatura hru s názvem Sweet Home. Jak by se dle zavádějícího názvu mohlo zdát, nejedná se o titul, který by pokrýval návrat vojáka do normální společnosti, ani o hříčku, která se snažila přiživit na úspěšném americkém filmu Home Alone (Sám doma.) Je ovšem fakt, že kinematografie má na této hře lví podíl – jejími vývojáři jsou známí pánové z firmy Capcom a také vybraní herci a členové štábu, jež stojí za stejnojmenným japonským hororem.
Lekání se vlastního stínu
A o co že vlastně šlo? O strašidelné RPG, v němž jste pomalu odhalovali strašlivá tajemství, které skrýval dům paní jménem Mamiya Ichirou, umělkyně, jež se po smrti svého syna zbláznila. Místo toho, aby se potácela po vypolstrované cele a topila se v moři slz, je žena posedlá touhou posílat svému potomkovi na onen svět kamarády. Což dělá tak, že unese libovolného desetiletého chlapce a šoupne ho do pece, kam nešťastnou náhodou spadl i její syn.
Hlavní hrdinové však překvapivě nejdou od počátku páchat dobro, ale pouze natočit reportáž o výjimečné umělkyni, jakou paní Mamiya bezesporu byla. Když však za pěticí hrdinů zapadnou dveře, nezbývá jim nic jiného, než přijít celé záhadě na kloub a prozkoumat množství odkazů, ukrytých ve zvláštních freskách. Ptáte se, co je na hře tak revolučního? Zaprvé jako jedno z mála RPG nedovoluje oživit zemřelou postavu z party, zadruhé jako jedna z prvních her klade důraz na odlišné schopnosti jednotlivých charakterů.
Je trošku smutné, že v poslední době se ve velkých hrách tento prvek příliš často nevyskytuje, nebo není aspoň příliš silný, a když se na něj někdo pokusí klást důraz, povětšinou to dopadne špatně. Ostatně hry jako je třeba druhý díl Obscure jsou toho důkazem.
