Za celé 3 dny se toho odehrálo opravdu hodně. Nejen, že jsem se zúčastnil olympiády v pití medoviny, potloukal jsem se v nádherných korálových jeskyních a modlil se za všechny mrtvé, ale navíc jsem se zúčastnil i obrovských bitev s živými protihráči. Jak to dopadlo? Dozvíte se níže!
Den šestý: Neodolatelný strom
Po delší zastávce v Dhalmoře jsem se rozhodl opět vydat na cestu. I když mám téměř prázdný měšec díky neustálému zvracení Garyna na schody té proklaté elfky, určitě se se svými bojovými zkušenostmi někde uživím. Óóó, jak naivní bylo myslet si, že mi v nejbližší době pomůžou právě bojové zkušenosti.
Začalo to již na cestě do Ebonheartu. Cestou jsem potkal partu osamělých lovců, kteří se snažili přesvědčit strom, aby je následoval. Podle počtu lahví vedle jejich tábořiště bylo jasné, která bije. Situace vypadala opravdu komicky, každý z nich se u stromu říkal a mumlal nějaká kouzla. Když ani ta nepomohla, začal jeden po druhém mlátit hlavou do stromu. Lesem se pak ozýval dutý zvuk, no, zkuste hádat čeho. 
Chtěl jsem se jim potichu vyhnout, i když jsem nebyl mistrem plížení. Téměř to vyšlo, bohužel, zklamala mne moje včerejší večeře. Z nedostatku masa jsem byl nucen dát si fazole a hrášek, který jsem zapil pouze vodou. Plyny se začaly okamžitě hromadit v mém těle a potřebovaly okamžitě ven. To nebyl problém, občas jsem na své cestě nějaký vypustil. Pokud nikdo nebyl kolem, samozřejmě. Jenže nyní to bylo horší. Plyn se při plížení hromadil nějak rychle a já nevychytal čas úniku. Prostě, prdnul jsem si v ten nejhorší možný okamžik. Nejenom, že se všichni účastníci "krádeže stromu" otočili a začali divně nasávat okolní vzduch, oni ho navíc chtěli použít proti mně!
Naštěstí se uklidnili hned poté, co jsem jim nabídl pomoc. Hlavu až tak dutou nemám, proto jsem vytáhl svoji sekyru a začal strom kácet. Po pádu stromu na volné prostranství vytáhli lovci dlouhý provaz, který obmotali kolem stromu a každý konec si připevnili na jednu ruku. Výsledkem byl podivný povoz, kde nešlo poznat, kdo koho táhne. Po prvním prudkém kopci bych za "tahače" označil strom.
Těsně před Ebonheartem jsem našel i krásnou korálovou jeskyni. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Tu temnotu osvětlovaly jen oranžové korály, které rostly do ohromných výšek. Bylo to tak krásné, že jsem se rozhodl přenést tu nádheru na papír. A až si jednou pořídím vlastní dům, toto moje umělecké dílo bude zdobit můj hlavní pokoj.
Den sedmý: Pijeme ostošest!
Hlavní zkouška mé zdatnosti však přišla až v Ebonheartu. Před hlavní branou se usadila banda nordských milovníku medoviny. Bylo jim jedno, kde sedí, kolik jich je a co si o nich ostatní myslí. Hlavní byla medovina. Zkuste jim dát jednu flašku a uvidíte, s kým budou nejlepší kamarádi.
Já na medovinu bohužel neměl. V kapse jsem našel posledních 10 zlatých, které na celou láhev nestačily ani náhodou. Nabídli mi tedy sázku. Utkat se s nimi v souboji pití medoviny. Asi jsem brzo zapomněl na propařenou noc v Dhalmoře, ale rozhodl jsem se zúčastnit. Nemám co prohrát, při nejhorším budu trpět bolestí hlavy. Navíc, žádné schody a elfka tu není, můžu být v klidu a plně se soustředit na souboj.
Začal jsem s divným tlustým Nordem. Ani nevím, jak mu říkali. Úkol byl jednoduchý. Načepovat si ze sudu půllitr medoviny a vypít ji. A pořád dokola. První, kdo nebude schopen načepovat, prohrál. A já přece neprohrávám! 
Ovšem, asi jsem se spletl. Většinou piji jen víno, ten výborný nápoj z vinné révy. Červené, bílé, růžové, je to jedno. Medovina však byla docela jiná káva, kterou také nepiji. První půllitr byl docela dobrý, dalo by se dokonce říci, že mi i chutnal. Po dalších dvou jsem začal hledat nejen svůj půllitr, ale i sud. Nechtělo se mi však vzdát se bez boje. Ale už teď lituju, že jsem se nenaučil pít již na univerzitě. Prý se to tam jde naučit rychle a snadno.
Tento souboj jsem nakonec uhrál na remízu. Ne snad proto, že bych byl stejně dobrý jako můj soupeř, ale došla medovina. Jak já byl šťastný, když jsem se tuto zprávu dozvěděl. Stačil jsem si jen sednout a upustit půllitr na zem. Hlava mi spadla dolů a já usnul.
Den osmý: Vzhůru na ně!
Zase ta hlava! Už musím vážně přestat! Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním. Navíc, probudit se a mít slámu v botách, slepičince na brnění a kočku na klínu, to není vhodná cesta bojovníka. A už vůbec nekoresponduje s tím, co nás ve škole učili.
A, přichází poslíček. Kdo ví, co mi nese. Dopis. Co je asi v něm?
Vážený hrdino,
jelikož jste dosáhl 10. úrovně, máte možnost přihlásit se na vojenský výcvik a zúčastnit se bojů, které probíhají v Cyrodiilu. V tomto těžkém období se nám hodí každá síla, proto bychom tě rádi uvítali na bojišti co nejdříve.
Zenimax I.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Páni! Dostat se do Cyrodiilu byl vždy můj sen! Bojovat proti jiné frakci už ani ne. Ostatně, život zde ve Stonefalls je příjemný. I když se občas člověk dostane do potíží. Je to nádherný kus země, zmítaný zlem a temnotou. I přes to je tu krásně a člověk tu má nejednu vzpomínku. Ať už se jedná o Daggerfall Covenant, Aldmeri Dominion nebo Ebonheart Pact, každá oblast má něco do sebe. A v každé člověk zažije nejedno dobrodružství v tak krásném světě, jako je Tamriel. Tak pustý a přitom tak bohatý, tak nebezpečný a přitom tak klidný, tak pochmurný a přece tak krásný.
Na chvíli jsem se zasnil a jen přemýšlel. Přehrával svoje vzpomínky. Vzpomínky, kdy jsem poprvé navštívil Vivec, to nádherné město plné mostů a vodních kanálů, po kterých vás malý elf se špičatým kloboukem (ne, nešlo o Gandalfa) rád za malý poplatek svezl. A co teprve ta obrovská stvoření, známá jako bahnoměrka. Stačí nasednout a vidíte celý kraj jako na dlani.
Nejen v Morrowindu však bylo krásně. Navštívil jsem i Imperial City, snad nejkrásnější město celého Tamrielu. Císařské město, proslulé svým kulatým tvarem. Plné obchodníků, plné zlodějů a stráží, plné různých spolků, knihoven, hospod. Plné života. Noční aktivita je vysoká, opilci chodí z tamních hospod velice pozdě v noci. I když to vypadá, že tam je nebezpečno, je tam živo. Je tam krásně.
Nezapomenu ani na čas strávený v nehostiném Skyrimu. Ta ledová plocha plná mamutů a obrů mě okouzlila svojí kulturou a stavebním slohem. Slaměné domy uprostřed ničeho mají své kouzlo. Hlavní město, Whiterun, je známé především svou Dračí síní. Ano, draci jsou zde legendami. Mohli je porazit pouze Drakorození, kteří mohli pohltit dračí duši a používat jejich sílu prostřednictvím řevu. Jsou to však jen legendy a jen blázen by jim věřil. Draci přece neexistují, no ne?
Ale dost. Je na čase vyrazit do Cyrodiilu. Cestou se nic zvláštního nestalo. Dorazil jsem do pevnosti, kde jsem hned dostal mapu. Podle ní je oblast rozdělena na tři stejné části, každá z nich pak patří jedné frakci. Na mapě jdou vidět jak stavby, tak i aktuálně probíhající boje. 
Dostal jsem hned dva úkoly. Obsadit farmu a ukořistit listinu. Obsazení proběhlo lehce, z pole jsem uloupil dvě mrkve a začal chroupat. Nebojte, jednu dostal i můj kůň.
Druhý úkol byl však daleko obtížnější. Díky teleportu jsem se dostal k bráně, kde se shromažďovaly skupiny hráčů chystajících se na útok. Připojil jsem se k nim. A rád. Nemám rád, když chodím sám, jsem příliš zranitelný. Potkávám tu různé spolubojovníky, ten je dobrý na dálku, ten na blízko, ten čaruje, ten máchá, ten zase vaří. Myslím si, že vyhrajeme, jsme dobrá parta a říkáme si vtipy.
První odvážlivci se již rozběhli. A za nimi i celá "armáda". Nevím, kolik nás bylo, ale přes padesát určitě. Nikdy jsem nikde neviděl tolik lidí najednou. Běžel jsem k modrému hradu, který byl na mapě zobrazen. Když jsem na místo dorazil, nevěřil jsem svým očím. Obránci zůstali v hradu, zatímco my jsme útočili. Nebylo nás ale pár desítek, ale stovky! Navíc, měli jsme i útočné stroje, od balist až po katapulty.
Vypadalo to opravdu epicky, až jsem přestal bojovat a jen se díval. Po dlouhém obléhání, které trvalo asi půl hodiny, se nám nakonec podařilo listinu ukořistit. Mnoho nás zemřelo, ale to k bitvě patří. Všichni jsme byli unavení, špinaví a hladoví, ale hrdost nám zůstala. Do pevnosti jsme přišli doprovázeni ohromným potleskem. Už se nemůžu dočkat další bitvy!
Než jsem usnul, promítal jsem si ještě průběh celé bitvy. Jak je vůbec možné toto dokázat? Je vůbec možné porovnat zážitek z této akce s něčím jiným? Myslím si, že ne. Asi nikde jinde mi nenabídnou tak velké bitvy, které stojí na obléhání se vším všudy. Na tváři se mi ukázal úsměv. Ač je válka jistě špatná věc, tady vypadá sakra dobře. S chrápáním ostatních válečníků jsem se i já ponořil do říše válek a chrápotu. Dobrou noc, Cyrodiile! Brzy se zase uvidíme. Velice brzy.
