Tři vánoční rady

Když začal šéfredaktor hledat dobrovolníka pro sepsání vánoční úvahy, přihlásil jsem se prakticky bez zaváhání - s naivní představou optimisticky laděného článku o krásných herních vánocích (aneb „Ježíšek nám nadělil Xbox 360 a PSP, halelůjá“) . Jenže poté následovalo vysvětlení, že článek by měl mít podobný styl a obsah, jako loňský kousek od Honzy. V hlavě mi zazvonil poplašný signál. Nevybavil jsem si hned všechny detaily, ale moc dobře jsem si pamatoval, že zmiňovaný článek mě zanechal zkamenělého u monitoru s mrazivými pocity zármutku a marnosti. Následně jsem si Honzův text znovu přečetl a jeho náboj mne zasáhl stejně silně, jako před rokem.

Takhle nějak jsem se tvářil když mi došlo, jakou šlamasytku jsem si slíbením tohoto článku připravil

Nelítostný průřez dokumentárně syrovými názory veřejnosti, završený kajícným doznáním vlastních rezerv, se vůbec nepodobá článkům, se kterými se na Doupěti běžně setkáváte. Proč také? Jsme hravý-herní server a nechceme naše čtenáře dohánět k lítosti či sebevraždám. Přesto je ale na tom článku cosi krásného, téměř očistného. Jako by skrz přiznání slabostí i chyb a skrz uvědomění si problémů člověk náhle viděl věci v lepším, správném světle. Což mu dává možnost správně se k nim postavit. Články, jako je ten Honzův, jsou víc než jen čtivou zábavou – jsou lékem na slepotu a bezcitnost. A kde jsem byl já, naivně doufající že vánočnímu článku dostojím radostným povídáním o stále sílícím herním průmyslu nebo podobným shrnutím historie Doupěte, jako bylo to loňské.

Vzal jsem tedy Niki (moje krásná, neskutečně hodná osmiletá fenka kolie) a šli jsme se projít na čerstvý vzduch, abych si pročistil hlavu a přišel na nápad, jak se s touhle téměř spisovatelskou výzvou vypořádat. Lovil jsem v paměti, zda jsem vůbec někdy dokázal napsat něco podobného, jako Honza. Po nějakém tom vzpomínání (přeci jen mých článků jenom na samotném Doupěti už visí pár stovek) jsem skončil u toho, na který jsem dodnes nejpyšnější. Recenze na ICO je ještě teď živá a dýchá emocemi stejně silně jako před necelými čtyřmi roky. Mí přátelé tenkrát poznali, že (podobně jako v případě Honzovy vánoční úvahy) jde z velké části spíše o osobní zpověď, něž o běžný článek.

ICO: Nikdy nezapomeneme

Když jsem to dokázal jednou, musím dokázat něco podobného napsat i podruhé, ne? Ne. Že jednou dokážete překonat vlastní hranice, to není žádná záruka, že se vám to samé povede také příště. Spousta věcí v tom hraje svoji roli, především však víra ve vlastní schopnosti – a inspirace. ICO byla dokonalá inspirace pro podobný článek, nicméně… vánoce? Zamyslel jsem se tedy, co vlastně vánoce znamenají pro mne. A přišel jsem na to, že víc než cokoliv jiného si jich vážím jako příležitosti a nejvhodnějšího dne v roce na to, abych byl s lidmi, na kterých mi nejvíce záleží. A pak… pak už to šlo samo. Výsledkem je následující text.

Vánoční rada č.1: Naučte se vcítit do druhého

Všechny moje rady pochází ze životních zkušeností. V případě té první jsem svoji lekci dostal již ve věku jedenácti let. Byla to platonická láska mezi mnou a spolužačkou ve třídě. Víte jak takové věci v šesté třídě chodí: kluci a holky se navzájem perou a pokud snad nějakou dvojici napadne něco lepšího, jsou jakožto „zaláskovaní“ pro posměch celé třídě. Takže jsme si maximálně nenápadně předávali o přestávkách na chodbě psaníčka z ruky do ruky. Výměna fotky proběhla jako sekundová akce v utajení v jedné zapadlé uličce. Vrcholem celé té zkušenosti bylo první pozvání slečny do kina, kterého jsem se ve svém životě dopustil.

Ke kinu jsme se plížili každý zvlášť jako tajní agenti (že by kořeny mé lásky k sérii Metal Gear Solid?) – co kdyby nás někdo ze třídy viděl (to by byl kromě jiného konec mojí reputace třídního rebela a drsňáka). Jakmile jsme se usadili v sále, přišel jsem na několik zajímavých zkušeností, které patří k objevování základních zákonitostí milostných vztahů. Tak předně jsem z filmu prakticky nic neměl. Každá buňka mého těla, každý můj smysl se jako květina za sluncem upínaly k osobě sedící vedle mě. A poprvé jsem se setkal s tou roztomilou zkušeností, že pokud zrovna potřebujete někoho chytit za ruku či udělat podobný vstřícný krok, určitě se vám začnou potit dlaně. Nuže, asi po hodině filmu jsem se konečně odhodlal a za tu ruku ji vzal… načež ona úlekem vykřikla takovým způsobem, že několik lidí v sále spadlo z křesel. Následoval nálet uvaděčky s doporučením, „že pokud na to nemáme nervy, tak nemáme na takové filmy chodit“.

Mým prvním poučením z tohoto zážitku bylo, že když chcete někoho chytit za ruku (či jej pohladit, říct mu něco hezkého nebo políbit), měli byste to udělat hned v tom okamžiku, kdy vás to napadne. Oddalování dělá věci vždycky těžšími. Druhým poučením bylo, že když už berete dívku do kina na romantickou schůzku, neměli byste vybírat horor (tenkrát to byla „Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze snů“) – pokud ovšem takticky neplánujete, že se k vám daná osůbka v zajetí strachu mimoděk přimkne. A hlavním poučením pak bylo, že za všech okolností při interakci s ostatními lidmi pomáhá, když se do nich zkusíte vcítit.

Spousta hráčů naříká, že jejich panterka opovrhuje hrami. Místo toho by se ale raději měli více zamyslet nad tím, kdo ta osůbka po jejich boku vlastně je: jak myslí, co cítí a co by jí mohlo být něčím blízké. Každému je možné najít hru na míru – je to jen otázka správného přístupu. Zkusili jste třeba propagovat Baldurs Gate jako „tu fantastickou hru založenou na principu převlékacích panenek – celou dobu jde jen o hledání nových kousků oblečení a módních doplňků, které můžete zkoušet na své postavičce“?

Za všech okolností při jednání s lidmi pomáhá, když se do nich zkusíte vcítit.

Vánoční rada č.2: Nic doopravdy nemáte, dokud…

Zatímco zážitku z první návštěvy kina se slečnou po boku se dodnes směji, životní zkušenost, o níž budu psát nyní, žádným způsobem veselá není. Dodnes bolí a připomíná ztrátu kusu vlastního já - jako velká jizva. O to víc je ale tahle zkušenost silná a mohu zcela jistě říct, že ať se bude dít cokoliv, za žádných okolností na ni nezapomenu a navždy se budu tímhle ponaučením řídit.

V mém okolí jsou lidé, kteří si myslí, že jsem neskutečně šťastný člověk. Především proto, že mi přálo výjimečné štěstí. Nestává se každému, aby se jeho koníček proměnil ve zdroj příjmů. Aby jej nejoblíbenější zábava živila – a to ještě mnohem lépe, než si kdy troufal snít. Neměl jsem školu se žurnalistickým zaměřením, když se ze mě stal šéfredaktor Doupěte. A to byl jen začátek, odkud si pro mne přišel Petr, aby mne odvedl do Illusion Softworks, kde mi dal možnost podílet se na tvorbě hry mých snů – a to rovnou v takové pozici, jako je designér, spisovatel a nakonec dokonce jako producent. Zní to jako splněný sen každého hráče a jak jsem napsal na začátku odstavce, spousta lidí okolo mne v tom vidí nepochopitelně silnou přízeň štěstěny.

Pravda je ale trochu jiná. Ačkoliv štěstí v tom všem jistě tvořilo nějakou část, vytrvalé úsilí a neskutečná dřina také sehrály svoji roli. Když jsem na střední škole jako pravověrný anarchista vymetal metalové kluby, ani ve snu mne nenapadlo, že o pár let později si - sedíce v křesle šéfredaktora Doupěte - řeknu „tak, teď máš příležitost usilovnou prací změnit svůj život přesně podle svých představ“ a následně to dokáži uvést v realitu. Pravda je ale taková, že štěstí i vytrvalá píle byly stále jen zlomkem hybné síly v pozadí mého úspěchu. Zdrojem všech zázraků v mém životě byla totiž láska.

Každý člověk je ctižádostivý (pouze někteří méně) a odhodlaný bojovat za svoje životní cíle. A neexistuje žádný lepší zdroj síly, než podpora od milovaného člověka. Žádný větší zdroj sebedůvěry, než obdiv a uznání někoho, kdo je pro vás tou nejcennější a nejúžasnější osobou na světě. Žádné pochybnosti, když v druhém člověku najdete zátoku naděje, něhy a podpory. Žádné hranice, limity ani spoutávající okovy rovnic, když letíte na křídlech opravdové lásky. Žádný smutek, žádný nedostatek, žádná zima, žádná tma, žádná slabost, když vás hřeje teplo náruče toho, kdo je pro vás světlem, sluncem, klíčem… vším.

I já jsem si nakonec uvědomil, že cokoliv jsem dokázal - od dnů, nocí, týdnů, měsíců a roků strávených nekonečnou urputnou prací přes nervy drásající porady a vypjatá obchodní jednání až po nadchnutí týmu lidí vírou ve společné dílo – za to všechno vděčím osobě, která celou dobu stála při mně, podporovala mne, dávala mi sílu, víru i chuť do dalších bitev. A byla mi inspirací pro sny o lepším životě - pro nás oba. Jak už asi tušíte, ta úžasná žena již v mém životě není. Tak dlouho dávala ze sebe to nejlepší, tak dlouho mi byla zdrojem síly při mém tažení za mými sny, až skončila vyčerpaná, slabá a neschopná další společné cesty. Nic menšího nemohlo stačit, abych konečně pochopil největší pravdu o lidském štěstí: člověk doopravdy nemá nic, o co se nemůže podělit s milovanou osobou.

K čemu vám je, že získáte úspěch, věci, možnost cestovat či možnosti jiných nádherných zážitků, peníze – pokud se nemáte s kým o ně doopravdy podělit? Budete je vystavovat na obdiv přátelům nebo cizím lidem? A radovat se z nich za zavřenými dveřmi, v prázdném domě či vedle člověka, se kterým si vlastně nikdy nebudete doopravdy blízko? Pamatuji se, jak jsem se zalykal v slzách a na kolenou, slibujíce že půjdu dělat prodavače do supermarketu nebo třeba popeláře, pokud mi bude zachováno „obyčejné lidské štěstí“, představované tím největším pokladem, který může člověk ve svém životě najít – láskou.

Možná jsou mezi vámi lidé, kteří ji za tak cennou nepovažují. Možná jste si z života udělali bojiště jako já kdysi a plánujete vést válku se vším, co stojí mezi vámi a vaším životním snem. Možná vás vaše bitva pohltila natolik, že nic jiného ani neznáte. A možná se prostě jen bojíte nebo nevěříte. Možná jste jedním z těch „hráčů“, kteří tráví čas „hraním“ (teď nepíši jenom o počítačových hrách) a nepřipadá vám, že tam venku je něco jako opravdová láska, pro kterou stojí za to se vzdát všeho ostatního, riskovat bolest, lézt jako zmoklá kočka znovu a znovu ze dveří ven v naději, že nakonec vyjde slunce.

Nuže já už vím své – poslední dva roky trávím čas kromě jiného procházením životopisů velkých osobností lidské historie a vím, že i za díly těch největších velikánů byla prakticky vždy kromě talentu především mimořádná láska, ať už šťastná nebo tragická. Fungovala vždy jako spolehlivý zdroj nekonečné síly i inspirace. A víte co? Když v Xenogears v kostele kněží vysvětlují, že muž a žena byli stvořeni každý s jedním křídlem, aby nebe mohli dosáhnout pouze v pevném objetí… já tomu věřím. Na svoji největší životní lekci nikdy nezapomenu a výjimečné ženě, která se pro mne stala bez nadsázky osudovou, nikdy nepřestanu být vděčný.

Člověk doopravdy nemá nic, o co se nemůže podělit s milovanou osobou.

Vánoční rada č.3: Na ničem jiném nezáleží

O třetí z mých životních zkušeností se nebudu příliš rozepisovat. Stejně už jsem dosáhnul velikosti článku za ověřenou hranicí čtenosti Doupěte, naším žargonem nazvanou „takhle dlouhý výplod nikdo nedočte do konce“. Navíc jde o věc natolik zásadní, že každý z vás má nepochybně dostatek vlastních životních zkušeností v daném směru, aby pochopil moji myšlenku. Je prostá. Vzpomínáte si na situaci, kdy jste si nebyli schopni nic užít, možná ani dokonce spát… a na ničem jiném vám nezáleželo? Ano, píšu o bolesti - a přestože ta může velmi snadno vzniknout právě z té lásky, o níž jsem psal výše, teď píšu vysloveně o zdraví.

K vánocům nebo do nového roku si všichni přejí štěstí, lásku, úspěch… ale je to právě zdraví, bez nějž si nic z těch ostatních věcí nemáte šanci užít. Ani tu opravdovou lásku nejste schopni vracet tak, jak si ten druhý zaslouží, pokud vám zdraví neslouží a nemáte na to dostatek sil. Ani sebelepší hru si neužijete, pokud vám zdraví neslouží. V okamžiku, kdy vás něco opravdu bolí, všechno ostatní náhle  ztrácí význam. Proto na svoje zdraví myslete vždy a za všech okolností. Jsou to maličkosti jako pravidelné návštěvy zubaře (moc dobře si pamatuji, jak mi bolavý zub naprosto zkazil vánoce, které jinak mohly být nádherné) ale také velké věci jako schopnost donutit se ke změně životního stylu, pokud trávíte 16 hodin denně u počítače a myslíte si, že vás nakonec problémy se zády, svaly a celým organismem nedostihnou.

Úplným souhrnem téhle nezbytnosti starat se o vlastní zdraví je pak samotná starost o vlastní život – to nejcennější, co na světě máte. Dokud žijete, máte možnost probudit se další den a začít znovu. Každá vteřina je příležitost k novému začátku. Buďte na sebe opatrní a važte si svého života a zdraví: pouze tak budete moci najít, docenit a opravdu si užít to, o čem jsem psal v radě číslo dvě.

Je to právě zdraví, bez nějž si nic z těch ostatních věcí nemáte šanci užít.

Děkuji těm, kdo tyhle řádky pročetli s otevřenou myslí i srdcem a přeji všem čtenářům Doupěte šťastné a veselé vánoce.

Martin Zavřel