Turnaje Cyberathlete Professional League – šance pro všechny

Když se dnes díváme na sportovní přenosy, možná si ani neuvědomíme, jaké má ten či který sport kořeny a kdo stál za jeho vznikem. Většinou se jednalo o partu nadšenců, kteří vymysleli určitý systém hry, který člověka dokázal pobavit, uvolnit a zároveň v něm vybrušovat psychické, či fyzické dovednosti. Pokud takovýto celek funguje tak jak má, přirozeně si hra získává čím dál větší zástup příznivců. Čím dál víc lidí si chce hrát podle oněch nastolených pravidel, čím dál víc hře propadá. Je třeba záležitost posunout do dalších fází. Zlepšuje se výstroj, pořádají se organizované soutěže s velkým spektrem zúčastněných, vznikají časopisy, kluby. Vše se dává rázem rychle do pohybu. Vrcholem vývoje je protrhnutí kruhů omezující aktivitu do jedné sorty lidí, představení se široké veřejnosti, získání si náležitého respektu a konečně vše říkajícího označení: sport.

Z mého úhlu pohledu, a myslím si, že nebudu vůbec jediný, nevidím důvod, proč by i počítačové hry neměly kopírovat stejnou vývojovou linii. Nehledě na to, že zatím se jim to daří více než skvěle, sami víte, že hrát dobře počítačovou hru je umění srovnatelné se všemi ostatními sporty, a že konkurence je až děsivá. Jenže i když se prosadíte a pošlete na kolena tucty sesíťovaných počítačů, koho to zajímá? Jistě, lidé z oboru vám vzdají hold, ale nezaslouží si to něco víc? Lidem, kterým počítač nic neříká, je úplně jedno, zda jste nejlepší Duke player, nebo se sotva trefíte do dveří. Kdežto i když mně například nic neříká hokej, moc dobře vím, kdo vede tabulky a kdo je za své dovednosti celosvětově uznáván. No není to nespravedlivé?

Avšak nic není tak černé, hranice se posouvají. Organizace, která v tomto směru udělala nejvíce práce se výstižně jmenuje Cyberathlete Professional League. Její historie začíná v roce 1997, kdy měl jistý pan Angel Munoz, který v té době pracoval na publikaci o těžkých počítačových hráčích, onu myšlenku, že založí společnost, která se bude zaměřovat právě na ně. Stále však ale nevěděl, jakou by měla mít konkrétní podobu a co by bylo její náplní. Inspirací se stal Red Annihilation tournament, na který věnoval herní magnát John Carmack své červené Ferrari jako hlavní cenu pro vítěze. Munoz na tournament vzpomíná: „V té chvíli jsem si uvědomil, že Carmack vlastně otevřel dveře pro zcela nový průmysl, pro takový, který je založen na zbrusu originálních soutěžících, virtuálních soutěžících, kterým jinak říkáme cyberathlete.“

26. června byl projekt spuštěn s původním názvem Cyberathlete Organization, který byl o pár měsíců změněn na dnešní podobu a tedy Cyberathlete Professional League (CPL). První profesionální hráči, kteří svou účastí dělali celé záležitosti obrovskou reklamu, byli Stevie Case (alias Killcreek) a jeden ze zakladatelů firmy Ritual Entertainment (Sin, Heavy Metal F.A.K.K.2) Tom Mustaine alias Paradox. Možnost dostat právě tyto osobnosti herního průmyslu na mušku svých zbraní přilákala stovky lidí na první CPL klání, které se konalo o halloweenském víkendu 1997. Po této události následovalo několik dalších a výsledkem je nyní už bezchybně fungující organizace, která se stala tou nejprestižnější soutěží počítačových hráčů na světě. Vlastníkem je společnost Newworld.com, provozovatel špičkového hráčského websitu Adrenaline Vault.

Princip je v podstatě jednoduchý. Centrem dění a primárním středem zájmu jsou velkolepé soutěžní akce organizované v různých městech USA a Evropy, kde si hráči měří své síly v nejnovějších hitech současné scény i v nesmrtelných deatmatchovských klasikách. Naposledy to byl prosincový Babbages CPL Event, který se odehrával přímo v Dallasu, kde má hlavní sídlo i vedení CPL, a to v luxusním hotelu Hyatt Regency. Zde se projevilo, stejně jako mnohokrát předtím, že slovíčko Professional zde nestojí jen kvůli zvuku, nýbrž dokonale vystihuje celé pojetí soutěže. Zapomeňte na provizorní hangáry plné počítačů, interiéry bojišť pod CPL patří většinou k těm nejluxusnějším a podmínky pro hru jsou připraveny s největším respektem k hráčům, jako k lidem, kteří disponují určitým druhem vysoce váženého umění. Vybavení místa více než postačí pro to, abyste ho neopouštěli po celé trvání tournamentu, což obvykle bývá asi 3-4 dny, a akci mění nejen na soutěžní klání, ale i na setkání té nejvěrnější herní komunity a to téměř ze všech koutů světa. V areálu se kromě hlavního klání odehrávají i ostatní síťové hry amatérů, běžící 24 hodin denně, prezentační show sponzorů, na kličky a tvrdé boje se mohou dívat návštěvníci na obrovských plátnech, můžete shlédnout ty nejnovější hry, které poprvé na veřejné světlo vylezou právě zde, aktuální hity v herních doplňcích a dále a dále. Pravidelnou součástí těchto akcí se stávají i výhradně ženské turnaje, které si již také našly své superstar hráčky. A co všechna tahle nádhera stojí?

Pokud se zaregistrujete v dostatečném předstihu, činí poplatek obvykle asi 40 dolarů, na místě je to pak rovných 50. Zapsat se můžete přímo na stránce CPL (www.thecpl.com). Zdá se to hodně, ale po strávení nějakého času s lidmi z „branže“ jsem ještě neslyšel stížnosti a všichni se shodují, že to prostě stojí za to. Kromě získání úžasného zážitku z takovéhoto herního festivalu, dá se brát vstupní částka i jako určitá investice, neboť ve výherním banku není jen nějaká pochvala. Zůstaneme-li u nedávného Babbages, tak v Quakovi III se mezi top players rozdalo 100 000 dolarů, 25 000 z toho si vzal vítěz a dokonce si své tři stovky odnesl i 64. hráč. Pokud byste si chtěli pro tyto peníze přijít nějakým podvůdkem, asi to nepůjde, protože na dodržování pravidel se klade veliký důraz, ať jste na jakékoliv úrovni postupu a čestnost kontrolují i některá hráčská esa. Pravidla jsou také důvod, proč pod hlavičkou CPL nenajdete žádnou on-line soutěž. Zlepšit si viditelnost či nastavit automatické zaměřování nemůže být pro prakticky nekontrolovatelného hackera žádný problém a vedení CPL s jejich filozofií asi nehodlají riskovat, že by tabulky těch nejlepších vypovídaly o něčem jiném, než o hráčských kvalitách. Možná si říkáte, že se nám tím dveře k celému CPL krutě přibouchly, a že hráčská jednička může být pouze Američan, protože jezdit do USA na hlavní akce si průměrný český pařan asi rozmyslí. Nicméně šance tu je opravdu skoro pro každého. I když ne přímo v České republice, ale po Evropě se pořádají různá kvalifikační kola, která jsou sama o sobě dosti prestižními turnaji a navíc vám v nich dobré umístění zajistí kromě jiných cen i ubytování v místě konání hlavního turnaje. Nálepku kvalifikačního centra může hrdě používat každý, který splní dané podmínky a bude ochoten věnovat vítězi nejméně 250 dolarů jako silnější příspěvek na dopravu do cíle hlavního oficiálního klání. Navíc, CPL chce svou síť center organizace stále rozšiřovat a s tím i přibudou některá evropské bojiště prioritních akcí. Cesta tedy, byť možná klikatě, vede. A pokud budete hodně velcí frajeři a vyhrajete alespoň jednou na hlavní show, máte jisté své nesmrtelné místo v CPL Star Players, což jsou asi ti nejdrsnější hráči na celém světě a jména jako Fatality či Wombat, figurující mezi nimi, již mají svůj zvuk.

Myšlenku CPL podporuje řada celebrit herního průmyslu a dokonce i v jedné z nejvyšších funkcí najdeme takovou osobnost jako je John Romero, známý (kromě několika dalších věcí) i svou nekonečnou trpělivostí u deathmatchů. „Pevně věřím, že v herním průmyslu je místo pro profesionální soutěž, a že deathmatch je plnohodnotný sport, který by jako takový měl být podporován.“ O to vlastně kráčí. Kvalitní kluby, nejnovější hry, nadupaní sponzoři, a masy oči namířených právě na CPL.

Nenechavý čtenář, který za celou akcí vidí nehorázné sumy peněz, není zcela jistě daleko od pravdy, ale z CPL jsem nabyl dojmu, že peníze jsou jenom úměrným zhodnocením obrovského kusu práce, který pro celek počítačových her dělají. Víte, vzpomínám si na doby, kdy jsem jako počítačový pařan byl se svým koníčkem tak trochu mimo společnost a cítil jsem, že respekt je něco, co mé zálibě naprosto chybí. Lidé měli podivná jména, i přes vysokou technickou náročnost šlo pořád o jakýsi nižší druh zábavy a nabýval jsem i dojmu, že v tom, co hraji, vidím konkrétní svět jen já a mně podobní. Když se mi podařilo přeskákat ultra těžkou úroveň, či jsem vyřešil zapeklitý kvíz, přišlo mi i celkem líto, že kromě high scores to nikdo neocení. Trpce jsem sledoval, jak se namísto uznání zmítají počítačové hry jen v nekonečných diskusích o jejich morálním kodexu, vhodnosti a „potocích“ krve, které bylo módní pod tlakem odsávat, zvláště pak v reflektorech médií a pod palcem lidí, kteří možná ani žádnou hru nehráli. Naštěstí se to všem okoukalo a okolní svět nechal herní průmysl alespoň na pokoji. Srovnali jsme rovnováhu a nyní je čas udělat další krok. Máme možnost sbalit klávesnici a zažít si svých pár minut opravdové slávy. Ale nejen to. I kdyby jste nakrásně seděli doma a nešli do ringu, konečně pak budete moci vyjít do ulic s pocitem hrdosti, že jste to právě Vy, kdo umí hrát Počítačové hry. Takže držme palce CPL.