Twelve Minutes: mezi genialitou a propadákem | Recenze

Koncept cyklicky se opakující časové smyčky není ve filmovém či herním světě žádnou novinkou. Patří k velice oblíbeným konceptům, který stále přitahuje nemalou pozornost. Letos jsme tu měli již poměrně vydařenou PS5 exkluzivitu Returnal, ke které se nyní může hrdě přidat též dlouho očekávaný indie titul Twelve Minutes. Jak se tahle jedna malá manželská etuda vydařila si přiblížíme v následující recenzi.

Zakletý v čase

Oproti letošním konkurenčním titulům, jenž si s časovou smyčkou pohrávají, zvolili vývojáři z Annapurna Interactive minimalistické pojetí v naprosto odlišném žánrovém zařazení. Twelve Minutes představuje klikací adventuru viděnou z ptačí perspektivy, ve které budete během krátkého časového úseku řešit tajuplnou záhadu jednoho (ne)obyčejného manželského páru.

Takových dvanáct minut bychom v reálném životě prožít nechtěli

Věc se má následovně. Hlavní hrdina se vrací po pracovním dni do svého malého dvojpokojového bytu, kde na něho čeká jeho milovaná manželka. Po krátké době ovšem u dveří bytu zazvoní policista, který obě hlavní postavy spoutá, ženu obviní z otcovraždy a dožaduje se vydání památečních hodinek.

Tento scénář se v časové smyčce dvanácti minut odehrává neustále dokola. Nešťastný chlápek si je tohoto krutého scénáře vědom a je připraven z cyklického utrpení vystoupit a přijít celé záhadě na kloub. V daném časovém úseku tak musí podniknout takové kroky, aby odhalil, o co vlastně jde a dokázal celý tento vývoj zvrátit takovým způsobem, aby nekončil smrtí.

Titul nabízí minimalistické grafické pojetí

Zvolený scénář v sobě skrývá typické dramatické utrpení hlavního hrdiny, ale zároveň také potřebné napětí a touhu hráče přijít věcem na kloub. Cílem hráče je tak metodou pokus/omyl projít nejrůznější varianty krátkého večera a vše změnit. Možností je zprvu skutečně dost a postupným progresem se navíc otevírají další. Jednotlivé scénáře je možné měnit na základě odlišných dialogů či interakcí s předměty (prášky na spaní, mobilní telefon…). Zásadním problémem ovšem zůstává skutečnost, že zdánlivá svoboda rozhodování je bohužel pouhou iluzí. Ve finále neexistuje příliš mnoho cest, jak se dobrat skutečného konce časové smyčky.

Jedna cesta, více cílů

K příběhu toho více prozrazovat nechceme, přece jen Twelve Minutes je hlavně o postupném rozplétání velké záhady a každá další prozrazená informace je neférový spoiler. Není ovšem tajemstvím, že titul nabízí více možných konců, které jsou závislé na rozhodnutí v závěrečné fázi hry. Do zmíněného bodu však příliš cest nevede. Jakkoli je postupné odhalování a pozvolný progres zajímavý koncept, Twelve Minutes se po krátké době stává poměrně frustrujícím klikacím zážitkem, který skutečně nejlépe charakterizuje princip hratelnosti pokus/omyl. Zkusíte tak nějaký krok, ten nezafunguje a celou smyčku si zopakujete znovu.

Takhle nějak může vypadat romantický večer

Co se herní doby týče, vše je pochopitelně závislé na hráčské pozornosti a rovněž náhodě. První průchod zabere více času, než ty následující, obecně lze ale hovořit o cca pěti až šesti hodinách herního obsahu, i když pochopitelně neustále se opakujícího. Otázkou rovněž zůstává, zda je pro hráče alternativní konec dostatečnou motivací, vzhledem k tomu, že do rozhodujícího bodu stejně dojde víceméně stejným způsobem. Ne stoprocentně, ale z větší části ano.

Zásadní zvrat však mění situaci

Na druhou stranu je třeba zmínit, že chování hlavních postav dává poměrně dost indicií k tomu, jak dále postupovat. Celá hratelnost je tak založena na velké míře koncentrace, neboť i jedna malá chvilka nepozornosti může vést k cyklickému opakování vlastního selhávání. V této spojitosti rozhodně není překvapením, že bez alespoň základní znalosti anglického jazyka se zkrátka neobejdete.  

Umění znechutit

Vývojáři ke hře přistoupili velice naturálně a předložili hráčům velice syrový titul, který je prost jakýchkoli vodítek či nápověď. Nevyplácí se tak bezmyšlenkovitě přeskakovat jednotlivé dialogy, a to ani přesto, že se často opakují až nesnesitelným způsobem. A nastávají též situace, kdy hráč dojde do momentu, ve kterém si už zkrátka neví rady. Není to nic k chlubení, ale i my jsme při recenzování museli po nějakém tom videu na Youtube pokouknout a věříme, že rozhodně nejsme jediní.

Před záhadou se neukryjete ani na toaletě

Bohužel stejně tak zdrcující, jako je stále se opakující pokus/omyl hratelnost, je též nepovedené ovládání. Alespoň tedy na konzoli, tedy za pomoci gamepadu. Twelve Minutes je zkrátka titulem, kterému gamepad nesvědčí. Ovládání je křečovité, neintuitivní a zbytečně složité. Navíc v některých momentech se ukázalo též jako velice nespolehlivé. Pokud potřebujete nějakou činnost vykonat skutečně rychle, není vždy zaručeno, že uspějete.

Chápeme jistě adventurní prvky a práci s inventářem, v časovém presu, kdy chcete po dvacáté zkusit něco jiného, je bohužel zvolený model ovládání pro konzole dalším otravným aspektem. Pokud se tak do této cyklické záhady někdy pustíte, učiňte tak na PC a s myší, poděkujete nám později. V minimalistickém inventáři hráč tráví poměrně velkou dávku herní doby a je naprosto nezbytné, aby byla práce v něm jednoduchá, jasná a spolehlivá.

Vývojáři před vydáním lákali na spolupráci s hvězdnou trojicí dabérů Jamesem McAvoyem, Willemem Dafoem a Daisy Ridley, kteří propůjčili postavám své hlasy. Popravdě jde o nemalé zklamání. Velký respekt k těmto osobnostem, výsledek je ale sotva průměrný. Pokud bych tuto prvoplánovou informaci neměl, vůbec bych nepoznal, že jde o skutečné hvězdy. V tomto ohledu se jedná o naprostou zbytečnost. Dialogy obecně nejsou ve Twelve Minutes zrovna silnou stránkou, přestože právě na nich by měl být titul postavený.