Úvaha: Hry versus Televize

PC a TV. Dvě zkratky pro dva v dnešní době nejrozšířenější druhy zábavy. Lidé v průběhu dne dělají spoustu věcí, chodí do práce, studují, pak se třeba věnují nějakému sportu, ale většina z nich večer sedne do pohodlného křesla či židle před obrazovku televize nebo monitor počítače. Co vlastně tato média nabízejí a proč obvykle příznivci jednoho odmítají to druhé?

Předně je potřeba si ujasnit, o čem bude řeč. Pokud chceme srovnávat hry s televizí, musíme tak činit s pořady, zaměřenými na to samé co hry, tedy na pobavení (od zábavných pořadů, přes seriály až po filmy všech žánrů). Nebudu se tedy zabývat dokumenty, jejichž počítačovým ekvivalentem jsou encyklopedie. Nelze přeci míchat hrušky s jabky, stejně jako nemůžete Q3A porovnávat s nejnovějším cyklem National Geographic.

Podle mého názoru je onen konflikt mezi hraním počítačových her a sledováním televize nejvíc patrný na faktu, že obvykle lidé, kteří často hrají hry, tráví mnohem méně času před televizí a naopak. A rozhodně to není způsobeno nedostatkem času, protože všechen zabere jedna z oněch činností. Ve svém okolí jsem ještě nenarazil na člověka, který by se věnoval počítači i televizi po přibližně stejnou dobu.

Televize má ve společnosti poměrně výraznou výhodu, jelikož je běžnou výbavou domácností přibližně čtyřikrát déle než počítač. Sledování pohyblivých obrázků stačilo propadnout mnoho lidí, a tak je běžné, že se v práci baví o náplni nejnovějších seriálů a podobně. Jistě to sami dobře znáte. No a těmto lidem nedělá nejmenší potíže odmítat velmi obdobný druh zábavy, tedy hraní počítačových her. Už jenom z toho důvodu, že se dozvěděli o jeho škodlivosti; obvykle z „objektivních“ televizních zpráv.

V podstatě televize nabízí pasivní zábavu, ideální k relaxaci. Její sledování většinou nevyžaduje příliš soustředění, což bude asi také důvod, proč spoustě lidí nečiní nejmenší potíže u ní usnout. Jde jen o to vypnout mozek a nechat do něj proudit zvukové a obrazové vjemy z obrazovky. Samozřejmě tyto vjemy občas dávají dohromady smysluplný děj, u kterého se pobavíte.

Naproti tomu počítačové hry vyžadují větší či menší míru soustředěnosti a hlavně aktivní zapojení hráče, psychického nebo fyzického. Adventury či mnohá RPG kladou značné nároky na hráčovu schopnost logického a konstruktivního myšlení. Mnoho ostatních her (od plošinovek přes různé simulace /ať už létání či třeba ježdění na skatu/ až po 3D střílečky) naopak na jeho motorické schopnosti – vždyť si jen vybavte, kolik kláves podvědomě používáte ve svých oblíbených hrách.

A to ani nemluvím o potřebě orientovat se v prostoru. Existuje spousta her, v nichž každý z dejme tomu šedesáti snímků zobrazovaných za sekundu je úplně jiný, a od hráče se očekává, že bude v tomto nepořádku schopen během zlomku sekundy reagovat. Vůbec nároky na orientaci bývají někdy opravdu značné. Jen si vzpomeňte na sérii Descent, kdy jste prolétávali ve spletitých futuristických základnách, hledaje východy i ve stropech a podlahách.

Co na počítačových hrách hráče fascinuje asi nejvíc je fakt, že hry ho přimějí, aby se stal jejich součástí, nebo přesněji součástí jejich děje. Kvalitní počiny člověka vtáhnou do sebe a nepustí ho, dokud hru nedohraje. Prožitek zábavy je tak mnohem intenzivnější a hlubší. Dostáváte se do centra veškerého dění a nejste jen jakýmsi anonymním pozorovatelem, jako je tomu v případě televize.

Dalo by se říct, že hry umožňují lidem, aby si aspoň napůl splnili své nejodvážnější sny. Dovolí vám stát se hrdinou, jenž zachránil celý obrovský fantasy či sci-fi svět, výtečným pilotem ve službách RAF za druhé světové války, či třeba generálem, který změnil výsledek křižáckých výprav. Nebo byste chtěli prožít příběh jako vystřižený ze slavných hororů? Žádný problém! A co třeba být chvíli v kůži zákeřného vetřelce a nechat si v žilách místo krve kolovat kyselinu?

Tím se pomalu dostáváme k zajímavé věci, jíž není nic jiného než provázanost filmového světa s tím počítačovým. Začalo to předěláváním slavných filmových příběhů do počítačového světa. Ať už šlo o komerční předělávky světů Star Treku či Star Wars a nebo o amatérskou mlátičku s Barbarem Conanem na ZX Spektru.

Interesantní je rovněž to, že počítačové hry se tvořily hlavně podle filmů točených pro promítání v kinech. Najdeme jen málo titulů, jež by vycházely z televizních filmů či seriálů. Výjimkou je svět Star Treku, na jehož základě vzniklo již slušné množství her. Tento fakt je podle mého názoru způsoben tím, že většina trekies si své hrdiny a příběhy oblíbili ještě v době, kdy se doma mohli bavit pouze sledováním televize (či slepováním papírových modelů s Ábíčka), protože osobní počítače byly dosti ojedinělé.

Zvláště v poslední době je komerční kombo film+hra velmi oblíbené. Můžeme si pod tím představit jak natočení filmu podle hry (Tomb Raider), nebo naopak (From Dusk Till Dawn), či třeba vypuštění filmu a hry v takřka stejnou dobu (Star Wars: Episode I, The Lord of the Rings, Harry Potter, Spider Man). Skoro to vypadá, že nejde o nic jiného, než z davu lidí, kteří mají něco rádi, sedřít všechny peníze, jenom aby si koupili vše, co s daným filmem/hrou souvisí. Nebo snad vy či někdo z vašich známých nemáte mladšího sourozence s aktovkou s obrázkem obrýleného kouzelníčka?

Taková je dnešní společnost. Amerika se svými zvyky vládne světu – vidíte to kolem sebe každý den. Konzumní a zvětší části nepříliš vzdělaná veřejnost skočí na jakýkoli komerční trik a producenti spolu s tvůrci televizních seriálů a počítačových her se logicky můžou přetrhnout, aby společnosti předložili další řadu seriálu či béčkovou hru, která jí umožní si některé příběhy prožít na vlastní kůži.

Přesně takhle to funguje v televizním vysílání. Když si vezmeme do ruky program a vyškrtneme všechny dokumenty, zbudou nám již dlouho stejné zábavné pořady, které si užijí spíše starší lidé, nemající rádi mnoho častých změn, jeden dva dobré filmy a pak už jenom množství seriálů. Vypovídá to o jednoznačné komerčnosti tvorby televizních pořadů. Ono je také mnohem vděčnější natočit pátou řadu oblíbeného (byť již lehce intelektuálně pokulhávajícího) seriálu, než vynaložit mnohem větší peníze na televizní film, jehož osud je značně nejistý.

Zkrátka většinu televizní programové nabídky tvoří již zavedené seriály nebo nejrůznější telenovely. Úroveň těchto pořadů je však obvykle velmi nízká. Scénáristé se zjevně při tvorbě dalších a dalších pokračování příliš nenadřou. Příběhy v seriálech jsou stavěny podle stále stejných schémat, takže už středně bystrému divákovi je naprosto jasné, co se v následujících okamžicích hercům přihodí.

Tohle si moc dobře uvědomují zvláště mladí lidé, takže hledají jiný, kvalitnější způsob zábavy, a tak je mezi nimi populárnější počítač. Možná se ptáte, co mě vede k tvrzení, že počítač je kvalitnější zábavou. Asi je to způsobeno nutností platit velké částky za počítačové hry, čili hráč si nejdřív přečte na hru, jež si chce koupit, několik recenzí a potom teprve jde do koupi. Vybírá si tak opravdu ty nejlepší kousky.

Také je potřeba vzít v úvahu, co kdo od svého druhu zábavy očekává. Když někdo rozehraje počítačovou hru, chce se prostě bavit. Ale u televize tomu často bývá jinak. Dospělí prací znavení lidé přijdou domů, vypnou, pustí televizi a relaxují. Anebo ji mají jako zvukovou kulisu.

Je tedy jasné, že dospělí tak od těch třiceti – pětatřiceti ani moc netouží po hraní počítačových her, které by jim nabídlo lepší zábavu než televize, protože jim vlastně o zábavu vůbec nejde. Chtějí si jen odpočinout od celodenního shonu, stresů atd. Pro ně jsou určeny na myšlení nenáročné seriály a pro mladé bezstarostné studenty zase náročné počítačové hry. Proto se příznivci televize neshodnou s příznivci počítačů – každým jde o něco jiného.

Diskuze (17) Další článek: Práce na překladu Icewind Dale II již začaly!

Témata článku: , , , , ,