Úvaha: Kultura špinavých hráčů

Od úvahy Soumrak herních bohů uplynula již nějaká doba a my zde máme další dílo stejného autora. Jedná se o pravdivé zamyšlení, či o pouhou provokaci? Není narušením herní svatyně stříleček? Kdo ví. Jistá je pouze kontroverznost tohoto počinu, která snad nutí k zamyšlení.
Úvaha: Kultura špinavých hráčů

„Hry dětí nejsou žádné hry a dlužno je posuzovat jako nejvážnější dětské konání.“

Michel de Montaigne

 

V souladu s Montaignovými slovy dopřejme tedy hrám jednou naši vážnost, když jsme k nim až dosud byli jen lehkomyslní, tak troufale lehkomyslní.

 

Když jsem dokončil článek Soumrak herních bohů a když byl poté zveřejněn, nepředpokládal jsem již, že se ještě kdy vrátím – ne v blízké době. Neboť potřebnou míru svého bohatství jsem již rozdal, návod na vyšlechtění šťavnatých plodů předložil. Tu jsem však na cestě vzhůru zahlédl překážku: po špinavých odbornících je třeba vypořádat se ještě se špinavými hráči. Teprve pak bude cesta zbavena kamenů - či spíše balvanů.

 

Nikoli snad všech, zato těch největších; a stane se tak schůdnější pro nové zdravé horolezce: hráče i odborníky. Snadno se totiž stane, že si některý z přicházejících zlomí nohu a pak již jen kulhá. Jen se podívejte kolem sebe, tam i zde, na internetu i na papíře, všude samí kulhající. A za takovými se prý má běžet, takové se má následovat a k nim jakožto vzorům i vzhlížet.

 

Cožpak můžeme chromému věřit, že tato jeho napadavá chůze je běh, a odřenému a potlučenému, že na něm jediném sedí krása? Och ano, můžeme – chceme-li být jako oni: nemohoucí a pošetilí. Ať si nadále poslouchá to jejich žvanění, kdo chce: my však, kteří drtíme kámen a stavíme nové cesty – co je nám po tom, že jsou příliš strmé, příliš náročné – chceme vzhůru; chceme pozvednout kultury luzy (slušně řečeno) do výše: tedy k nám.

   
Doom, klasika, která překonala všechny tehdejší meze

A k tomu je zapotřebí silných paží, mají-li se ony kameny pohnout a odvalit, a odvaha. Nu, a obojího se nám dostává, a tak: vypořádejme se s nimi, s balvany! ať je cesta schůdná.

 

Začněme tím, jak se ony balvany staví k mému stylu, jímž jsem napsal Soumrak herních bohů.

 

Dalo se zaslechnout hlasy, že prý je staromódní, nemoderní – zřejmě protože ne novinářský. Mnoho je mi z dnešní moderní doby proti chuti, včetně stylu žurnalistů, jímž se dotýkají objektů svého zájmu, a herní odborníci rovněž. Pouhé stroje na informace, hlásné trouby. Jak bych pak neměl hledět do minulosti, když tehdejší magazíny oplývaly články tolika různých forem; a o pestrost mi jde v prvé řadě.

 

Naproti tomu současnost, současný vkus – či spíše nevkus – je na takové experimentování, ba hýření hraničící až s neurvalostí, skoupá. Kde jsou ti charakterističtí svým stylem? Napříč odbornými doupaty jen žurnalistická zatuchlina, jednotná koncepce a jediná, vyšlapaná, metoda recenzování, pročež se jméno recenzenta stává zcela bezvýznamné, neboť je spolu s ostatními jen uživatel univerzální šablony. A tak umí-li kdo dobře obkreslovat, ať se přihlásí, neboť je skvělý adept na to, stát se „dobrým“ herním publicistou.

 

A jak se k této stejnosti staví oni kamenní dekadenti?

 

Pozitivně, a tudíž škodlivě. Objeví-li se něco, co vybočuje z úzkého koryta průměrnosti, ihned se bouří. Jakmile ucítí pach novoty, vyrážejí od boje, odhodláni zneškodnit nepřítele jednobarevnosti. Tito dekadenti par exellance – a není jich málo – považují různorodé za škodlivé, rušivé, nebezpečné. Zatímco já za nanejvýš žádoucí.

 

Bravo, pánové, bravo. Jen křičte dál a svět nebude nikdy barevný, ba nebude ani černý a bílý, nebude ani různé výšky a kvality, ani velký, ani malý, ani dobrý, ani zlý, nýbrž vždy jen průměrný, stejný, neurčitý – žádný. Jako vy, nemastný a neslaný – vy, jež svými rypáky rozrýváte rozkvetlé louky – srozumitelněji: plody rozmanitosti, barevná díla, odlišné články. 

   
Terminator: Future Shock - naučte myš a klávesnici spolupracovat

Jen se podívejte, co zbylo z toho mého, když jste jej přečetli a (po svém) interpretovali. Kámen nezůstal na kameni, a já abych jej uváděl do původního stavu, mají-li mi ostatní rozumět, mají-li zahlédnout alespoň něco z onoho původního.

 

Avšak mám pro vás pochopení, nikoli již slitování, ohledy, ústupky, toleranci, zkrátka nic, čeho vy nemáte pro mne. Útočíte tvrdě, a člověk musí oplácet stejnou měrou a mincí, jestliže chce odvalit balvany. Jste jako barbaři.

 

A vskutku: shledávám na vás mnoho barbarského. Ostatně důkazem toho budiž hry, jichž si tolik ceníte: akční střílečky. Sáhne-li kdo na ně, pokusí-li se něco ubrat na jejich posvátnosti, ihned se chápete zbraně, ostrých slov, jež pálíte bez váhání. Ba vy nemusíte ani číst – a mnohokrát jste to již dokázali, abyste označili cizí slova za nepřátelská. Neustále puzeni kupředu, neschopni se zklidnit, zaposlouchat se do textu, zapřemýšlet. A právě takové hry, rychlé a přímočaré, máte nejraději. Přece ale nejste všichni takoví.

 

Najdou se mezi vámi i tací, jež neútočí zdaleka tak přímočaře, nýbrž jsou schopni taktiky, a to taktiky velice důmyslné. Nedosti pozornému čtenáři by se mohlo dokonce zdát, že o něčem barbarském u vás nemůže být řeč, neboť tak bohatý slovník a jistá úroveň myšlenek onomu primitivu jistě nepatří. Ano, já však považuji za barbara každého, kdo pouze boří, a to jakýmkoli, i sebedůmyslnějším způsobem.

 

Mohu-li mému Soumraku herních bohů uznat jistou míru ničivosti, pak jsem ji užil právě proto, abych otřásl současnou kulturou počítačových her, zbořil ji a na jejích troskách vystavěl novou; abych odvalil balvany na cestě za vyššími hrami, jež by měli stejně jako vysoká literatura či film život připomínat, nikoli jako dnes, dávat na něj zapomínat.

 

Tato cesta, dnes ještě zahalena do mlhy, se mnohem více než s jinými míjí s cestou akčních stříleček. Ale co je mi po nich, když mi jsou pouze něčím jako láhev alkoholu, který člověka na čas uvrhne mimo realitu, aby se pak probudil, snad spokojenější, snad šťastnější, často však také prázdnější, něčím bezcenný.

 

Ach, kolikrát jsem již řekl, že hry, jaké já chci, nemají člověka vyprazdňovat, nýbrž naplňovat. A znamená-li to, že velká většina bezduchých a prázdných akčních stříleček toho není – a není! – schopna, pak bez otálení pryč s nimi! – i kdyby to znamenalo nářek mnoha tisíců.

K nepoznání od těch dnešních by musela být taková střílečka, jíž bychom my, lidé tvůrčí, věnovali něco ze svého času. 

   
Duke Nukem 3D - je brutalita zábavná? Mohou mít hry nadsázku?

K nepoznání jiná, anebo ojedinělá, abychom se i my mohli na chvíli zapomenout. Ale co záleží na nás a na předmětu naší touhy, ať už je jakýkoli! Mnohem méně než na našem chtění, jež se zdaleka nenatahuje jen po počítačových hrách. Ty nám jsou pouze chudou krajinou, na niž zabloudilo naše oko; zdaleka ne naším domovem, naším útočištěm. Patří však k našim zálibám – a možná že nemůžeme jinak – velebit takové krajiny dle našeho vkusu, přetvářet je, aby odpovídaly našim požadavkům; chceme tvořit.

 

Kéž i vy byste chtěli, co po vás žádám, totiž vynášet na světlo všeliká rozličná proto: proto chceme hrát, jen takové hry chceme a žádné jiné. Snad by samo tázání se sebe sama a hledání u sebe sama, obojí zprvu povrchní, vedlo po čase do hloubky. Pak by se působením několika málo vytrvalců na veřejné scéně, skutečných krtků, mohla začít herní kultura ubírat do výše.

 

Tehdy by se spustil boj o to, která z her má být ohodnocena jako nejvyšší a sloužit tak ostatním jako ukazatel směru. Odborníci by museli ze sebe vydávat to nejlepší, aby v konkurenci ostatních udrželi hodnotu nejdražšího pro svůj klenot a uchránili jej tak před brzkým zavalením všudypřítomným smetím, zbožím nízké kvality, a zapomenutím. Vypukla by válka duchů o velikost počítačových her, čímž by se současná kultura dala do pohybu: začala by se vyvíjet, právě oním neustálým soupeřením a přetahováním se o titul Hra, jíž není rovno.

 

Říkám tím snad, jak by hry měly vypadat? Přednáším snad nějaké konkrétní návrhy na stavbu vysokých, uměleckých her, jak prohlašují mí barbarští nepřátelé? Nikoli – já jen pouštím do zatuchlých doupat herního žurnalismu čerstvý vzduch, ba víc než to: bořím je, onu zaběhnutou metodu recenzování a stejného přístupu k věci, a místo nich stavím požadavek skutečného hodnocení.

 

Na rozdíl od svých barbarských nepřátel, jež nevidí dál než na konec své virtuální hlavně, těch nežádoucích, dekadentních nepřátel, jež pouze ničí, když říkají, že cokoli jiného a nového nemá žádnou hodnotu. Tak nic nechtíce, přijímají jen to, co jim kdo předhodí, až se s tím spokojí. Dříve či později začnou tyto dary, jež jsou ve skutečnosti něčím zcela jiným a zdaleka ne tak hodnotným, považovat za dobré a kvalitní. Na toho, kdo se jen přiblíží k předmětu jejich zájmu, jenž se postupem času stává něčím víc, snad potřebou, se pak chovají jako psi bránící svou misku s žrádlem: cení zuby a vrčí, neváhajíce kousnout. Pouhá zvířata, jež chrání to, co je pro ně nepostradatelné. Jako tenkrát.

 

Vskutku nevidím v oné jizvě, v oné zacelené ráně – a teď jich nemálo obnovím, již Radovan Holub způsobil před lety hráčské obci Kulturou kriplů, nic jiného než útok barbarů na zloděje, jenž se pokusil ukrást hravým chlapcům to nejcennější: akční střílečky, jednoduché a prosté. Obyčejný lynč. 

   
Quake - první střílečka plně 3D

Celá tato událost cele a plně ukázala, jak se věci mají. Zkoumá-li někdo závislost na počítačových hrách, zde má materiál, jaký jinde nenajde. Nakolik si člověk co chrání, i podle toho se pozná závislost. A že se tehdy bojovalo do roztrhání těla. Ostatně v sázce bylo počítačové hraní samo, jeho tvář, na níž náhle spočinul mocný zrak laické veřejnosti – to byl ten nepřítel: veřejné mínění, podle něhož se věci dnes spravují.

 

Hrozilo, že počítačové hry budou z okraje společenského zájmu, kde se dosud nacházely, svrženy do propasti, a to kvůli primitivní konstrukci některých – dnes většiny – z nich, kvůli jejich pochybné užitné hodnotě a pochybnému výchovnému vlivu herních magazínů na čtenáře. Avšak ještě silnější než strach z nepřízně okolí a z vytvoření negativního obrazu hraní byl strach z myšlenky, strašlivé paralyzující myšlenky, že celé to pestrobarevné pobíhání úzkými chodbami se samopalem v ruce, ničení nepřátel a hlasité oslavování nových způsobů zabíjení – byť na obrazovce - že celý tento moderní kult zábavného násilí je „pouhou“ – kulturou kriplů.

 

A jak se mnozí mylně domnívají, člověk nemusí být právě nadšeným hráčem, který má nahráno stovky hodin, aby s tím mohl po právu souhlasit. Neboť ta jednoduchost a nenáročnost a bezduchost oněch her je očividná. Jich a, jak můžeme dnes říci, jejich hráčů, těch, jež neváhají sáhnout po nadávce nejhrubšího zrna a mrštit jí po tom, kdo snižuje úroveň jejich oblíbených děl a zpochybňuje jejich dobrý vkus, mají-li vůbec nějaký.

 

S vámi, páni barbaři, a s vašimi miláčky kultura kriplů zůstává; jen s vámi. To vy jste její údržbáři, a naneštěstí je vás, jakožto herní odborníky, i slyšet – stále ještě slyšet. Jako by snad žánr akčních stříleček byl doopravdy hodnotnější než kterýkoli jiný, jenž klade na hráče alespoň nějaké nároky a vyžaduje alespoň nějaké schopnosti; jenž není přístupný všem, a tudíž nikomu.

 

Ale co to? Zde se zvedá poslední vlna odporu se svým argumentem: vždyť jde přece jen o hry, jen o zábavu, zní. Kdepak, pánové, připustíme-li vůbec, že s hrami je spjata nevinnost, že jsou nevinné, pak ty vaše o ni přišly s prvním zastřeleným nacistou, přesněji řečeno: s Wolfensteinem. Ba akční střílečky dosud usilovaly jen o to, aby na ně bylo pohlíženo vážně (a svrchu). Svým neustálým přibližováním se reálnému světu, aby zabíjení vypadalo jako skutečné – slyšíte? jako skutečné! – nám to opakovaně připomínají. Nuže, dopřejme jim našeho sluchu – k našemu prospěchu.

   
A tady to prý všechno začalo - Wolfenstein 3D

Nikdy jsem neřekl, pokud mě paměť neklame, že hry jsou umění. Poslední věta Soumraku herních bohů zní: Nechť se hry stanou uměním! Nechť se stanou, tedy žádné „jsou“. Já pouze navrhuji cestu, předkládám návrh, kudy by měla vést, aby hry nebyly pouze hrami, nebo alespoň ne těmi dnešními, nýbrž něčím víc, něčím bohatším, hutnějším, snad tedy uměleckými díly, chcete-li.

 

Mnohem více, než čím by měly být či jak by měly vypadat, mi však jde o proces jejich přeměny, o pohyb. Ne snad pro jejich „lepší“ budoucnost – jsou mi dnes téměř lhostejné, neboť, krom jiného, jsou mrtvé – ale pro sebe, pro nás, co rádi experimentujeme a poznáváme a tvoříme; pro tu radost z toho. Činí nám nevýslovné potěšení, když můžeme tvořit a vytvořit jinou, „pravdivější“ hierarchii hodnot věcí, když na ně můžeme klást nároky a požadavky, jež odpovídají našim nikterak skromným potřebám: našemu výš a víc a hloub a dál. A tak také činíme – a nemůžeme jinak. My: lidé tvůrčí.

 

A nakonec není snad ona mnohost, již v sobě nosíme a o kterou usilujeme a již nabízíme, nekonečně lepší a prospěšnější než její opak, ona stálá neměnnost; než neměnnost jakéhokoli druhu? Není ona nejistá, dosud nenarýsována a tolik slibující budoucnost (her), k níž vyzývám, nekonečně lepší než každodenní přísun okoralých plodů herní publicistiky; než jistota sama? Pokud ano, pak tento můj netradiční článek je přínosem, a s ním každý další, jež nabízí něco jiného. Vskutku i kdyby byly všechny „nepravdivé“, stejně spatřuji jejich hodnotu v tom, že jsou.

 

A o co vlastně usilují – jsou-li vůbec nějací – herní odborníci? Jen o to, podat informace? Pouze? Pokud ano, znamená to tedy, že vývoj kultury, má-li vůbec probíhat, není věcí jejich, ale naší? Pouze naší? Snad nejprve: kdo vlastně jsme? Zkoumejte to. Možná, že ona poslední otázka je klíčem k ostatním.


Poznámka: Na žádost autora jsme zařadili obrázky, které zobrazují známé střílečky. Obrázky, popisky a perex nejsou dílem autora a nemusejí tak ukazovat jeho názor.


NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Hráči fotí zážitky z Anglie: AC Valhalla je opět grafickým skvostem

Hráči fotí zážitky z Anglie: AC Valhalla je opět g…

Jestli něco Ubisoft umí, pak jsou to pestré světy, lákající k focení.

16.  1.  2021 | |11 N/A
Daniel Pánek
Assassin's Creed ValhallaGalerie
Tipy na 7 překvapivých herních hitů, od kterých nikdo nic nečekal

Tipy na 7 překvapivých herních hitů, od kterých ni…

Od následujících her si hráči příliš neslibovali, přesto všechny dokázaly překvapit.

12.  1.  2021 | |10 N/A
Ladislav Novák
Téma
Hry zadarmo nebo se slevou: novoroční akce a Crying Suns zdarma

Hry zadarmo nebo se slevou: novoroční akce a Cryin…

Na všech herních platformách je každou chvíli nějaká slevová akce. Každý týden proto vybíráme ty nejatraktivnější, které by vám neměly uniknout. Pokud chcete získat hry zdarma nebo s výhodnou slevou, podívejte se na aktuální přehled akcí!

8.  1.  2021 |
Martin Nahodil
Hry zdarmaSlevové akce