Virtua Tennis 4 - Federer alias Kačer Donald (recenze)

Určitě si dovedete představit tu atmosféru. Velká porada vydavatele, spousta kravaťáků, ticho a dusno přerušované jen zvukem klimatizace v luxusně vybavené zasedací místnosti. Téma je jasné: chceme vytvořit realistický tenisový simulátor s rizikem, že zaujme jenom pár nadšenců, nebo uděláme něco zábavného pro masy?

K dispozici jsou čísla prodejnosti, terč na šipky s logem konkurence uprostřed a finanční ředitel (pardon, CFO) se zadáním, kolik další díl musí vydělat. Nekonečná debata nevede k cíli, obě možnosti mají své výhody i rizika.

Když dáte na jednu stranu kurtu Kačera Donalda a na druhou Federera, je to docela úsměvné a vtipné. Ale nikdo se nechce dívat na jejich pětisetový zápas

Všichni zoufale čekají na zázrak, a tak jsou nadšeni, když se zvedne producent a souhlasí s tím, že najde nějaký rozumný kompromis. Hru, která bude natolik realistická, že se do ní podaří koupit licence světových hráčů. A zároveň ne zas tak náročná, jen tak, aby si ji mohl zahrát i tatínek pana generálního, toho času již v důchodě. Zkrátka Virtua Tennis, jako obvykle.

Upřímně, nemáme žádné zprávy, že by se podobný „meeting“ konal. Ale přesně takto nejnovější přírůstek do rodiny tenisových her vypadá. Virtua Tennis je kompromis, který se snaží vytěžit maximum z dvou odlišných přístupů. A bohužel také série, jež v tomto snažení postupem let čím dál víc selhává. Když dáte na jednu stranu kurtu Kačera Donalda a na druhou Federera, je to docela úsměvné a vtipné. Ale nikdo se nechce dívat, jak tihle dva hrají pětisetový zápas.

Kdo by nechtěl tenisové Člověče, nezlob se?

Virtua Tennis se občas chová jako maximálně realistická simulace a jindy zase jako naprostý nezávazný úlet. Na jednu stranu tu máte režim kariéry, kde dlouho šplháte po žebříčku k nejvyšším metám, na druhou stranu vás zhruba po 14 dnech osloví Federer (či jiný hráč top 10) s nabídkou přátelského zápasu. A co hůř, vy ho (bez zkušeností a tréninku) vyklepnete.

Sice se zde hraje na sezónu rozdělenou mezi čtyři grandslamy (jakkoli nejsou soutěže oficiálně licencované), ale mezi turnaji se pohybujete systémem á la Člověče, nezlob se. Sezóna je vlastně velký hrací plán, vy dostáváte kartičky, které značí hodnotu tahu, a musíte je nakombinovat tak, abyste navštívili potřebné turnaje, získali zkušenosti z tréninku a vyhnuli se políčkům s katastrofami. Pokud v dané chvíli nemáte potřebné kupóny, máte smůlu a daný trénink/zápas/akci propásnete.

Virtuálně Tenisová nuda

Zápasy se hrají standardně na dva vítězné gamy bez tie-breaku, a protože vždy podáváte jako první, máte nezanedbatelnou výhodu. Virtua Tennis 4 je podobných paradoxů plný. Problém se neskrývá jen v pravidlech, on se přenáší i do zápasů. Hra se tváří realisticky, prezentuje se precizně zpracovanými pohyby a údery, ale když dojde na smeč, i ten nejposlednější tenista se zavěsí do vzduchu jako Michael Jordan v nejdelším skoku své kariéry.

Ano, Virtua Tennis se vždy pohyboval na pomezí mezi simulací a arkádou. Tento stav je však neudržitelný, protože nepřináší sérii žádnou výhodu. Hra není jednodušší. Sice se ovládá všehovšudy třemi funkčními tlačítky, ale překonat protivníka na nejtěžší obtížnosti je spíše o vystihnutí správného směru následujícího úderu než o vašich schopnostech. Hra ve stylu nekonečného Pongu je zpět.

V Top Spinu si můžete údery naplánovat, rozpohybovat soupeře a nečekaně zaútočit. Ve Virtua Tennisu se vše děje tak nějak náhodně. Tvrdý úder protivník jednou nedoběhne, jednou slabě vrátí a jindy jej odehraje, jako by to byla ta nejprostší věc na světě.

Bod pro Virtua Tennis – nové minihry Zatímco v předchozích dílech se minihry často opakovaly, Virtua Tennis 4 nabízí zcela nové nápady. Setkáte se tak například s tréninkem podání proti fotbalové zdi a brankáři, sestřelováním talířů, uhýbáním před střelami s hejnem kuřat za zády nebo bojem proti obřím větrákům.

 Výměny mohou být dlouhé a nekonečné. Jedinou použitelnější strategií je snaha co nejrychleji „nabít“ speciální ukazatel a pak aktivovat speciální střelu, která překonává veškeré fyzikální zákony a při správném použití znamená jistý bod. A to vše, prosím, za účasti Federera, Nadala, Djokoviče nebo Wozniacké.

Vyberte si, sakra, za koho hrajete!

Nechápejte mě špatně. Nemyslím si, že tvůrci nutně museli vytvořit ultrarealistickou simulaci. Když už ji ale začali nabourávat nesmysly, proč zůstali na půl cesty? Proč jsou smeče divné, ale forhend odpovídá realitě? Proč je ve hře skok plavmo (už je to skoro trademark Virtua Tennisu), ale ne třeba „Federerův“ úder mezi nohama? Proč se hraje na klasické tenisové gamy a ne třeba na body (super tiebreak jako v Top Spinu)?

Kdyby tvůrci byli trochu odvážnější, mohli udělat svou variaci na FIFA Street. Místo toho je ale Virtua Tennis 4 nekonzistentní a veskrze nudný.

Nezachraňuje to ani herní nabídka. Trochu podezřívám tvůrce, že model „Člověče, nezlob se“ zvolili, aby zakryli nízký počet turnajů (k dispozici jsou v každé čtvrtině sezóny zhruba dva turnaje a jeden grandslam, doplněné velkým finále na konci).

Kdyby tvůrci byli trochu odvážnější, mohli udělat svou variaci na FIFA Street. Místo toho je ale Virtua Tennis 4 nekonzistentní a veskrze nudný

Kromě toho si užijete zábavné tréninkové minihry (je jich celkem dost a jsou zábavné – jako třeba poker, hra proti větru či sbírání mincí uprostřed výměn). Jinak se ale žádné kreativní orgie nekonají – klasické herní módy jako exhibice, párty mód s minihrami, multiplayer (a také možnost hry na Kinect, Move či Wii ovladači).

Samozřejmě, nedostatečně zábavné uměle inteligentní protivníky můžete nahradit živými protihráči. Můžete hrát na nejvyšší obtížnosti, aby vás alespoň hra zabavila na delší dobu. Můžete si pozvat kamarády a bavit se v párty režimu. Ale nevím, proč byste to všechno dělali, když existuje čerstvý a lepší Top Spin 4.