Vítězství průměru: co v roce 2013 přikovalo k obrazovkám vás?

Rok 2013 máme za sebou a sním odešla i spousta zážitků, herních pecek i průměrných hovadin. Pojďme se ohlédnout za tím, co vlastně rok přinesl.

Po několika stech dnech tu máme opět nový rok a stejně jako ten minulý, i v tomto se na konci/začátku tak nějak chtě nechtě bilancuje, shrnuje, pronášejí moudrá slova a vůbec celkově se snažíme udělat něco jako velkou tlustou čáru, oddělit minulost v nějakém snáze stravitelném balíčku. Vesmíru to je samozřejmě naprosto buřt a absolutně ho (asi) nezajímá naše vcelku náhodně stanovená časová jednotka „jeden rok“, jejíž počátek máme zcela nesmyslně nastavený na první leden, místo astronomicky logičtějšího dne zimního slunovratu. Tak jako tak jde jen o psychologickou berličku, protože jaksi nevnímáme čas tak, jak doopravdy běží.

Místo toho si vypomáháme virtuálním oddělováním a fosilizováním vzpomínek na hodiny, dny, měsíce roky. Tyto segmenty pak označujeme nálepkami a skládáme do šuplíčků, abychom pak v případě potřeby do nich mohli sáhnout a říci, že v tom a tom roce jsme zažili něco pěkného, nebo něco ošklivého.

POstscriptum231.jpg

I když intelektuálně chápu, že tohle celé je vlastně z pohledu vesmíru dost nesmysl, i já jsem obětí své vlastní biologie a kultury, takže i já se pravidelně ohlížím zpět do minulosti (která existuje jen v mé paměti a je naprosto jiná, unikátní, než minulost kohokoliv jiného) a bilancuji uplynulý rok. Na svém blogu jsem měl takový bod na podzim, protože šlo o výročí, kdy jsem si koupil PS3.

Blog odnesl čas (a technické problémy), přišly dost dramatické životní změny, a tak si myslím, že bych mohl napsat něco trochu jiného, než „která hra je pro mne v minulém roce ta nejlepší“. Napadlo mne, že bych se mohl podívat na věc stylem „jaký jsem měl vlastně herní dojem“.

POstscriptum232.jpg

Je důležité upozornit, že jsem byl půl roku bez velké konzole (tu jsem si přivezl až v listopadu), a tak jsem strávil podstatnou část roku jen s handheldem. To mi přineslo velmi unikátní zkušenost a zjistil jsem, že handheldy jsou o dost zajímavější zařízení, než se může zdát. Mnohem verzatilnější, v jistém směru zábavnější, mající unikátní omezení a samozřejmě naprosto nedostačující velikost displeje – někdy by to fakt chtělo alespoň metrovou úhlopříčku na tu epiku, kterou handheld dokáže předvádět.

Samozřejmě své PSP a PS Vitu jsem proháněl i před tím, ale když několik měsíců nemáte nic jiného po ruce, otevřou se vám nové obzory. Dokonce v mé sbírce přibylo i jedno obstarožní Nintendo DS a k němu šestice titulů (na něž se po hříchu skoro nedostalo a velmi mne to mrzí. Inu zásek a ani Gamefaq nepomohl). Ale zpět k celkovému hernímu dojmu z uplynulého roku.

POstscriptum233.jpg

Z nějakého důvodu mám pocit, že jsem se bavil více u průměrných her, než u těch špičkových. Jako bych si je pamatoval živěji, nebo spíš naopak ty špičkové rychleji blednou. Velký vliv na to má skutečnost, že většinu must have titulů jako The Last of Us, Beyond, nebo Rocksmith 2014 jsem v den vydání minul a k některým jsem se ještě ani nedostal, takže mne skoro kompletně minul nesnesitelný hype a beru je s mnohem chladnější hlavou.

Hry jsem kupoval většinou s velkým zpožděním ve slevách, nebo po nákupu a lehkém osahání odložil ve prospěch mnohem kratších, ne až tak kvalitních záležitostí (například do Ni No Kuni jsem investoval ubohých šest hodin), protože pracovní vytížení je jaksi ubíjející. Výsledkem pak je, že sice mám za minulý rok dohráno docela solidní řádku titulů, ale nechutně mezi nimi převládají spíše střílečky, nebo akce, které se dají dojet za jedno, maximálně dvě odpoledne.

POstscriptum234.jpg

Naprosto konzumní tituly, jen špetka umění, pár drobečků nadčasovosti a herní nirvány. Žvýkačka pro oči, dalo by se říci. Hry, u kterých se zapínání mozku moc nevyžaduje, protože jsou navrženy právě pro popcornové vyřádění unaveného člověka. Věci jako Crysis 3, The Bureau, Metro, Killzone nebo Oddworld: Strangers Wraith. Skoro bych měl až depresi, že jsem klesl tak hluboko.

Místo abych nadšeně na jeden zátah dohrál Tearaway, promyšleně drtil emzáky v datadisku k XComu, nebo se snažil zachránit maminku v Ni No Kuni, tupě běhám po levelech a střílím co se pohne. Kdyby nebylo šestého Gran Turisma (které má tu výhodu, že ve většině případů opravdu stačí jen na půl hodiny zapnout konzoli a pak můžu běžet do práce bez výčitek svědomí), asi bych měl dojem, že to, co od her chci je jen tupá komerce a na vyšší cíle jsem rezignoval.

POstscriptum235.jpg

Samozřejmě vím, čím to je. Když se podívám na seznam vyšlých her za minulý rok, je mi jasné, že těch kvalitních je asi tak stejně, jako rok před ním a tak dál do minulosti. Jinými slovy – ona ta kvalita nepoklesla a já bych si ji strašně rád užíval i nadále, ale prostě na to nemám dost času a energie. Kvalitní hry vyžadují jistý vklad od hráče a na to já momentálně nemám. Proto se spokojím s lehkým nadprůměrem, s hrami bez výrazných ambicí. Zato s řemeslnou kvalitou a kratší herní dobou, u kterých nevadí, že si je nekoupím hned, ale až za půl roku v bazaru.

Najednou mi je jasné, že i takové tituly tu prostě mají své místo a své zákazníky. Na jednu stranu tu je stále ona touha investovat stovky hodin do nějakého titulu. Budovat v onom virtuálním světě něco komplexního, obrovského, nezastavitelného – vypiplat si něco z nuly. Jenže se střetávám s problémem, že jednak na trhu není titul, který by mne na první pohled zaujal (což znamená, že by měl splňovat asi padesát podmínek), a pak také cítím jistotu, že by se mi na něj v poličce jen prášilo a to hlavně z časových důvodů.

POstscriptum236.jpg

Z toho důvodu u mne minulý rok celkově vyhrává průměr. Šedivý, nemastný, neslaný, nejmenší jmenovatel – říkejte tomu jak chcete. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že i když jde o průměr, jde o dost vysokou kvalitu na to, aby neurazila.

Tyto hry jedou povětšinou v žánrových kolejích, obsahují spousty nelogičností, nebo procedur vynucených naprosto neinvenčním designem, nevypadají kulervoucně, ale je to co od dané hry očekáváte. Mohly být lepší, mohly být chytřejší, mohly bát vynalézavější, ale nejsou. Jsou dokonalým amalgámem žánrového klišé, denním chlebem unaveného pracujícího člověka.

POstscriptum237.jpg

Mým vítězem, mou hrou roku 2013 je tedy Crysis 3, jež tímto zastupuje všechny ostatní akce, střílečky, závody a adventury, ke kterým jsem se letos dostal. Titul, kterému když odebereme vcelku nadstandardní grafickou úroveň, můžeme bez uzardění přišít pět z deseti, protože je to prostě taková normální tupá střílečka.

Mohl bych asi jmenovat mnohem záslužnější, skvělejší a po všech stránkách zajímavější kousky, ale faktem je, že nejvíc žasu jsem strávil u her, které jednoduše nejsou lepší, záslužnější a skvělejší. Takový už je život člověka, který nemá čas si přivonět k růži. Doufejme, že příští rok bude lepší. A co přilnulo k srdci vám?


NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Je potřeba mít hardware nové generace, říká Sony o Playstation 5

Je potřeba mít hardware nové generace,…

Společnost Sony potvrdila, že již pracuje na další generaci herního hardwaru.

10.  10.  2018 | | 24 N/A
Fotografové vyrazili do Řecka, nafotili nádherné snímky v AC Odyssey

Fotografové vyrazili do Řecka, nafotil…

Stejně jako Origins i Odyssey nabízí propracovaný fotorežim. A umělecké kousky na sebe nenechaly dlouho čekat!

8.  10.  2018 | | 7 N/A
Sony dnes startuje program odměn pro členy PS Plus

Sony dnes startuje program odměn pro č…

Ten rozšiřuje řadu výhod pro členy PS Plus o další skvělé slevy a nabídky od našich lokálních partnerů.

14.  10.  2018 |
7 tipů na bláznivé hry, které překvapí i zabaví

7 tipů na bláznivé hry, které překvapí…

Což takhle dát si oddych? Což takhle zahrát si něco trochu méně seriózního?

10.  10.  2018 | | 2 N/A
Zabíjení bezbranných hráčů ve Fallout 76 vás přijde draho

Zabíjení bezbranných hráčů ve Fallout …

Zabíjet bezbranné se ve Falloutu 76 moc nevyplatí.

10.  10.  2018 | | 5 N/A