Mnozí tvrdí, že s příchodem nové generace začíná soumrak konzolových exkluzivit. My si myslíme pravý opak - začíná úsvit next-gen unikátů.
Před několika lety se hodně spekulovalo o bájné „jedné konzoli“. Šlo o jednotný hardware a jeho výhodou by bylo opravdu zásadní snížení nákladů na výrobu her. Dnes, když chcete něco spíchnout, musíte zaplatit za dev-kit pro jednotlivé platformy (PC se samozřejmě nepočítá), po dokončení vývoje projít schvalovacím procesem u jednotlivých držitelů hardwaru a aby to nebylo až tak jednoduché, případné chyby, jež se časem nevyhnutelně objeví, bývají pro každou platformu specifické, a tudíž na jejich záplatování musíte vyčlenit extra lidi a čas. Pokud by existovala jen jedna jediná konzole, vývojáři by měli opravdu o mnoho ulehčenou práci – však také o ní snili hlavně oni.
Faktem ale je, že něco takového je vlastně ekonomicky nemožné. Přesněji řečeno vysoce nepravděpodobné, pokud trh neovládne jedna monopolní firma, nebo nebude plně podřízen dost drsnému státnímu dohledu. A to se zatím nestalo, protože platformy nám kvetou jako auta po zimě na hodně solených silnicích. A proto máme exkluzivní hry. Aby bylo jasno, o podobný koncept se trh pokoušel už v dávné minulosti, kdy se skutečně vytvořil jeden hardware, jenž se následně licencoval skoro každému, kdo o něj měl zájem.
Držitelé licence pak vlastně vyráběli onu vysněnou „jedinou konzoli“, jen v různých kastlích a samozřejmě v různé technické kvalitě. Ale zpětná kompatibilita byla více méně sto procentní a vývojáři měli mít takto přístup k většímu počtu zákazníků. Nepovedlo se to a tyto klonované konzole byly převálcované Nintendem, Segou, Atari a posléze PC. Možná k tomu přispěl i fakt, že nebyly moc výkonné a od jistého okamžiku ani vzájemně kompatibilní, protože každý výrobce si tu něco přidal, tuhle něco ubral a nastal vlastně docela solidní chaos. Dnešní obdobou jsou vlastně Vietnamské kopie NES, známé to pod pojmem "100+1 hra" v krabičce s nápisem PoliStation a další.
Odhadem před třemi až pěti lety se spekulovalo o smrti exkluzivních her. V této spekulaci bylo hned několik zdravých myšlenek. Tak předně tu je neustále klesající počet souběžných platforem (myšleno generačně příbuzných) a narůstající důležitost velkých vydavatelských domů jako je EA, nebo Activision. Těm je už z principu nějaká věrnost jedné platformě ukradená, protože prostě chtějí prodat co nejvíce kopií. Z jejich hlediska je tedy nejrozumnější udělat verze na všechny platformy, u nichž je pravděpodobnost, že zisky převýší náklady na port. Z důvodu maximalizování efektivnosti tohoto procesu, utváří se co možná nejunifikovanější vývojářské nástroje s tím, že jednou vytvořenou hru pak lze v co nejkratším čase a s co nejmenšími náklady přesunout na ostatní platformy, bez ohledu na potencionální možnost vytěžit nějaké ty efekty a možnosti navíc.
Aby to bylo možné, hraje se podle pravidla plovoucího konvoje, kdy se hra udělá na tu nejslabší platformu a z ní se pak portuje. Výsledkem pak je srovnatelná úroveň kvality napříč platformami, leč také poněkud nemastná úroveň invence a výtěžnosti jednotlivých systémů. Ale o peníze jde až v první řadě a protože čas znamená peníze, musí se s ním šetřit. Tolik ke snaze vytěžit maximum z dostupného hardwaru.
Kdyby výrobci konzolí nevyráběli i vlastní hry, dříve nebo později bychom patrně k oné „jediné konzoli“ určitě došli. Možná ne po stránce hardwaru, ale zcela určitě ve smyslu softwaru, respektive aplikací (her), protože by všechny vypadaly všude stejně. Jenže Sony, Microsoft a Nintendo hry vyrábějí, jsou samostatné obchodní subjekty a vedou mezi sebou něco jako obchodní válku – jdou si pořádně po krku.
Cílem obchodu je vydělat peníze a konkurence znamená, že někdo vydělává peníze, jež by mohly patřit vám. Takže jediný logický krok je snažit se konkurenci zlikvidovat. Dalším krokem je volba konkurenčního boje, a dokud to nevypadá jako ve stařičkém Syndicate, je vše v pořádku. Snaha zlikvidovat konkurenci tím, že přetáhnete jejich zákazníky je totiž pro nás, tedy samotné hráče, jenom dobře. A jak toho chcete v herní branži dosáhnout?
V zásadě tu jsou dvě cesty. Silnější hardware a hry. Zatímco hardware je jako maraton, který jednou uděláte a pak už s tím skoro nejde hnout (jinými slovy, pokud jste něco podělali na začátku, máte to pak těžké), hry jsou obdobou závodu ve sprintu, kdy každý týden se jede nové kolo. Výkon konzolí je záležitost vyplývající z dostupné technologické úrovně doby a ceny výroby. Je to krutý kompromis, jež se firmy mnohdy snažily obejít dotováním, tedy že do kastle narvali věci lepší (a tudíž i dražší), než za kolik onen přístroj posléze byl prodáván.
Ovšem nad určitou hranici, jež je diktována ekonomickou a technologickou realitou, nelze jít. Proto bylo SNES, PSX, Dreamcast, Xbox či PS3 výkonné tolik, kolik bylo. Ano, asi mohly být výkonnější, ale pak by se buď nezaplatily, nebo by třeba shořely, protože by nebylo jak odvádět odpadní teplo. Z toho důvodu jsou konzole v každé generaci plus mínus stejně výkonné. Rozdíly tu jsou, ale musí se vytěžit, což multiplatformní tituly dělají jen velmi vzácně.
A to je ten okamžik, kdy přicházejí na scénu ony exkluzivní hry. Pakliže nelze nijak výrazně konkurovat hardwarem, musíte nasadit služby a tituly, jež konkurence nemá a jež přetáhnou kupující na vaši stranu. Věc se má totiž tak, že jen málokdo má dost peněz, aby mohl doma živit všechny soudobé platformy najednou. Nehledě na fakt, že dnešní konzole si zavazují zákazníky extra službami navíc, jež vytváří pocit domácího pohodlí a jisté závislosti. Pokud přesvědčíte zákazníka, že pouze a naprosto výlučně na dané platformě najde teď a i do budoucna hry, jež ho zajímají a že neexistuje šance na jejich vydání u konkurence, máte ho zaháčkovaného a on si váš hardware koupí.
Načež bude utrácet jen na něm a vám poplynou poplatky z každé prodané kopie. Navíc onen zákazník jen málokdy přestoupí ke konkurenci, i když se u ní objeví její vlastní exkluzivní tituly, jež by chtěl, protože prostě už jednu konzoli má doma a nákup nové by byla příliš veliká investice. Samozřejmě pokud cena hardwaru spadne pod určitou hranici, celá rovnice pozbývá platnosti, ale to se obvykle stává až v okamžiku příchodu nové generace.
I když se to před několika lety mohlo zdát, jakoby éra exkluzivních titulů končí, není tomu tak a například poslední GamesCom to dokázal v maximální míře. Square-Enix se zavázal k časové exkluzivitě pro Xbox One a Microsoft z obchodně logických důvodů při prezentaci zapomněl v proslovu ono „časově“, čímž vyvolal dojem, že nový Tomb Raider vyjde jen a pouze pro jeho platformu. Strhnul se povyk nevídaný, dokazující právě onen zájem, byť samozřejmě z opačného gardu, protože není zvykem, aby velcí vydavatelé u tak velké značky zapomínali na další platformy.
Speciální obsah hráč skousne, ještě tak nové IP, ale samotnou hru ze zajeté série? Pro Microsoft jde jednoznačně o výhru, protože i když na novém TR nevydělá ani dolar, zcela určitě přetáhne pár tisíc zákazníků na svou stranu a ti mu budou posléze přilévat do kasičky další peníze. A vsadím se, že kdyby Square nakonec nemusel přiznat barvu ohledně pouhé dočasnosti oné výlučnosti, těch zákazníků, jež by si koupili Xbox One právě jen kvůli Tomb Raideru by bylo mnohem více.
Pravda je taková, že multiplatformové hry neprodávají hardware. I přes klesající počet nově vydaných titulů to jsou právě ony exkluzivní hry. Nové Need for Speed, FIFU, nebo Call of Duty si můžete zahrát kdekoliv a ve skoro stejné kvalitě. Pokud by byl herní konzolový svět bez exkluzivit, museli bychom se vážně rozhodovat losováním, kterou konzoli si koupíme. Nebo podle toho, jaké logo se nám líbí.
Takhle ale řešíme podstatně zajímavější dilema, zda-li se nám líbí spíše Halo, nebo Uncharted? Jestli máme rádi Maria, nebo Ratcheta? Jestli se nám závodí lépe v Gran Turismu, nebo máme radši Forzu? Normální člověk s omezenými zdroji (a časem samozřejmě) stojí před rozhodnutím, co oželet a s čím být spokojený. Vzhledem ke stále provázanějšímu obsahu s jednotlivými službami a multiplayerem, jež vlastně fungují jako spolehlivé a docela nenásilné DRM, se silně omezuje pirátství, čímž stoupá věrnost samotné značce/hardwaru a tím větší důraz se klade na exkluzivní obsah. Jinými slovy, nežijeme v době soumraku exkluzivitek. Přesně naopak, tohle je možná počátek jejich zlatého věku.
