Jízda postupuje velmi snadno, bez zbytečného hluku, jen občasné zacinkání postrojů a odfrknutí některého zvířete přeruší jinak poklidné šumění vánku v korunách stromů. Jezdci v plné zbroji jedou v dlouhé řadě za sebou a v čele jízdy kluše na statném valachovi velitel, říkejme mu pro dnešek třeba Béďa.
Jízda postupuje velmi snadno, bez zbytečného hluku, jen občasné zacinkání postrojů a odfrknutí některého zvířete přeruší jinak poklidné šumění vánku v korunách stromů. Jezdci v plné zbroji jedou v dlouhé řadě za sebou a v čele jízdy kluše na statném valachovi velitel, říkejme mu pro dnešek třeba Béďa. Béďa má ve tváři důležitý výraz velkého tvrďáka, on to totiž není žádný holobrádek, přežil už dva velké útoky. Bohužel oba útoky Béďa jakýmsi podivným způsobem prošvihnul, ne že by se mu nechtělo bojovat(šermování s klacíkem miloval už jako dítě), ale jakási záhadná síla mu v tom zabránila. Při prvním útoku spadl Béďa z koně, když uhýbal nadmíru dotěrné vose, než však doběhl své druhy, bylo po boji, stačil však ještě zahlédnout, jak si nějaký zelený divočák napichuje velitele na rožeň. Za tohle trauma obdržel Béďa, jako jediný přeživší, v táboře dvojitou večeři. Pečená slepice chutnala naprosto báječně, i přestože visela celý den slunci, kde ji kuchtík zapomněl. Ovšem jak se Béďa záhy přesvědčil už před druhým útokem, pečená slepice u něho vyvolala drobné trávicí potíže a tak nikým nepozorován ukryt v podřepu v houští, přišel Béďa i o druhou šanci na hrdinskou smrt. Po návratu do ležení si pobledlého Bédi všiml vrchní velitel (Béďa opět, s vidinou dvojité večeře, statečně zatloukal), a udiven jeho chrabrostí mu svěřil velení celé třinácté jízdy (třinácka sice nepatřila k Béďovým oblíbeným číslům, ale co měl chudák dělat). Nu a nyní Béďa, v čele své vlastní jízdy, jede do svého třetího (vlastně prvního) útoku a jak se říká do třetice všeho zlého…Když v roce 1994 vydal pod křídly Interplaye Blizzard, v té době ještě celkem neznámý tým, svoji první strategii Warcraft: Orcs and Humans, skoro nikdo nevěřil v nějaký velký úspěch (tedy kromě Blizzardů samozřejmě). Warcraft vypadal (a řekněme si otevřeně, vypadá) jako obyčejná kopie Dune2, která v té době kralovala na poli realtimových strategických her (i nu proč by také nekralovala, když byla téměř jediným zástupcem). Ale čas ukázal pravý opak, i když Warcraft nikdy nedosáhl k výšinám, na kterých se vyhřívala Dune2, nastartoval stejnou měrou novou éru na poli strategických her. Blizzardi, kteří se díky Warcraftu dostali do povědomí všech malých i velkých stratégů, slavili svůj velký úspěch. V dalších letech pak ještě několikrát navázali na tradici, kterou započal jejich Warcraft. Ať již svou nejslavnější RTS Warcraft2 či nepochybně skvělými Starcrafty. Nechtěl bych se v této recenzi pouštět na tenký led a srovnávat kvality Dune2 a Warcraftu. Každá z těchto her byla něčím inovativní a měla své klady i zápory. Modla všech RTS však zůstala jen jedna, nicméně jí tato recenze nepatří.
Nad paloukem krouží majestátný orel, s vysokou trávou si pohrává jemný větřík a celá jízda stojí. Jezdci čekají na pomalu jdoucí Kleriky a Čaroděje, a i když Béďa tyhle podívíny nemá zrovna v lásce, je vděčný za každou minutu zdržení. Něco mu říká, že umřít před večeří není dobrý nápad, dnes je totiž rožněná zvěřina, kterou tak miluje. Když podívíni dohnali zadní voj, Luncius vydal povel k další jízdě. Čím více se jednotka přibližovala k určeným pozicím, tím větší neklid Béďu ovládal. Několikrát se sice pokusil zdržet přední voj s výmluvou, že se mu rozepla přezka u prsního plátu, ale tahle výmluva už začala být trochu průhledná. A tak o něco později vyzkoušel jiný trik, vrhnul se z koně k zemi s tím, že zahlédl stříbňák, Luncius byl však neoblomný. Jízda se neodvratně blíží k místu, které už zná jako své boty… „ó kdyby tak věděli co je čeká“, pomyslel si Béďa a pobídl svého oře.
 |  |
Země Azerotu byly vždy poklidným místem, rolníci vesele pracovali na polích, sýpky se utěšeně plnily a vrchnost spokojeně tloustla. Poslední boje pamatovali jen nejstarší z poddaných a tak král Maximus neměl důvod zbrojit své oddíly, raději se obklopoval uměním. Nic na tomto světě ovšem netrvá věčně a tak se jednoho dne stalo to, co muselo neodkladně přijít. Rozmařilí lovčí totiž udělali osudovou chybu, nechali přemnožit do té chvíle neškodnou černou zvěř. Rozpustilí pašíci neodvratně zmutovali v odpudivé vzpřímené postavy s nazelenalou srstí. Obyvatelé Azerotu zmutovaná prasátka začali nazývat Orky. Orkové byli v počátcích mirumilovnými obyvateli Azerotu, ale „Azerotská většina“ začala rozdmýchávat protiorčí nálady. Orkové najednou nesměli v sobotu do krčmy, malá orčátka si nesměla hrát na pískovišti a orkyně nemohly na trh. No řekněte, nenaštvalo by vás to?
A tak se jednoho dne milí Orkové naštvali a odešli z Azerotu za lepším živobytím, v celém Azerotu nezůstal ze dne na den ani jeden Ork, všechna prasátka emigrovala. Po několika letech obyvatelé Azerotu na Orky zapomněli, ze svých hlav vytěsnili xenofobní myšlenky a žili spokojeně a bezstarostně jako dřív. Ale co se nestalo, poslové ze severu najednou přinášeli stále častěji zprávy o zelených hordách, které se valí směrem k Azerotu, aby si uzmuli co jim po právu náleží, Azerot. V tomto momentu se zhmotňujete jako astrální bytost v Béďově těle či v těle nespokojeného Orka a berete do svých rukou (tedy vlastně do své myši) osud celého jednoho národa.
Tak nějak by mohl vypadat příběh, který vás zavede přímo do jámy lvové, do lítého boje mezi Azerotskými vojáky a nejzelenějšími Orky na světě.
Warcraft není až tak klasickou „myšovačkou“, jak je dnes známe, ale RTS jen s trochu více userfriendly ovládáním než u stařičké Dune2. Když říkám „trochu více“, myslím tím, že se upornému mačkání (s vyplazeným jazykem) zkratkových kláves pro MOVE, ATTACK, STOP atd. stejně nevyhnete, i přesto Warcraft přinesl právě v ovládání spoustu novinek (čtvercový výběr, bojové skupiny, selekci jednotek pomocí shiftu atd. atd.).
Pro stavitelské megalomany, šílence a ufony mám však špatnou zprávu, Warcraft není tou správnou hrou pro ukojení jejich potřeb. Ptáte se proč? Odpověď zní jednoduše, i když se kvantitativně může zdát, že spritů jednotlivých staveb ve hře je více než dost, opak je pravdou. Každá budova u Azeroťanů má svou obdobu v chýši zeleňoučkých Orků a naopak, a nic na tom nemění fakt, že na obrazovce vypadají jinak, jejich úloha, potažmo výrobní kapacita jsou naprosto shodné. Nenechte se mýlit, že u vojenských jednotek tomu bude opačně, právě tzv. „jádro pudla“, které bylo, je a bude vyčítáno Warcraftu, je jeho duplicitní systém jednotek a staveb. Abych nebyl zase moc kritický, přece jen si při stavění farem, kasáren a chrámů užijete dost a dost zábavy.
 |  |
Nesmím také zapomenout na kouzla, která zase o malou trošku osvěžila RTS, i když v tomto případě přinesla ten nejrozporuplnější prvek. Tím jsou jednotky Elements (u Azeroťanů Vodní Ele-mentál a u Orků fešný Démonek), tyhle dvě jednotky se ke konci hry stávají hlavní součástí vašich i nepřátelských ojů. Rozporuplnost je tvořena právě hlubokou propastí mezi výkoností a učinností ostatních jednotek vůči Elementům. Ať je to jak chce, v horkých chvilkách je přece jen příjemné, když vás z obklíčení vyseká hezoučký Element (jedna paní povídala, že by ani mouše neublížil), kterého vyvolá uslintaný Čaroděj za tu malou trošku krve sličné panny.
Nyní bych měl asi přejít ke strategické části a něco vám o ní povědět, nuže... Začátky nejsou nikdy radostné, ocitáte se uprostřed temných lesů s bandou tupých rolníků a horníků. A tak vám nezbývá než stavět farmy, domy, kasárna a těžit potřebné suroviny. Strategickým prvkem se nyní stává dřevo a zlato. V podstatě ten strategický prvek není u dřeva až tak důležitý, protože fakt, že se hra odehrává v lůně temných Azerotských lesů naznačuje, že o dřevo v tomhle případě nouze nebude. Takže se asi ptáte: „sakra proč tam to dřevo vůbec je?“ Strategickým prvkem je totiž pomalost těžby dřeva, no ona to není ani pomalost jako spíše „hlemýžďnost“, celá hra se i při nastavení na nejrychlejší tempo neuvěřitelně táhne, jednotky vypadají spíš než vojáci jako domov důchodců na vycházce a tajně podezřívám programátory Blizzardu, že pomalost timeru nebyla až tak žádoucím prvkem. No, hlavně že to nemůže vybuchnout, takže se zase vrátíme k těm našim rolníkům a horníkům.
Dřevo, zlato a počet farem, které ovlivňují velikost vaší armády, jsou hlavním strategickým prvkem, bez kterého se prostě nehne dál ani nejchytřejší Béďa. Když už těžba „sviští po strništi“, stavíte kasárna (v konečných fázích hry jsou některé budovy k dispozici od začátku), která produkují vojsko. Kasárna následují mlýny, chrámy, stáje a konečně i slavné Čarodějnické věže, odporná to doupata černé magie. Mimo to stavíte také různé kůlničky a dílničky (no tedy kovárny atp.), ve kterých zruční řemeslníci zlepší vlastnosti vašich jednotek (jako třeba obraný a útočný bonus). Každá jednotka dostává do vínku trochu té životní energie a pokud je na umření, není si třeba zoufat. V případě katapultů přispěchají na pomoc rolníci a v případě živých jednotek, Klerici.
Teď si posvítíme na samotný boj a jednotlivá tažení. Tažení jsou poskládána z jednotlivých úkolů, které vám zadává samotný král. Někdy stačí dobýt či postavit určité opevnění, jindy se probíjíte s výsadkem skrz jakési dungeony. Vcelku se dá říci, že Warcraft má celkem originální úrovně… tedy na svůj věk.
Boj se však už podobá tomu, co všichni tak milujeme a zbožňujeme, megalomanské armády, potoky krve, hořící domečky a upálené panenky („sakra co to melu“)…
Prostě koncept bojů zůstává stále stejný: postav, sešikuj a znič co se hýbe (kromě speciálních tažení, tam platí jen poslední dvě pravidla). Taktizování potřebují hlavně katapulty, lukostřelci a fyzicky slabé jednotky jako jsou Klerici a Čarodějové.
 |  |
„Takže, nač jsem zapomněl?…. aha už to mám.“ Technické zpracování není kdovíjaké, tedy řečeno slovy klasika: „nejni to teda žádná sláva“. Jednotky sice, stejně jako v Dune2, pokřikují své „Ano pane!“ , „Provedeme pane!“, „Chceme vyšší platy!“ atd., ale po chvíli se výkřiky podobají „kůře na vymývání mozků“, takže si chytře hlášení stejně vypneme. Grafika je trochu rozporuplná, některé jednotky a stavby vypadají opravdu hezky (v rámci možností tzv. Legografiky) a jiné zase jako „ne děkujeme, už máme dost“. Ovšem celkově se u grafiky misky vah přiklánějí k slabšímu nadprůměru, grafika působí mile, ale rozhodně ne úžasně a jedinečně. Jedinou, ale zato pořádnou peckou v technickém zpracování byla v té době možnost multiplayer hry (LAN, seriový kabel a modem), a ať už by bylo hodnocení Warcraftu bez multiplayeru jakékoliv, v tomhle ohledu zabodovali Blizzardi na výtečnou.
Béďa leží v ratolišti krve, má otevřené oči a vzpomíná na krásnou elfku, kterou potkal v krčmě U Tambora. Ó jak měla krásné oči, celá silueta jejího obličeje mu vyvstává v mysli. Ještě jednou v životě by ji chtěl potkat, ale s hrůzou si uvědomuje, že ji ztratil navždy. Šedá mlha trochu ustupuje a Béďa se s zakalenou myslí vrací k přechozím deseti minutám. Útok byl tak překvapivý, zelené hordy je obklíčily v průsmyku ze všech stran, jízda už neměla šanci odvrátit masakr. Čarodějové a klerici zemřeli jako první a tak zelení nepřátelé rozsévali kolem sebe svými ohromnými sekerami smrt v naprostém berserku. Béďa bojoval jako lev, ale přesila byla příliš veliká. Než se zhroutil z koně, utržil několik ošklivých ran, nejhorší však způsobilo kopí, které mu vniklo do těla mezi prsním plátem a rameníkem. Teď už Béďa necítí žádnou bolest, celým tělem prochází neuvěřitelný klid a mír, smrt je blízko. Netuší, že orkové zničili také hlavní ležení, vše je ztraceno. Mysl mu opět zalevá šedý opar, a silueta krásné elfky pomalu bledne. Z koutku úst vytryskl pramínek krve a Béďova hlava bezvládně klesla. Ticho a smrt. Někde v dáli se ozvalo jadrné zaklení, uprostřed obrazovky se objevilo menu a kurzor vedený tiše neviditelnou rukou kliká na ikonku „Restart map“…
Warcraft: Orcs and Humans, je výbornou realtime strategií, která namísto technického zpracovaní chytne svou zabávností a hratelností. Jako každá hra má své chyby a chybičky, ale co bychom mu neodpustili s vidinou dobré zábavy. Já osobně odmítám názor, že Warcraft je jen decentní kopií Dune2. Přinesl přece do světa RTS nové a neotřelé prvky a určitě se na jeho dalším vývoji podílel velkou měrou. Kdo miluje realtimové strategie je přímo povinován alespoň jednou si Warcraft dohrát. Je mi jasné, že jednoho dne skončí Warcraft i Dune2 v propadlišti dějin, ale než se tak stane, bude mít Warcraft:Orcs and Humans své čestné místo v síni slávy předplacené.
