Zábavní zádrhel: kam která hra patří aneb proč ta omezení?

S porty a konverzemi je to občas na nervy. Proč na tom handheldu nemám tu pecku, kterou na PS3 paří můj kámoš? Inu, proto, že...

Hry. Dělíme je do různých škatulek, kolonek, kategorií. Podle žánru, podle vzhledu, podle hardwaru, podle předchůdců, historie, věkové kategorie. Máme k tomu sklony a v mnoha případech jde o dobrou věc. Už jenom z hlediska zákazníka to má fakt smysl, protože pokud má rád RPG, tak v obchodě nebo na e-shopu jde rovnou do oddělení RPG a nemusí se prodírat záplavou stříleček, sportů a tower defence strategií. Šetří to čas a nervy.

Postscriptum146.jpg

Na druhou stranu to ale přináší spoustu příležitostí pro třenice, hádky a debaty. Obzvláště v poslední době, kdy žánry jaksi chtě nechtě splývají a RPG prvky najdete snad i v Tetrisu, je dost problematické se s někým shodnout na tom, kam kterou hru zařadit. Na druhou stranu – alespoň je o čem na fóru debatit.

Co mě ale osobně poněkud mrzí, je jakási snaha vymezovat hry podle tipu hardwaru. Spousta lidí mají takovou utkvělou představu, že na určitý hardware patří jen určitá sada her a nedej bože, aby se na něm objevilo něco jiného. To hned vzplanou hranice a autoři jsou v řetězech vedeni na popraviště, protože se dopustili hereze.

Před pěti lety jsem byl svědkem, jak spousta hráčů žehralo na Sony, protože podle nich na jejich PSP bylo příliš mnoho „velkých her“ jako třeba GTA, nebo Kingdom Hearts. A to je samozřejmě špatné, protože na mobilní platformu se hodí jedině a pouze takové ty malé záležitosti, co se dají hrát na autobusové zastávce, ve vlaku, nebo v metru. Prostě věci, jež dohrajete za deset minut, hru uložíte a jede se dál… Zkrátka to, co dělalo Nintendo se svým DS. Nyní na to máme mobily.

Postscriptum147.jpg

Dnes jsem svědkem naprosto opačných stížností. Sony na PSV cpe neuvěřitelné množství indie věcí, přitom hráči by chtěli spíš ty „velké hry“, ale protože "Sony je blbé" a odmítá něco takového dělat, tak si ten handheld odmítají koupit.

Na místo toho Nintendo se svým 3DS (údajně) chrlí jednu „velkou“ hru za druhou. Jen málokoho ale napadne, že Sony je v tomto případě pouze prostý vydavatel a selektovat hry podle toho, co na své platformě chcete, by bylo jako si podřezávat větev.

Postscriptum148.jpg

Faktem je, že situace před pěti lety byla úplně jiná a hardware také. Před pěti lety nemělo Nintendo železo, který by dovolovalo zobrazovat „velké“ hry klasického střihu, takže to, co vypadlo z N produkce mnohdy vypadalo spíše jako něco z mobilů, což spoustu lidí uvádělo v mylný dojem, že na DS jsou „ty správné handheldové záležitosti“.

Byť třeba převod starých Final Fantasy bych zrovna za pětiminutovou jednohubku neoznačil ani náhodou a právě spousta toho, co tenkrát na DS vycházelo mělo co do rozsahu hodna daleko k „malým“ hrám.

Postscriptum149.jpg

Na druhou stranu na PSP to díky silnějšímu HW vypadalo poněkud jinak a spousta vydavatelů toho samozřejmě využilo. Výsledný dojem, totiž že na PSP se dělají jenom překopávky z PS2 konzole, nebyl v té době moc příznivý. Část toho dojmu tvořil ten fakt, že i malé hry jaksi vypadaly poněkud „velké“ díky své grafice.

Dnes je situace trochu jiná. Nintendo dělá vlastně úplně ty samé hry co tenkrát, jen vypadají, pokud mi to N-fans odpustí, více k světu. Ale pro Sony se změnila jedna velmi zásadní záležitost – indie vývojáři konečně dostali větší prostor pro vydávání a protože i z malých her kapou peníze, je jejich práce mnohem více mediálně protěžována.

Koneckonců, když už jednou máte nějaký hardware, na který se velcí vydavatelé zdráhají něco vydávat (a důvodů je opravdu mnoho, včetně toho faktu, že udělat AAA hru trvá i několik let), pořád musíte svou platformu zásobovat obsahem.

Postscriptum150.jpg

Je jedno jakým, hlavně aby na ni něco vycházelo, protože většina lidí se nezajímá o pět let staré kousky. Většina hráčů prahne po novinkách a je jedno, že je mnohdy ani nedohrají. Prostě si další měsíc koupí další novinku, a pokud to je zrovna nějaká levná indie záležitost, jenom dobře – kvůli té ceně si jich koupí třeba i víc najednou.

A tímto se vlastně dostávám k jádru pudla celého textu – co je „velká“ a co je „malá“ hra?

Tato otázka je zásadní z hlediska jiné otázky – totiž jaké hry patří na které platformy?

Takže k té velikosti. Jako už tolikrát, jde o naprosto neuchopitelnou záležitost vyplývající z osobního vnímání. Pro někoho je hra XY malá záležitost, protože ji projede za pět hodin a víc se s ní nehodlá patlat. Pro jiného to je životní láska, se kterou stráví i stovky hodin čistého času, protože ho baví tohle či tamto.

Velikost by se dala hodnotit i podle budgetu, který vydavatel do hry nacpal, ale jako vždy i zde zdání klame. Do FTL se nacpalo jen pár tisíc dolarů a přitom pokud chcete, tak u této hry strávíte poměrově tisíckrát víc času, než u megadrahého CoD, protože u CoD singlovou kampaň dojedete za pět hodin (a pokud vás netankuje mulťák, jde o vyhozené peníze). Takže ne, budget by asi nemusel být rozhodujícím kritériem.

Postscriptum151.jpg

Co takhle grafika? Ne, hned na startu říkám, že hodnotit velikost hry podle grafiky je kravina. Jasně, lepší grafika se rovná většímu budgetu, tedy i více práce a tak dál – ta hra je v mnoha směrech tedy „velká“, ale i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo.

Spousta dnes vyloženě hnusných záležitostí jednoduše předvádí mnohem větší drama, než nejhypovanější AAA projekty. A ještě ke všemu se dá sáhnout do retra, nebo přihlédnout k momentálně populární vlně retro grafiky. Hodnotit hru podle vzhledu mi tedy přijde poněkud scestné.

Problematickým shledávám také postoj mnoha hráčů, že hra typu XY patří jen na hardware druhu YZ. Kde se tenhle dojem vzal, to opravdu netuším, ale dělá se mi z něj špatně. Jasně, jsou hry, které prostě na nějaké jiné platformě než na té vyloženě extrémně specifické jaksi ani fungovat nemohou. Například Šílení Králíci od Ubisoftu by byli nesmyslem na čemkoliv jiném, než na Nintendu Wii – tedy až do okamžiku, než bylo na trh vylaunchováno Move a Kinect. Ale do té doby to bez pohybového ovládání fakt nemělo smysl někam kopírovat.

Postscriptum152.jpg

Ovšem z obecného hlediska si myslím, že existuje jen mizivé procento her, které nejde převádět na jiné platformy, respektive hardware. Spousta lidí například argumentuje tím, že díky unikátní vlastnosti starého DS a nového 3DS, tedy dvou displejů, by nešlo mnoho her srovnatelně hrát na Vitě nebo velké konzoli.

Když odhlédnu od grafiky, tak v tom nevidím až tak veliký problém, protože historicky ohromné spousty velmi žánrově podobných her se hrály na hardwaru s jedním displejem a šlapalo to více než uspokojivě. Osobně považuji dva displeje za výhodu, ale nikoliv zásadní rozdíl, který by bránil v případném portu.

Je to fajn, když je máte, ale dá se bez nich přežít. Jak ostatně dokazují celé generace jiných her. No a v nejhorším se to dá i nějak ošéfovat. Záleží na tom, jak šikovné máte programátory (například všechny ty velmi speciální a nepřenositelné vylepšení z Wii U verze Deus Exu nějak záhadně budou fungovat i na původních platformách…zajímavé).

Postscriptum153.jpg

Handheldy se vyznačují spoustou vlastností, které velké konzole prostě nemají. Hlavně tedy svou mobilitou. Na druhou stranu, kromě vyloženě psychologických důvodů neexistuje jediná překážka, aby na nich nefungovaly velké hry ve stylu Skyrim nebo GTA (jak už bylo dokázáno) hezky vedle malých záležitostí jako Angry Burda (grafiku stranou). Jediné, na čem opravdu záleží je, jakým způsobem bude uživatel chtít svou konzoli užívat a podle toho co si koupí za hry.

Hodně podobně jsme na tom byli například před deseti lety se střílečkami, a dnes? Dnes jsou FPS vlastně výkladní skříní konzolové tvorby i přes fakt nedostatku v oblasti myši a klávesnice. Sakra vždyť i ty pitomé RTS se nějak dají namontovat na gamepad!

Postscriptum154.png

Znám člověka, který na své PS3 paří hlavně věci, jež byste čekali spíše na mobilu. No a? Já v tom problém nevidím, protože ty hry evidentně fungují a on si jich užívá na nesmyslně veliké obrazovce (tak mne napadá, OUYA bude vlastně něco podobného – přerostlý mobil, připojený na TV).

Na druhou stranu vím o člověku, který hraje na PSP extrémní japonská RPG, tedy záležitosti, které nemáte šanci dohrát pod padesát hodin, a pokud je chcete vytěžit, musíte jim věnovat nejméně čtyřikrát víc času (no, já bych mohl povídat, když už mám ve Valkyrii čtyři sta hodin).

Postscriptum155.jpg

Chci tím říct, že jediné kritérium, jenž v tomto směru uznávám, je technická způsobilost hry. Dá se to obstojně hrát? Fajn, tak to vydejte a on už si to někdo možná koupí a užije si to (samozřejmě výjimkou jsou exkluzivní záležitosti). Pokud dotykový telefon zvládne MechWariora – v pořádku. Sice silně pochybuji, že by to bylo vzhledem k nedostatku ovládacích prvků hratelné, ale budiž. Co já vím, možná by to i šlo.

Nevidím jediný důvod, proč by mělo být problémem vydávat na Vitě nové Killzone (které, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, funguje perfektně) vedle indie věci Guacamalee. Obojí se hraje dobře, obojí uspokojí svou sortu hráčů a obojí jen přispívá k bohatosti ekosystému. Pokud existuje poptávka, není moc důvodů, proč se ji nesnažit vyplnit nabídkou.

Postscriptum156.jpg

Elitářům asi není moc po chuti, když jejich oblíbený systém zamořují hry, jež nepatří do jejich vyvoleného žánru, o kterém si myslí, že by měl být pro daný hardware význačný a jedinečný. Většina lidí jsou svým způsobem elitáři, ale dost veliké procento má záliby, jež se vzájemně jaksi překrývají, což znamená, že konzole/handheld, na kterém vycházejí jen hry určitého typu, jsou pro daného hráče vlastně naprosto marné a zbytečné.

Chce to změnu, a proto říkám – je jedno, jestli ta hra je veliká, malá, indie, AAA, maková, tvarohová, port, nebo originál – je důležité, že si člověk může vybrat a je důležité, aby ta hra správně fungovala. Nic víc, nic míň.

Diskuze (2) Další článek: Takhle by měla vypadat PC verze Assassin's Creed IV

Témata článku: , , , , , , , , , , , ,