Geralt z Rivie pokračuje ve svém příběhu a ukazuje všem skeptikům, že drsný a originální projekt může uspět.
Hardcore RPG, které nabízí silný příběh sázející na svět z pera Andrzeje Sapkowského, možnost voleb, erotiku, akční souboje a především drsnou atmosféru středověku. Hra, u které zapomenete na čas. Hra, která má mít to, po čem touží všichni hráči: nečernobílého hlavního hrdinu, originální úkoly, obrovskou znovuhratelnost a hlavně spoustu zábavy. To je Zaklínač 2: Vrahové králů.
Po jeho dlouhém a důkladném hraní se musím sám sebe ptát, jestli jsem jej jenom hrál, nebo i prožíval. A čím dál tím víc se přikláním k druhé variantě. Příběh je totiž něco, čemu autoři z CDProjektu RED věnovali tu největší pozornost a co vypilovali k dokonalosti.
Prozrazovat cokoliv z 30-40 hodinového Geraltova putování zní skoro jako svatokrádež, protože každý nový střípek do příběhové mozaiky prohlubuje drsně středověkou atmosféru a hlavně vám dává pocítit význam vašich voleb.
Na konci prvního aktu můžete rozhodnout, jak bude vypadat akt druhý
Asi si teď říkáte, že důraz na volby není v žánru RPG nic výjimečného – marketingovými výmysly o tom, jak se mění zážitek z Dragon Age přesně podle vašich rozhodnutí, jste asi slyšeli dostatek. Jenže při vlastní realizaci už chlapci z BioWare tak trochu selhali, protože odlišná volba znamená prolézt znovu jeden a ten samý dungeon, abyste na jeho konci v dialogu vybrali jinou linku, která je prezentována buď jako dobrá, nebo jako extrémně špatná.
Super odlišení a velká znovuhratelnost? Ani omylem. Jenže v dnešní době to asi ani jinak udělat nejde – přeci jen se autoři nebudou patlat s úplně odlišnými příběhy a lokacemi, nebudou pro polovinu hráčů navrhovat jednu hru a pro polovinu druhou. Zvlášť, když se to v prodejních výsledcích nijak neodrazí. Jenže lidé z CDProjekt RED jsou blázni. V tom dobrém slova smyslu. A tak nejenže v tradici starých RPG zašívají vedlejší questy do různých míst, kudy ani nemusíte projít, ale rovnou nabízí i volby, jež doopravdy něco ovlivní.
Znovuhratelnost? Ano!
Na konci prvního aktu můžete rozhodnout, jak bude vypadat akt druhý (jednotlivé varianty se od sebe odlišují přibližně z osmdesáti procent) a částečně i třetí, stejně jako svými rozhodnutími měníte i nabízené úkoly. A asi nemusím říkat, že vaše volby do stejné míry ovlivňují příběh hry, pomáhají utvářet Geraltův charakter a odráží se i na celkové atmosféře. Jednou nenápadnou akcí třeba můžete rozhodnout, jestli se bude ve městě slavit nebo vraždit.
Budovaná atmosféra drsného středověku, který je plný krve, násilí, erotiky, sociální nespravedlnosti vás už během prvních pár hodin zaručeně dostane a už během ní zjistíte, že odlišnosti mezi padouchem a hrdinou často spočívají pouze v různém úhlu pohledu. Když k tomu navíc přidáte i chytlavé herní mechanismy a originální úkoly, zjistíte po pěti minutách hraní, že u Zaklínače sedíte ne pět minut, ale pět hodin. A až ho dohrajete, sednete si k němu na pár desítek hodin znovu, abyste odhalili, co vám v předešlé sehrávce zůstalo skryto.
Svůj podíl na tom mají i paralely a parafráze současného světa, jež neodmyslitelně patří i ke knihám Andrzeje Sapkowského
Svůj podíl na tom mají i paralely a parafráze současného světa, jež neodmyslitelně patří i ke knihám Andrzeje Sapkowského, stejně jako jemné dloubání do dalších knih a filmů. Autoři hry zůstávají této tradici věrni a zcela jasně si berou na paškál třeba Tolkienova Pána Prstenů, s oblibou obměňují plakát se Strýčkem Samem a dostane se i na spousty dalších popkulturních odkazů. Z některých věcí vás zamrazí, jiné vás pobaví a ten zbytek přejdete s udiveným pozdvihnutím obočí.
Za dokonalé prožití můžete poděkovat vynikající české lokalizaci, která snese srovnání se špičkami v žánru a na níž jsem nenašel jedinou chybičku. Díky výborné práci týmu překladatelů a testerů je možné si příběh Zaklínače i všechny narážky užít tak, jak byly myšleny. Jako třešničku na dortu ještě zmíním, že je možné zvolit si při hraní vybrat české titulky spolu s polským nebo anglickým dabingem – bravo!
Kazy vybroušeného diamantu
Největší slabinou příběhové a atmosférické části Zaklínače – tedy té, na níž převážně staví – je bohužel trochu paradoxně konec, který znemožňuje použít tvrzení „Konec dobrý, všechno dobré.“ I přes snahu o epické vyznění a zakončení aspoň některých linií (hra by měla nabízet 16 drobně odlišných konců!) se dozvídáte odpovědi pouze na jednu z hlavních linií a hra vás neskutečným způsobem navnadí na další hraní. Místo zatmívačky jsem v epilogu čekal spíše palcové titulky „Pokračování příště“ a oznámení, že Zaklínač 3 dorazí někdy za měsíc. Bohužel se tam nic takového nenacházelo.
I tak ale musím uznat, že to, proč je oslavován jak první Zaklínač, tak knižní sága, se dočkalo svého naplnění. Příběh je zamotaný a plný voleb, atmosféra patřičně drsná a jediné, co skvělý zážitek lehce kazí je již zmíněný příliš otevřený konec. Na jednu stranu je to ale dobře – máte jistotu, že se v případě prodejního úspěchu dvojky dočkáte i neméně propracovaného, promyšleného a vůbec originálního třetího dílu.
Teď už víte, jakým dojmem Zaklínač působí na nezaujatého pozorovatele a hráče. Jak se však vypravěčský klenot hraje a jak to jde dohromady s vyprávěním? To se dozvíte v druhé kapitole našeho článku.
- Větvení příběhu a možnost volby
- Skvělé dialogy
- Prvotřídní příběh
- Vtip
- Středověká atmosféra
- Lehce konzolové ovládání
- Příliš otevřený konec