Nestává se každý den, aby nám naši čtenáři psali obsáhlé dopisy. A už vůbec se nestává, aby jejich dopisy obsahovaly takové texty, jako je ten následující. Ale stalo se... A snad právě výjimečnost této události nás přesvědčilo o tom, abychom se o následující text podělili i se zbytkem našich čtenářů. Takže, pokud vás zajímá, jak vypadá jeden (údajně) typický den jednoho našeho (nejspíše) typicého čtenáře, neváhejte a čtěte. Stojí to za to.
Zdravím všechny. Ptáte se, proč tohle tvořím? Nedávno mě slušně vytočil jeden článek v novinách, kde se mluvilo o počítačových hrách a jejich dopadu na psychiku člověka. Podle autora hraním jen degenerujeme; chováme se jak zvířata, bereme drogy, vraždíme na potkání a tak dále a tak dále… To je ovšem pěkná slátanina!
Já třeba hraji hry (kupodivu, že:-) a jsem naprosto normální řadový občan tohohle státu. Schválně vám popíši jeden obyčejný den (konkrétně minulý čtveretk, aby nedošlo k mýlce) v mém poklidném životě a posuďte sami, jestli jsem magor a zvrhlík - nebo úplně normální, ničím nenarušený člověk jako třeba… no… já nevím kdo.
V mládí jsem se učil hrobařem... * Páčidlo? Není to Half-Life? * Soldier of Fortune 2. Doporučuje 9 z 10 učitelů anatomie
Ráno, hned jak se mi dobijí životy na maximum, se probudím. Dám si něco k jídlu, ale nic moc to není; skill ,,cooking‘‘ není moje primární dovednost. Stačí tak na to, aby nevznikl požár. A ten já v bytě nechci. Pak si vyčistím zuby, umyju se a vůbec dobiju ukazatel hygieny na maximum. Však to znáte. Pak se obleču, do inventáře hodím učení, vezmu si klíče a ruční granát a s hláškou ,,sun sun‘‘ odcházím do školy.
Co se ale nestane! Na cestě na autobusovou zastávku potkám jednu sousedku - starou babiznu. Začne mi nadávat, že jsem včera večer dělal do nebe volající kravál. No prostě jsem to s tou house party přehnal a ona nemohla spát. Čarodějnice jedna stará!! Kontruji slušně tím, že asi byla málo unavená. A ona na to, že jsem darmošlap, že za komunistů tohle nebylo, takovýhle lidi; že je už stará, snad jí aspoň někdo pustí sednout v autobuse atd. atd.
A celou dobu musím koukat na ten její výraz - od pohledu je vidět, že má zastaralou grafárnu! Maximálně nějakou GeForce 1, soudě podle počtu polygonů. O zvukovce ani nemluvím. Ten vřískot, co na mě vydává, je zaručeně BC Speaker (BabkaComputer Speaker). Ach jo. Už mě ty kecy nebaví – radši bych dohrál Postala 2, jsem těsně před koncem. Tak už zmlkni, babo! A hele - tamhle leží lopata jak vystřižená z Postala! Bác břink. Chce se mi čůrat. That’s the ticket...
Vím, že jsem to neměl dělat. Nestihl jsem totiž autobus. Ale nevadí, stoupnu si doprostřed silnice a počkám, až zastaví nějaké auto. Přijdu k řidičovi, vytáhnu ho ven, nasednu, naladím oblíbenou stanici a jedu směrem do školy. Poté, co se mi nahraje Level 2: ,,The School‘‘, mažu do třídy.
První hodinu máme češtinu a já nemám úkol. Tak to zkouším ukecat, ale na charisma jsem vždycky kašlal (mám ho sotva na devítce), takže za 5. Smůla. O přestávce prokecnu všechny kamarády a pak je označím do bloku a jdeme na bitku s kuličkovými pistolemi. To je moje oblíbená hra, protože na mých kamarádech je hrozně príma, že mají tolik zásahových bodů. I voči!!! Na vlastní voči jsem viděl ty bezva animace co dělají, když je trefíte do vočí!!! Prostě božárna.
Zvoní. Rychle sklidit všechny vystřelený voči ze země a do lavic, děcka. A takhle to jde dál a dál, až o přestávce před poslední hodinou do mě vrazí nějaký noob, co utíká na WC. To volá po spravedlivé odplatě – noob jedna drzá!
Pomozte mi sakra!Klikněte na mě!! * Hitman je legenda. Ale k ,,práci`` používá jen řeznický hák... * Šup s noobem na tmavé místo!
Jdu za ním. Vejdu na záchody. Jsme tu sami…Přitisknu se ke zdi a kouknu za roh. Je tam a neví o mě! Pomalu se plížím za svůj target. Z ,,předmětů pro rychlé použití‘‘ vybírám žvýkačku, kterou natáhnu
a použiji jako strunu. Teď si asi říkáte, že je to hloupost – škrtit žvýkačkou (byť vydrží dlouho a dlouho). Každý normální člověk škrtí zásadně strunou, ne? Ale já jsem silent assassin; zato vy tohle nezkoušejte, dokud nebudete tak na… já nevím… 55. levelu.
Tělo odtáhnu pryč, aby nebyl alert (nejsem magor - byl by to fakt průšvih) a převléknu se do oblečení targetu. Nevím proč, ale noobovo ochranka rozdíl pozná – asi nějaký error nebo bug, snad to patch spraví. Musím utéct.
Poslední hodinu máme tělocvik a házíme s granátem. Asi už tušíte, co se stane. No prostě a jednoduše: Házím jako poslední a nikde po ruce není granát, tak vytáhnu jeden vlastní z inventáře (já věděl, že se bude hodit; jinak by se tady přece neobjevil!) a s typickou vietcongskou hláškou: ,,Pozor, házím granát!‘‘ hodím (ano světe, div se) granát. Lidi ze třídy a profesor na tělocvik ale měli vždycky mizernou AI a i teď jenom tupě koukají… M O N S T E R K I L L.
No nic, hodina skončila předčasně, tak jdu domů. Ještě pomůžu sestře umýt nádobí (trvá jí to hrozně dlouho, asi má pomalý procesor nebo co) a pak jdu ven chatovat se zbylými kamarády. Musím dobít social a fun ukazatel. Potom se ještě doma vrhnu k PC, dohraju Postala a nainstaluju Manhunt. Hele, ta hra je tak na 10/10!!! Ale co, je už večer a já jsem unavený, tak se najím a jdu spát.
Postala by se měli vyvarovat všichni psychicky nevyrovnaní lidé * Pozor, házím granát! * Občas si také s kamarády uděláme trampský večer s táborákem
No tak to byl jeden obyčejný den v mém životě. Asi je hloupost vám o tom vyprávět, každý to přece znáte… Ale co, musel jsem si postěžovat mezi lidmi jako jsem já sám; lidmi, co mi rozumí. Mějte se fajn, jdu vyklepnout kamaráda v Quakovi.
Jagup
