Zamyšlení: Soumrak herních bohů

Stále jsou tací, jež se nepřestávají udivovat, jak studené hry nám tato doba přinesla – třesou se u nich zimou. Marně pátrají po okamžiku, kdy se hry vydaly na scestí, dolů k bažinám. I já k nim patřil, dokud jsem nenalezl to místo i způsob, jak hry nasměrovat opět k vrcholu: pryč s moderními hrami, pryč s moderními odborníky!
Zamyšlení: Soumrak herních bohů

Dlouho jsem mlčel, nenacházeje téma hodné zpracování. Vyčerpán hledáním jsem nyní zde, abych ještě jednou pohovořil o hrách; a opět se odmlčel… Dnes na dlouhý čas zcela vystoupím z moře počítačových her, osuším se a s perlami, jež jsem během několikaletého koupání nalezl, odkráčím, abych se jimi čas od času pokochal; neboť jsou skutečně nádherné.

   

První Fallout – nejvzácnější perla, jakou jsem dosud objevil; neustále se jí obdivuji

Je tomu již několik let, co jsem poprvé ochutnal digitální hru – snad to byla ona světoznámá ruská komedie o skládání kostkových útvarů, či drama stejné národnosti o chtivém potápěči a životu nebezpečné chobotnici; nepamatuji se.

Ať tak či onak, byla chutným soustem, jež probudilo chuť. To ona mě přivedla k počítači jakožto nástroje svého pohlazení, to ona slyšela na slova mých spolužáků, že prý mají doma na počítači snad přímo boží hry, to ona začala utrácet peníze za drahé časopisy, z nichž jsem si vybíral pouze obrázky z počítačových her, neboť jen to mi stačilo; a nakonec to byla ona, kvůli komu mi rodiče drahý počítač koupili. Jednalo se 386ku na 33 MHz - s turbem běžela na 40 Mhz - čtyřmi megabajty operační paměti, dvou stovkovým harddiskem a dvěma mechanikami na „malé“ i „velké“ diskety. A chuť, již lze snadno přemoci, přerostla v hlad – a to je zarputilý nepřítel. Avšak tehdy, na bezstarostném úseku pár metrů za startem života, nešlo o žádný boj. Šlo o zábavu.

Ó, jak jen se to hrávalo… Stále bylo někde něco nového, a tak nadšení střídalo nadšení. Sebejednodušší hra, když se zrodila z myšlenky génia, byla zábavou na hodiny a dny, ba i měsíce; lehce, s očima, jež pohlíží nezkaleným zrakem zábavnosti. Nic lepšího už nemůže bejt - jen takové hodnocení se udělovalo, když jsme seděli u „bedny“ a hráli něco pro dva.

A vskutku: nikdy nebyly hry lepší než tehdy.

   

Druhý Fallout – ona nejvzácnější perla vybroušená v šperk

Neboť co by mělo být lepším měřítkem kvality než hloubka prožitku? Snad ne čísla prodejnosti? Co záleží na tom, kolik se čeho prodá. Rohlíků například se prodá denně na statisíce a je to snad lahůdka z nejvybranějších? Snad jen pro toho, kdo má zmrzačenou chuť a žádný vkus.

Nikdy se hry nezarývaly tak hluboko jak tehdy, však také maso bylo tenkrát nejměkčí.

Mnoho dnešních her podobá se oněm rohlíkům: krátké, suché a nevýživné, jen na umlčení žaludku. Žádné jídlo pro toho, jehož žaludek je stavěn na lahůdky - jen žrádlo pro dobytek. Neb jen vůl, mlaskaje přitom blahem, nazývá lahůdkou to, čím se druzí denně sytí.

Ale nač tolik spěchat.

   

Druhý System Shock – nejvyšší z akčních her; za ní by měli ostatní šplhati, nikoli na Mars

Člověk podobá se vínu, jež čeká v sudu, až získá dobrou chuť: také zraje, nikoli ale k dobré chuti, nýbrž k dobré konzumaci. Zraje a odrůstá tomu, co jej kdysi činilo radostným; zas jiných potěšení je třeba, aby byl spokojen.

A tak dětské hry a hračky, kdysi tak lahodné, přesunou se do sklepa minulosti, neboť zestárlý žaludek je již nedokáže strávit; příliš narostl malým soustům, nyní je třeba výživnějších pokrmů k jeho umlčení. Výživnějších a lahodnějších, aby si i chuť přišla na své, neboť člověk není jako zvíře odsouzen pouze žrát, nýbrž si dokáže i pochutnat.

Avšak každá chuť přijde časem o svou svěžest, potýká-li se stále se stejným, opakujícím se, neměnným. Takové jest největším nepřítelem gurmána, jenž touží po stále novém, dosud nepoznaném, odlišném. Takové jest i mým nepřítelem: stojím na opačné straně barikády než akční žánr a jeho střílečky, především ty válečné. Neboť to ony zkalily moře odpadky, mezi nimiž nejde plavat; ony jsou jak dravé piraně, jež vyhánějí – a mnohdy již vyhnaly – další skutečné plavce. Či spíše – potápěče.

To ony, akční střílečky.

   

Baldur´s Gate – tato hra… ale kdeže hra – kniha! – vždyť hrát ji, to je jako obracet stránky

Jak jen jsou prázdné, jak jen mělké. Milovník hloubek si odře nos, či spíše přímo rozbije hlavu, skočí-li do jejich mělkého „nitra“; o kůži na břiše přijde kvůli jejich vysokému dnu. Je to dno miláčků mas – a co hůř – i „odborné“ veřejnosti, jež má vyvinutý smysl pro střílení, ale žádný pro umění. A podle toho také káže. Za přihlížení tisíců vynáší na Olymp své bohy, nedbajíc, že již dlouho se od sebe navzájem neliší: každý urážlivě jednoduchý, každý hluboce primitivní. Na papírových i digitálních stránkách nasáklých pathosem staví modly těchto vykleštěných a opěvuje, jak krásná je oběť několika hodin u oltáře, ruce napřažené na myši a klávesnici. Ona a vy, čtenáři, spojeni v kultu akčních her. Amen.

   

Deus Ex – stejné krve jako System Shock. Synem a otcem nazývám tyto dva 

Dekadenty nazývám takové odborníky, jež měří krátkým metrem. Mnoho jich je takových, co se radují z malého, aniž by znali velké – to protože jsou sami malí, nechtíce vyrůst, nechtíce velké.

Slabé jsou jejich rozlišovací schopnosti: Příliš se jednotlivé hry podobají v hodnocení. Nebo že by samy hry si byly tolik podobné? Pak není důvod vynášet je do výše, nýbrž je raději pohřbít do země – a jen nové, dosud nepoznané připínat na nebesa.

   

The Longest Journey – nejkrásnější z hádankových her

Chuďasy nazývám takové odborníky, jež se živí jen kořínky. Ale kdeže – obráceně: kořínky živý je! Kdyby těch nebylo, snad by i umřeli hladem. Plno kořenů a hlíny je v jejich odborných publikací – jak také jinak, když si je tam samy sází.

Plno pýru a kamení je v jejich odborných publikacích. A když přeci jen vzejde nějaká květina, brzy je pohlcena – plevelem. Častěji se však stává, že některý ze zahradníků sám přistřihne její krásu tím, že přitaká plevelu; nejde-li ho zničit, tak jej alespoň nezalévat, říkám já. Jen buď či anebo – žádné také. Jedině tak lze oddělit šťavnaté plody o hnilobných, lahodné akční hry – dosud vím o třech – od zkažených, nechcete-li se tohoto zneužívaného žánru jednou provždy vzdát.

Buď, anebo i na odborníky: bič se mi chce vzít na ty nestranné a objektivní. Raději budou stranit každému, nelži někomu a už vůbec ne jen jednomu: sobě. Takoví jsou jen přitakávači průměrnosti, jichž není třeba. Vyznají se v pravidlech kritizování, znají postup, co je třeba zkritizovat - a především jak. Dobrými odborníky jsou nazýváni a mají úspěch, ale já říkám, že jsou špatní, neboť jsou spokojeni. Nic nechtíce, anebo chtíce málo, radují se z toho, co je jim nabízeno.

A proto pryč s nimi, s dekadenty.

   

Planescape Torment – studna, jejíž hluboké dno je přístupno pouze silným pažím

Nespokojených a toužících odborníků, jež nazývám zdravými, je třeba: takových, jež dychtí po novém a bohatém, nikoli jak je dnes módní po starém a chudém, či ještě hůře – po stejném. Mnoho je dnes stejného, například recenze: nemastné a neslané; žádné zaujetí, zato spousta slov o tom, co se nabízí očím; jen škrábou v krku takové recenze. Hladový člověk aby je zapíjel svou fantazií, chce-li je dostat do žaludku.

A proto pryč s nimi, s okoralými texty.

   

Druhá Jagged Alliance – chce-li kdo v boji taktizovat, není lepšího místa než zde

Dobrými nazývám odborníky, jež dokáží zabořit ruce do vnitřností každé hry a nahmatat neuchopitelné. Dobrými nazývám odborníky, jež spatřují skutečnou výšku her; a nemohou-li jí u některé dohlédnouti, pak teprve ji nazývají božskou. Dobrými nazývám odborníky, jež se nebojí takových výšek a šplhají po zádech urostlých her. A když dospějí na vrchol, křičí, jak jsou ostatní malé, chtějíce ještě výš. Dobrými nazývám takové odborníky, jež milují hry krásné, sahající hluboko ke kořenům smyslů.

Dosud jsem neobjevil takového dobrodruha, s jazykem obratným jako ruka malíře, přestože hry, vyšší než ostatní, jsem již spatřil.

Žádného jsem dosud neslyšel křičeti do uších svých posluchačů; a zdravý kritik, ten má býti především hlasitý, a nejlépe ještě hlasitý básník. Neboť jedině ten má prsty způsobilé krásu uchopit.

   

Druhá Baldur´s Gate – jací jen malíři sešli se tu, jak jen vymalovali tuto další skvostnou knihu!

Slyšte, vy „dobří“ odborníci, číst o kráse her, jež tak vysoko hodnotíte, chci. Co je mi po technických informacích, já chci slyšet, čeho si na svých perlách tak ceníte; a jsou-li to snad právě ony technické ozdoby, pak jen do toho, ukažte mi, jak jsou krásné. Vysvlékněte svého miláčka a představte mi jej, abych s i já mohl pokochat jeho nahotou. Neboť hry – a teď zbystřete svůj sluch – nemají člověka vyprazdňovat, nýbrž naplňovat: tak tomu alespoň chci já. Kéž i vy byste chtěli. A nedokážete-li snad strhnouti slupku a napíti se šťávy, pak raději mlčte. Snadno byste mohli šťavnatému plodu ukřivdit, že žádnou šťávu nemá…

Ukažte svému publiku, jak velká je vaše žízeň, jak která hra ji dokáže zchladit. Snad i jemu pak vyschne v krku a zachce se napít… Sám na sobě ukazovat cenu her, tak mluví dobrý odborník; jen takových je třeba, aby vykvetly hry umělecké.

Jen buď, anebo: pouze tudy vede cesta – vzhůru.

   

Druhý Resident Evil – bylo-li to jen tím, že jsem byl ještě mlád, pak je tato hra největším strašákem dětí

A taková jest i moje naděje; jen proto se na břehu moře, z něhož jsem nyní vystoupil, naposledy otáčím.

Nechť se hry stanou uměním!