Zase jedny šťastné a veselé

Vánoce jsou tady, ať už je máte rádi, nebo ne. Hlavně pro druhou skupinu je pak naše Vánoční úvaha.

Vánoce… Znáte to všichni. Ucpané ulice, davy lidí ženoucích se kamsi za zlatým prasetem. Televize přetékající reklamou. Komerční šílenství se tomu říká. "Kde je atmosféra?" ptají se někteří. "Kam se poděly svátky? Vždyť je to jen o penězích!" odpovídají další. A jiní zas dodávají: "Mají to být svátky klidu, ale je to jen stres, stres a stres!"

Přesně s takovýmito názory se setkávám dnes a denně. Dokonce je pravděpodobné, že mnozí z vás je sami zastávají. Aby ne – ono nadávání na Vánoce je dnes v módě. A při tom je to přesně stejná habaďúra, jaké se dnes nosí. Ono to totiž není ve Vánocích. Ono je to v nás.

Ve skutečnosti by se nad sebou ale neměli zamyslet ti, kdo se ženou za lepším dárkem, vyzdobenější předzahrádkou či větší hromadou cukroví. Chyba není v těch, kdo se prodírají přeplněnými obchody při hledání vašeho (možná i) předraženého dárku. Na tom přece není nic špatného.

Ti, kdo by se nad sebou měli ve skutečnosti zamyslet, jsou totiž všichni ti remcalové. Všichni ti, kdo o Vánocích a v již tak dost stresujícím vánočním šílenství šíří pesimismus a špatnou náladu. Ono je – a nejen o Vánocích – strašně snadné nadávat a stěžovat si. A stejně jako je snadné najít si hůl na postavení zlobivého psa do latě, je snadné najít si argumenty pro nějaké to Vánoční remcání.

Jenže ono je ve Vánocích doopravdy skryté kouzlo; tajemný háček, díky němuž nic není takové, jak se to na první pohled jeví. Jistě, lidé se masově ženou za tím čí oním. Jistě, je to celé komerční bouda. Jistě, je to stres, šílenství a hrůza. Ale současně je to doba – pro mnohé jediná za rok – kdy se lidé neženou sami za sebou.

Když se totiž oprostíme od všeho toho stresu a prodírání se přecpanými městy, zjistíme, že lidé se snaží kvůli ostatním. A je jedno, jestli se snaží dobře či špatně. Je jedno, jestli jako dárek koupí předražený nesmysl k ničemu, nebo krásné a promyšlené překvapení. Je jedno, jestli si cukroví napečou nebo koupí. Je jedno, jestli je to krásná tradice nebo komerční nesmysl. To důležité je fakt, že při tom myslí ne na sebe, ale na druhé.

A pokud se nad tímhle zamyslíte, napadne vás další otázka. Otázka, na koho asi myslí všichni ti remcalové. Ti, kteří s bohorovným klidem, přezíravým nadhledem a suverénním výrazem ve tváři, usazeni v pohodlí křesla či rozvalení na pohovce, vysvětlují své teorie maminkám pečícím cukroví či tatínkům snažícím se vykuchat kapra.

Je to totiž v nás.

Zkuste na chvíli zapomenout na to, že Vánoce se zvrhly v komerční nesmysl. Zapomeňte na červené vypasené Santy; i na tu poslední nekonečnou frontu u pokladny. Prostě tohle všechno pusťte z hlavy. Namísto toho se prostě rozhlédněte kolem sebe. A pak se zvedněte z té židle, zavřete tyhle stránky, vypněte tenhle počítač a vyrazte za těmi, kterým na vás záleží – a na kterých záleží vám. Do kuchyně, do koupelny, ke stromečku… A než se spolu s nimi ponoříte do toho Vánočního šílenství, řekněte jim to. To, že vám na nich záleží. To, že Vánoce můžou být sebešílenější, ale s nimi – a právě s nimi – to jsou opravdové Vánoce…

Diskuze (9) Další článek: Zelená je tráva, baseball to je hra

Témata článku: ,