Život člověka je rozdělen zpravidla do tří až čtyř částí. Těmi jsou dětství, dospívání, dospělost a stáří (rozdílnost 3 nebo 4 je dána okolnostmi, pro které není v tomto perexu dostatek místa). Budeme-li předpokládat, že již jsem ve třetí skupině, se slzou v oku vzpomínám na delikty mládí – naneštěstí pečlivě fotograficky zdokumentované. Zde jsou.
Život člověka je rozdělen zpravidla do tří až čtyř částí. Těmi jsou dětství, dospívání, dospělost a stáří (rozdílnost 3 nebo 4 je dána okolnostmi, pro které není v tomto perexu dostatek místa). Budeme-li předpokládat, že již jsem ve třetí skupině, se slzou v oku vzpomínám na delikty mládí – naneštěstí pečlivě fotograficky zdokumentované. Zde jsou.
Dětské radovánky mohou být všeliké – cesta do cukrárny, první návštěva cirkusu, vzpomínka na odpolední kino, kterým vychovatelky v družině zabíjely čas, vystřihování papírových modýlků a podobně. Nedílnou součástí dětství je však usměrňování ratolestí k ušlechtilejší duši i tělu – tedy ku sportu.
Sport by měl dát lidem to, co od něj očekávají – smysl pro fair-play, touhu vyhrát, umět se smířit s prohrou, fyzickou kondici a další aspekty chování, které pak využijete i v životě jako takovém. Já jsem však byl dítětem poněkud tvrdohlavým. Namísto projížďky jsem si kopal na chalupě do hliněného remízku bunkr, ze školy chodil s věčně rozbitým kolenem a prázdniny trávil místo u babičky v táborech Pionýrů a mládeže Československé socialistické republiky. Zvláště na ně vzpomínám s jakýmsi pocitem sebezapření – na svém druhém táboře jsem například poprvé vyslovil opravdu neslušné slovo směřované na hlavu vedoucího oddílu, který… a to je konečně jedno. Ale ani na okamžik jsem nezaváhal být skutečným synem, tedy dítětem, které myslí na rodiče a posílá jim pohledy. Důkazem budiž následující čtveřice dopisů.
Jak jistě budete souhlasit, tyto promlčené delikty mládí vyvolají nostalgickou slzou v oku, když na takové poklady narazíte. S pocitem odkrývání krypty jsem se prodíral nacvičenými ostrými špičkami písmenek jako jsou „a“, „s“ a podobně; dlužno podotknout, že stačily pouhé dva roky povinného psaní ve škole, aby se písmo notně zakulatilo a celkově ztratilo z celého šarmu, jímž původně vyzařovalo. Nic naplat – doby průkopnického psaní rukou jsou za námi a já děkuji bohu či vyšší inteligenci, že mi seslal také klávesnici a naučil mě psát všemi prsty, co jich dokážu na obou rukou napočítat.
Spolu s těmito dopisy jsem nalezl také památeční medaili občánkovi, knížku novorozence a vzorek vlasů, jaké jsem měl na hlavě naposledy před více jak dvaceti lety… o veselé historce, kterak mi v jednom roce kompletně slezly vlasy, se zmíním snad zase příště.
Přeji hezký zbytek dne a dobrou chuť, pokud právě obědváte.
