Zelda 64 – deset z deseti jako vyšitých!

Žánr: RPG
Ukládání pozic na cartridge: ano
Podpora Rumble Packu: ano
Výrobce: Nintendo
Distributor: Nintendo

Nejoblíbenější japonský magazín o hrách udělil jen třem hrám za celou svou historii absolutní hodnocení, ekvivalent našeho 10/10. Ty tři hry byly každá pro jiný systém, vyšly v různé době, ale mají něco společného. Pokaždé přinesly nový svěží vítr do zaběhlého žánru a udělaly tak za podpory extrémně kvalitní technické stránky věci. Ty tři hry byly: mlátička SoulCalibur pro DreamCast, RPG Vagrant Story pro PS a konečně Zelda 64, o které vám dnes budu vyprávět.

Bude to zřejmě dlouhé vyprávění, takže se pohodlně usaďte (nebo aktivujte nějaký čtecí hlasový program a pohodlně se natáhněte), protože The Legend Of Zelda: Ocarina Of Time je skutečně velice dlouhá hra a navíc nepředstavitelně rozsáhlá (dlouhá znamená dlouhá na dohrání a rozsáhlá znamená ještě mnohem, mnohem delší na podrobné prozkoumání a odhalení všech lokací a možností, které herní svět nabízí – pokud jste hráli Baldur´s gate, máte o té rozsáhlosti přibližnou představu).

Sám se musím přiznat, že byly i chvíle, kdy jsem z té rozsáhlosti byl až zničený, zoufale jsem si přál mít to už za sebou, abych se také mohl věnovat něčemu jinému, než jen království Hyrulskému – třeba jiné hře nebo také jídlu, hygieně a podobným, méně podstatným věcem. Takové stavy jsem však měl spíše v začátcích hry, než se pořádně rozjel příběh a s ním i hratelnost a přitažlivost, což jsou velmi silné stránky Zeldy 64, jak tento titul familiárně přezdívají všichni fanoušci. Fanoušci také vědí, že Zelda je klasický maskot Nintenda, téměř stejně starý, zažitý a úspěšný, jako sám Mario (který však v posledních letech dostává pořádně zabrat od Pikachu a jeho kumpánů). Na rozdíl od Maria nebo Pokémonů je však Zelda vpravdě klasické RPG a jako taková má co nabídnout poněkud starší vrstvě hráčů.

Původní hra „Legend Of Zelda“ vyšla pro dnes již zapomenutou osmibitovou konzoli Nintenda NES (Nintendo Entertainment Systém) a lze bez velkých okolků prohlásit, že definovala všechny standarty a pravidla, pokud jde o RPG firmy Nintendo. Bylo to poprvé, kdy hráči byli postaveni tváří v tvář všem těm horám nepřátel, bossů, zakletým lesům, báječně jednoduché hratelnosti a strhujícímu příběhu, což takhle dohromady nechalo vzniknout samostatný (a dle mého dokonale úžasný) žánr tzv. konzolových RPG, které jsou poněkud „svižnější“, jednodušší a hratelnější, než jejich počítačové protějšky.

Další hra ze série, Legend Of Zelda: Adventure Of Link, vyšla o pár let později a ironicky trpěla především pokusem o zajímavější technické provedení. Oproti původnímu pohledu na hrací plochu „z ptačího oka“, který byl dokonale přehledný, zde nastoupilo scrollování zboku, což na osmibitovém systému nepůsobilo právě přesvědčivě. Mnoho fanoušků si navíc stěžovalo, že hra byla příliš jednoduchá a přímočará (skoro jako Golden Axe).

Třetí hra, A Link To The Past, je považována za nejklasičtější a nejlepší titul staré řady. Šlo o první hru pro 16-bitový systém SNES, který i dnes dokáže nabídnout slušnou grafiku (a nekonečnou zábavu), navíc se vrátil pohled svrchu a herní svět byl natolik rozsáhlý, že bylo možné hrát tuto záležitost neustále dokola, znovu a znovu, aniž by vás to omrzelo.

Další reinkarnace Zeldy, Link´s Awakening, se objevila pro Game Boy a vysloužila si mnoho protichůdných reakcí, celkově však při limitovaných možnostech kapesního handheldu naplnila velká očekávání hráčů. Černobílá grafika, poněkud kratší doba, potřebná pro projití hry a nová zápletka sice odradily část fanoušků, nicméně příběh byl poměrně povedený, zvuky a hudba překvapivě kvalitní a především, bylo to RPG, což před Pokémony byla na GB velká vzácnost.

Tato hra se později dočkala svého remake pro Game Boy Color, který přinesl lepší grafiku a jeden kompletně nový dungeon, což poněkud usmířilo původní odpůrce.

O těchto hrách jsem se zmiňuji jednak proto, abych demonstroval existenci fenoménu „úspěšná herní série“ a pak také proto, že ti z vás, kdo podlehnou pokušení a pustí se do Zeldy 64, budou velice pravděpodobně později vyhledávat ostatní hry ze série, jelikož už jen ztěží přežijí bez Linka a jeho dobrodružství.

Tento odvážný titul (který já bych přeci jen nasměroval jinam) si Zelda 64 vysloužila u překvapivě velké skupiny lidí. Když se s nimi budete bavit, uslyšíte je nejčastěji opakovat tři důvody, proč tomu tak je

• 1. Grafika. Grafické efekty v Zeldě 64 stačí na upoutání pozornosti kteréhokoliv hráče, vlastnícího a zvyklého na jakoukoliv konzoli. Pohled na východ/západ slunce z kopce vysoko nad údolím s řekou, bouře a destrukce vesnice přímo před vašima očima, nádherně provedené postavy a jejich tváře, mladý a starší Link, místa jako kouzelný les nebo vodní chrám… to všechno dohromady s vyprávěním příběhu v engine hry z ní činí extrémně přitažlivou podívanou
• 2. Zvuk. Zvuk je v této hře velmi výjimečný, díky melodiím, které se budete muset naučit hrát na svoji Ocarinu a atmosférickým podbarvováním dusivé atmosféry jednotlivých dungeonů nevtíravou hudbou. Také dobře vybrané hlasy jednotlivých postav a efekty jako vítr, šumění vody, srážky mečů… nebudete chtít tuto hru hrát jinak, než s pořádnými sluchátky
• 3. Příběh. Dějová linie je velmi povedená, se všemi těmi kousky, navazujícími na sebe a zapadajícími jeden do druhého ve finále hry. Jako dítě uvidíte mnoho míst a budete si říkat: „To je nějaká designová chyba,“ avšak jako dospělý právě zde najdete vchod do významného dungeonu. Celkově lze prohlásit, že nápad hrát polovinu hry jako dítě a polovinu jako (téměř) dospělý, je geniální a velmi originálně provedený. Snad jen samotný závěr mohl být o něco lepší a pro Linka veselejší, ale to by zase nebyl tak působivý.

Tyhle body, sestavené pravověrnými fanoušky Zeldy 64, se jen ztěží zpochybňují.

Je pravdou, že dnes existují (a především jsou na cestě) hry s mnohem působivější a detailnější grafikou, nicméně Zelda 64 je víceméně pohádka a jako taková jistou prostotu a přehlednost vizuální stránky předpokládá (stejně jako Mario nebo třeba Spyro). Navíc je ve hře přímo neuvěřitelný dohled, který obzvláště doceníte ve chvílích, kdy se během cestování dostanete na nějaký vyvýšený bod v krajině. Můžete se třeba rozhlédnout a na jednom obzoru vidět, jak se rýsují věže královského paláce, na druhé straně se zelenají vzdálená úbočí kouzelného lesa, hluboko pod vámi údolím protéká řeka a je ještě možné zahlédnout nejvyšší horu v okolí s kouřem okolo jejího sopečného jícnu. Nad tím vším plynule vychází a zapadá slunce, se vším tím protahováním stínů a měněním odstínů červené při východu a západu, i s tím prohlubováním temné modři, jak postupuje noc a měsíc putuje po obloze. Kapitolou samou pro sebe je pak bouře, která je zde zpracována jednoznačně nejlépe, jak jsem to u hry měl to potěšení zažít (snad s výjimkou Metal Gear Solida II). Nejprve se slunce schová za mraky, které potáhnou celou oblohu, postupně houstnou, mohutní a mění svůj odstín na ocelově šedý, pak se začne zvedat vítr a kolem dopadnou první kapky a z dálky se ozve zahřmění. Zableskne se a najednou je to tady, proudy deště bičují zemi a vám začne být najednou zima. Bravo, tohle se tvůrcům rozhodně povedlo.

Rád bych se v souvislosti s grafikou zmínil o tom, že technicky nepříliš kvalitní screenshoty, které se mi zde podařilo shromáždit, nedokáží ani jen naznačit působivost Zeldy 64 v pohybu.

Pokud jde o zvuk, skutečně je velmi přesný a dokonale napomáhá atmosféře hry. Řinčení zbraní při šermování s protivníky, hluk, který dělá vodopád, cvrlikání ptáků při východu slunce, vytí vlků v noci, to vše jsou zvukové efekty na velmi vysoké úrovni. Hudba, kterou v Zeldě 64 uslyšíte, je také dobře volená pro jednotlivé pasáže hry, od dramatické a emoce vyvolávající hudby u filmových sekvencí až po onu zmíněnou hudbu v pozadí jednotlivých dungeonů.

Malý chlapec jménem Link žije v kouzelném lese, v malé vesničce lesního národa Koikiri. Při bližším průzkumu zjistíte, že jsou to vlastně elfové, jak chováním a vztahem k přírodě (speciálně k lesu), tak zelenými tunikami a špičatýma ušima. Každý z těchto zelených lidiček má svou vlastní malou vílu, která vypadá jako zářící malý motýl, který svého pána doprovází, kamkoliv se pohne. Jen Link ji nemá a proto všichni neustále pochybují o tom, zda je Link vůbec pravý Koikiri (jako novorozeně byl nalezen uprostřed lesa).

Příběh se začíná odvíjet v okamžiku, kdy se v jeho stromě (obdoba našich bytů) objeví Navi, jeho víla a vyzve jej, aby se s ní vydal k vládci lesního národa, velkému stromu jménem Deko. Ukáže se, že strom umírá na kletbu jakési zlé entity, která přichází ze západu, aby se pokusila zmocnit posvátné Trojsíly.

Než započal život, než měl svět nějakou podobu, sestoupily z nebes tři zlaté bohyně, aby se dotkly prozatím chaotické země jménem Hyrule. Din, bohyně síly, upravila zemi tak, aby na ní bylo možné žít. Nayru, bohyně moudrosti, darovala světu rovnováhu. Farore, bohyně odvahy, stvořila všechny životní formy, které se měly touto rovnováhou řídit.

Než se tři bohyně vrátily na nebesa, zanechaly na zemi svatou Trojsílu. Tento zlatý artefakt sloužil jako svatá připomínka původu Hyrule a okolo něj vyrostl kouzelný les, v němž se hlídání relikvie ujal strom Deku a jeho pomocníci, národ lesních skřítků Koikiri. Každý z těchto lidiček měl také svoji vílu, až na jednoho – Linka. Toto zvláštní znamení mělo předznamenat výjimečnost, která mu byla dána do vínku a na níž nyní závisí budoucnost celé Hyrulské země.

Ze západu přichází temná postava černého jezdce, který posvátný strom zlikviduje za pomoci kletby a započne tak svoji cestu za získáním svaté relikvie, poskytující absolutní moc.

Linkovým úkolem bude tento útok na rovnováhu Hyrule odvrátit.

Jako malý chlapec se máte v první řadě spojit s dědičkou klíče k Trojsíle, kterou je princezna Zelda. Nějak se to ale zvrhne, nepřítel se ke klíči dostane víceméně právě díky vám a obrovská katastrofa změní všechno.

Po sedmi letech Link procitá z nebytí, s novými sílami a kouzelnou Ocarinou, což je hudební nástroj, který získal od princezny a který umožňuje otevírat posvátná místa a konat velké zázraky (například měnit proud času). Novým úkolem je osvobození šesti živlů a jejich strážců, kteří pak s pomocí Linka svedou s temnotou (která za těch sedm let zaplavila celou zemi) rozhodují boj.

Linka sledujete z populárního pohledu „zezadu-z nadhledu“, podobně, jako třeba Laru. Nicméně můžete natáčet kameru do různých úhlů (tlačítek na to má N64 dost) a také se můžete kdykoliv zastavit a rozhlédnout se Linkovýma očima (stejně, jako Lara). V tomto módu můžete i mířit se zbraněmi, jako je prak, kotva nebo luk.

Máte určitý počet srdíček (životů), pokud o ně přijdete, musíte se vrátit k některému záchytnému bodu. Časem se naučíte ovládat pár kouzel a speciálních chvatů, pro která získáte také ukazatel many – energie, která je pro kouzlení zapotřebí.

S nepřáteli bojujete stejně jako slavná archeoložka – jsou tedy zdálky vidět a při boji můžete využít všeho, co prostředí nabízí (na pláních je snadné utéct, u propasti zase zatlačit nepřítele k jejímu okraji a srazit jej dolů).

Fascinovalo mne, že hra postrádá tlačítko, kterým by se skákalo. Prostředí je přitom členité a překážek (také pastí) mnoho. Link tedy skáče (a šplhá) automaticky, když překonáte okraj plochy, na které stojíte (a sám začne šplhat, pokud dorazí k vyvýšenině). Tento prvek mi přijde extrémně originální a báječně zjednodušující ovládání.

Celá hra přímo dýchá přístupností i pro mladší hráče (nedělejme si příliš velké iluze, často jsou malé děti obratnější – nejen ve hrách –než my). Nicméně i přes její pohádkové vyznění a přímé, bezelstné podání prostého příběhu o boji dobra se zlem (ono to cestování časem ten příběh přece jen učiní zajímavějším) je Zelda 64 kvalitním akčním RPG pro kohokoliv, kdo rád hraje hry. Na věku přitom skutečně nezáleží. Vůbec bych se nedivil, kdyby tahle záležitost zlákala i většinu (alespoň těch mladších) rodičů. Naštěstí má hra tři různé paměti pro tři různé rozehrané postavy.

Herní systém přitom spočívá v procházení krajinou mezi jednotlivými lokacemi, povídání si s lidmi a následné dobývání klíčového předmětu v dungeonu, zamořeném nepřáteli a hlídaném velkým bossem. Přibývají vám schopnosti, útoky, kouzla, zbraně a různé předměty, které zabraňují příchodu stereotypu. V okamžiku, kdy jste dospělí, získáte také kouzelnou píseň pro svoji Ocarinu, po jejímž zahrání se můžete vrátit v čase zpět do doby, kdy jste ještě byli dítě. Že hra obsahuje quest, kde budete muset využít spolupráce Linka – chlapce a Linka – bojovníka, je snad jasné.

Samostatnou kapitolu hratelnosti pak tvoří velká skupina nádherně propracovaných questů, ať už jde o lovení ryb, nebo divokého koně, kterého musíte krotit v ohradě a ještě jej v dostizích vyhrát, abyste se mohli začít přepravovat trochu rychleji, než jen po svých.

Celkově je Zelda 64 skutečně obrovský, působivý zážitek, který se nepodobá ničemu jinému, s čím jsem se mezi hrami setkal. Z různých žánrů si bere určité vzory a kombinuje je do velice hratelného RPG, které zahrnuje vše od velkých soubojů a kombinování taktiky přes řešení těžkých prostorových chytáků (ala Tomb Raider) až po starostlivé hledání nových schopností a výzbroje pro Linka.

Díky výkonu konzole a možnostem cartridge to pak všechno podává v podobě cestování nádherným, funkčním světem, extrémně rozsáhlým a plným věrohodných efektů, které vás i v době her jako je Shenmue donutí obdivně smeknout. Navíc zde neexistuje žádné nahrávání (snad jen nějaká ta vteřina), ale to je výhoda všech her pro N64.

Osobně se cítím Zeldou 64 dokonale vyčerpán, ale věřím, že na zážitky, spojené s jejím hraním, nezapomenu ani za deset let, v době, kdy už možná nikdo nebude znát hry jinak, než „ohmatatelné“ vize jiných realit, jak nám to ukazuje Star Trek a jemu podobní. Pasáže, jako je ta, ve které malý chlapec Linka vytahuje z kamene posvátný meč nebo finální boj s Ganonem, se zkrátka nezapomínají a stojí za všechny ty hodiny, co člověk prosedí u obrazovky.

	Grafika: 10/10
	Zvuky: 10/10
	Hudba: 10/10
	Hratelnost: 10/10
Absolutní pohádkové dobrodružství, které dokáže zaujmout hráče, vyznávajícího jakýkoliv herní žánr. Pokud byste si měli zahrát jedinou hru na Nintendu 64, vyberte si tuhle.
Celkové hodnocení: 10/10