Poslechněte si druhý příběh ze skvělé online hry Dark Age of Camelot. První byl věnován souboji dvou velkých hráčských armád na pláních RvR zóny (
DAoC: První střetnutí), dnes se podíváme na něco zcela jiného. Ve hře můžete plnit desítky zajímavých questů, od těch jednoduchých až po složité epické příběhy. Když jsem hru začínal, plnil jsem všechny možné questy, co byly pro můj level k dispozici, už jen pro tu radost z pěkných příběhů. Dnes, na levelu 41, už se zcela oddávám hraní RvR (boj hráčů, dobývání pevností…) a questy ustoupily poněkud do pozadí. Až jednou k večeru jsem se dozvěděl, že kdesi v Camelotu jakýsi muž nabízí úkol, po jehož splnění (jak mi naznačili moji přátelé ve hře) můžu získat mocné kladivo s velmi zajímavými bonusy pro mou postavu kleričky. Něco takového jsem si nemohl nechat ujít! A vy můžete dnes celý příběh prožít se mnou. Kurzívou jsou popsány dialogy s NPC, neupravované a přesně přeložené, vytípané obrázky jsou skutečně z průběhu plnění tohoto questu. Příjemné čtení…
Další informace ze hry naleznete na stránce: http://czh.front.cz/forum.
Nalogoval jsem se tedy do mého hlavního charakteru (kleričky hlavního chrámu Albionu) jménem Markethia. Neváhal jsem ani vteřinu a vyrazil do hlavního města. Měl jsem skvělou náladu, kterou nezkazilo ani pošmourné deštivé a mlhavé ráno ve hře. Netrvalo dlouho a na obzoru se objevily věže mého milovaného Camelotu. Nejprve bylo nutné najít toho muže. Věděl jsem jen, že ho najdu přímo ve městě, a znal i jeho jméno – Albion Runner. Camelot je velké město, naštěstí lze použít chat, kdy si všichni ve městě mohou přečíst mou zprávu a případně odepsat. Odpověď na můj dotaz dorazila vzápětí: „Albion Runnera najdeš u jedné z hlavních bran centrálního hradu, poblíž kovárny.“ A mám ho! Vyrušil jsem ho z hovoru se dvěma strážnými a bedlivě poslouchal. Můj quest právě započal.
„Vítejte, přítelkyně! Byl jsem vyslán, abych našel osobu statečnou a urozenou, schopnou vykonat velmi nebezpečnou misi v zájmu Camelotu. A vy vypadáte přesně jako někdo, koho hledám. Někdo dostatečně odvážný, aby splnil vyzvědačský úkol v oblasti Lyonesse – vplížit se do tábora nepřátel a získat informace o jejich síle. Ehm, možná budete muset také bojovat, abyste se vůbec do toho města dostala. Pořád máte zájem? Skvělé! Máte však před sebou dlouhou cestu. Musíte opustit území Camelotu a jet na jihozápad, až do vzdáleného kouta Albionu, dokonce až daleko za pevnost Caer Witrin, do zastávky Cornwall Station. Tam se setkáte s veteránem stráží Esmondem. Najdete ho v místní hospodě, v prvním patře má pronajatý pokoj. Měla byste vyrazit co nejdřív. Nechť vás stále provází světlo Camelotu.“
Zatím to nevypadalo na nic nebezpečného, v Cornwallu už jsem pár dní pobýval, a když si dá člověk pozor, dá se tam celkem v klidu přežívat. Neváhal jsem, zkontroloval si Journal (Questy se zapisují do vašeho Deníku, a to v jednotlivých krocích. Vždy tak máte přehled, co máte právě udělat, takže se nestane, že bloudíte či zapomenete), u východní brány jsem si pronajal koně a vyrazil do pevnůstky Caer Ulfwych, ze které pak vede přímá koňská cesta do Cornwallu. Tam jsem se také bindnul (bindnutí – viz minulý příběh), protože od Cornwallu dále nejsou bind-kameny k dispozici (což je dost drsné, ale alespoň má boj v těchto zónách správný adrenalinový náboj :). Přesedl na druhého koně a po pár minutách jízdy dorazil do Cornwall Station a zastavil přímo před hospodou. Vyběhl jsem po schodech do prvního patra a v jednom z pokojů jsem našel sira Edmonda…
„Zdravím tě, Markethio. Vidím, že jeden z mých poslů byl úspěšný a našel někoho, kdo se ujme našeho těžkého úkolu. Díky, že jsi přišla rychle. Tato zastávka v Cornwallu je první obranná linie proti zlu, které ohrožuje dobré obyvatele Lyonesse. Nikdo si už dnes není jistý, co se vlastně v Lyonesse stalo, ale ať to bylo cokoliv, většina obyvatel je teď… nemrtvá! Pokud máme odstranit tento vřed z duše Albionu, musíme vědět o nepříteli více. Musíme zjistit, jaká je jejich síla v kdysi nádherném Lyonesse, teď městě postiženém zlem. Musíš se dostat do centra města. Pokračuj tedy touto cestou dále na jihozápad. Nechoď žádnou jinou, zůstaň na hlavní stezce! Ta tě přivede k velkému jezeru. Na druhém břehu najdeš ono místo a zde je tvůj úkol – musíš zabít dva z nemrtvých. Pak se musíš proplížit hlouběji do srdce města. Tam s těmi obludami nebojuj, jsou mnohem silnější než ty. Zkus jet západně od zříceniny strážní věže, je hned vedle cesty zatopené vodou. Po chvíli uvidíš zbytky starého chrámu, který hlídají ženy. Dostaň se tak blízko, abys mohla získat co nejvíce informací, ale ani tady s nimi nebojuj! Pak se vrať ke mně a řekni mi, cos zjistila. Mnoho štěstí na tvé misi.“
A sakra! Tady přestává legrace. Lyonesse je velmi těžká zóna, kam chodí pro poslední bojové zkušenosti většinou hráči těsně pod momentálně konečným levelem 50, nebezpečnější místo je snad už jen hraniční zóna na severu Albionu. Vzpomněl jsem si na prohlášení jednoho mého přítele z mé mateřské guildy Czech Heroes: „Jo, Lyoneese, tam už jsem jednou byl. Doběhla mne první potvora, poklepala mi na rameno a já koukám, že jsem mrtvý!“ No, co by člověk neudělal pro to skvělé kladivo na konci příběhu, ne? I když je více než podezřelé, že se mi tahle mise napsala do Journalu pod názvem ´Mission Impossible´ :) Ale i pro mne platí, že ráno je moudřejší večera, jdu se na to vyspat (v reálu:)…
Druhý den, usedám k počítači, na stolku dvě silné kávy, zelený čaj s medem a citronem, BeBe sušenky a oříšková Corni-tyčinka (vybavení správného dobrodruha) a spouštím DaoC. Příběh pokračuje… Pěšky doběhnu po hlavní cestě až na konec Cornwallského okresu a s hrůzou sleduji temné stíny na protějším vzdáleném kopci patřícím už do okresu Lyonesse. Obří postavy jsou na první pohled mnohonásobně vyšší než já, jsou pro můj char na 41. levelu fialové (tj. VELMI nebezpečné). Protože to v Lyonesse zatím neznám, aktivuji herní volbu ´Klerička lvl 41 v Lyonesse hledá grupu´ a čekám. Neuběhla ani minuta a ozvali se mi tři party bojující poblíž a shánějící klerika. Fajn. Vybírám si podle levelů tu nejschopnější a kontaktujeme se přes Chat. Navigují mně ke svému táboru, moje cesta je legračně klikatá, jak se pořád ostražitě vyhýbám všemožným potvorám. Lyonesse vypadá opravdu jako temné mrtvé místo, mlha, bažiny, tajemné skřeky… Bez nehody dobíhám k vybrané skupince. Aniž bych si něčeho všiml, najednou sviští meče a magickým charakterům odlétají jiskry od rukou. Snažím se najít cíl, ale na první pohled nic nevidím. Jsem zmaten. Aktivuji klávesu ´Najdi nepřítele´ a status mi zobrazuje nějakého šmejda jménem Pygmy Goblin. Vrhnu se do boje a vzápětí vidím v chumlu postav maličké postavičky nepřátel. Za chvíli je po nich, potvůrky mají u sebe překvapivě hodně stříbrňáků, zachvacuje mne mamon a já zapomínám na quest a bojuji s touto skupinou plné čtyři hodiny.
Polovina grupy odchází spát a já, bohatší o 60 zlaťáků, žádám zbylé hráče o pomoc při mém úkolu. Protože jsem svými klerickými kouzly nejednou zachránil celou skupinu před smrtí, bez okolků souhlasí. Naštěstí leader grupy zná přesnou lokaci nemrtvých, které mám za úkol sejmout, takže nebloudíme a za pár minutek jim stojím tváří v tvář. Naštěstí nepředstavují pro válečníky ve skupině žádný velký problém, takže mne nechávají jistit situaci z dálky a vrhají se do boje (Polovina questů ve hře je velmi obtížná a prakticky nesplnitelná pro jednotlivce. Hráč tak vyhledává ostatní hráče s vhodným povoláním a s vytvořenou družinou questy plní. Pokud jsou všichni ve speciálním skupinovém módu, není důležité, kdo ze skupiny potvoru zabije, počítá se její sejmutí všem členům družinky). Nemrtví umírají, tentokrát snad definitivně.
Kontroluji Journal, a opravdu – Krok o zabití dvou nemrtvých se mi odškrtává a objevuje se Krok další – získat informace o tajemných silách v ruinách chrámu západně odsud. Pár minut opatrného běhu a už vidíme trosky chrámu, který kdysi musel být opravdu obrovský. Velmi opatrně se blížím k ruinám, sleduji vzdálené siluety nepřátel a kontroluji Journal, kdy se odškrtne i tento Krok. Odklikávám postupně statusy všech nepřátel, jejich jména a sílu, a když už to vypadá, že mne strážní spatří a zaútočí (jasná smrt), podúkol se mi započítává a Deník mne posílá zpátky do hospody v Cornwallu předat informace siru Edmondovi. Při zpáteční cestě družina omylem díky mlze vbíhá do houfu strážných duchů. Polovině družiny se podařilo utéct, druhá v okamžiku umírá. Za blbost se platí :) Vracíme se opatrně oživit padlé a po hlavní cestě dorážíme do Cornwall Station. Poděkuji hráčům za jejich pomoc a sám netrpělivě pádím do prvního patra za sirem Edmondem. Ten bedlivě vyslechl mé informace o síle nepřátel uvnitř Lyonesse. Když už očekávám pochvalu, konec questu a kýženou odměnu v podobě kladiva, veterán stráží náhle spustí…
„Zajímavý příběh! Udělala jsi to skvěle, Markethio. Zde je malá finanční odměna za tvé služby. Mám však ještě jednu věc, se kterou mi můžeš pomoci. Jsi připravena?“
Grrrrrrr! Mohl jsem to čekat, většina questů je velmi rozsáhlá a plná zvratů (epické questy tvořené vždy pro určité charaktery ve hře se například objevují po částech podle dosaženého levelu, takže vás provází celou dobu hraní, a mají několik desítek kroků a množství podúkolů). Tenhle však mezi Epické nepatří, snad už se blíží konec. Těším se na hraní RvR, jen potřebuji to zatracené kladivo :) No nic, je půl páté ráno, čas na postel…
Uběhly v reálu dva dni, mimo jiné i Silvestr :) Na Nový rok se vrhám k počítači a s čerstvými zásobami kávy, čaje a sušenek se vracím k siru Edmondovi a v nemilé předtuše věcí příštích mu sděluji, že jsem připraven…
„Nějaká odporná monstra blokují jednu z našich cest do Lyonesse. Číhají na naše muže a my se s nimi tedy musíme vypořádat. Potřebuji, abys jela touto cestou opět na jihozápad, potom se však vydej malou stezkou, která se obrací na severovýchod, i když se hlavní cesta stáčí k západu, podél vody. Běž opatrně tou stezkou, dovede tě přímo do smradlavého hnízda těch oblud. Říkají si MoorBoogey. Najdi místo, kde přebývá jejich vůdce nazývaný Yog. Doufám, že když toho vůdce zabiješ, ostatní pak přemůžeme lehce. Udělej to, prosím, pro náš Camelot. Až se vším skoncuješ, vrať se sem ke mně. Ještě jednou ti děkuji za všechnu tvou pomoc, nechť tě světlo Camelotu stále provází.“
Nééééé! Přemýšlím, jestli to kladivo opravdu nutně potřebuji :)) Na rozdíl od nemrtvých stráží, kteří podle barevného statusu byli mírně pod mou momentální úrovní 41 a dali se i s menší družinou v klidu dostat, tuším, že tohle už nebude tak jednoduché. V duchu vidím celou bandu MoorBoogeyů a na barevný status jejich vůdce si netroufám ani pomyslet. Zavrhuji kontaktovat členy naší guildy, kteří jsou právě online, protože jejich levely jsou zatím o dost nižší než můj, a padli by zřejmě v několika prvních vteřinách. Válečník mé úrovně Veldhoven, druhý ze zakládajících členů guildy a kancléř CzH, bojuje kdesi v hlubinách Stonehenge dungeonu Barrows v okrese Salisbury Plains daleko odtud a nechci ho tahat na tak dlouhou cestu. No nic. Uděláme si menší průzkum. Procházím opatrně Cornwall směrem na Lyonesse a s radostí zjišťuji, že pár MoorBoogeyů se potlouká i po pláni blízko stanice, a hlavně – jejich statusy pro můj level svítí nádhernou šedou, zelenou a jen občas modrou. Slovy laika: i má nebojová klerička si může troufnout umlátit je sama, pokud odláká ty šmejdy po jednom, aby si nestihli zavolat kámoše a nevrhli se tak na ni v tlupě. Testuji souboj na několika z nich a poměrně snadno vítězím. Ještě že jsem nikoho nevolal, vypadal bych teď jako blbec :).
Sebevědomě pokračuji stezkou, o které sir Edmund vyprávěl a skutečně po drobném kličkování mezi obrovskými cornwallskými obry (oranžová + a červená ++), kteří mi vkráčeli do cesty, nacházím malé údolí. Uprostřed stojí jakási věž a kolem ní se promenáduje několik MoorBoogeyů. Jsem tedy na místě, Yoga nikde zatím nevidím. Nevadí. Předpokládám, že jakmile napadnu Yoga, vrhnou se na mne i všichni ostatní, a tak nebude na škodu před finálním soubojem trošku pročistit nepřátelské řady. Číhám na patrolující potvory a jakmile se ocitnou sami bez doprovodu ostatních, útočím. Začíná pršet, viditelnost se zmenšuje, a také se začíná smrákat. Vidím jen pár kroků před sebe, zapaluji louč, ale neriskuji bezhlavý útok. Smrt na mé úrovni, tj. ztráta zkušeností, už je poměrně nepříjemnou záležitostí, nač tedy riskovat. Také by mne tady asi nikdo do časového limitu nenašel a neoživil, musel bych pak použít příkaz ´Release´ (viz. vysvětlení v minulém příběhu), což by znamenalo i dočasnou ztrátu mnoha bodů na vlastnostech a jejich velmi drahé zpětné navrácení u Healera ve městě. Vracím se o pár desítek metrů zpět a čas si krátím mlácením oživlých stromů, chatováním s ostatními členy guildy CzH a pročítáním statistik z dnešních RvR bojů v hraničních zónách.
Svítá, nastal čas definitivně skoncovat s Yogem. Nabuffuji se na maximum (klerik disponuje mimo jiných i cestou ´Enhancement´ magie, která mu umožňuje sesílat na cíle různé nemalé bonusy k základním vlastnostem, tzv. buffování), očarováváním mého kladiva zvyšuji jeho bojovou účinnost, a vrhám se do údolí k věži. I když to na situaci nic nezmění, pro své vlastní potěšení vypisuji v chatu větu ´Yogu, jdu si pro tebe! Pro větší slávu Albionu, útóóóóóók!´ a posílám ji do éteru :) Odlákávám postupně několik ´zelených´ šmejdů a jednotlivě je likviduji - nejprve je z dálky načnu útočným kouzlem (než ke mně doběhnou, koupí ho třikrát), a pak dodělá špinavou práci můj palcát. A pak ho uvidím – Yog! A sláva, je pro mne modrý! Připravuji si dvě instantní léčivá kouzla a posílám na šéfa MoorBoogyů první magický zášleh. Jen tak tak stihnu poslat druhý, a už je u mne, a tak se do sebe pustíme. O patnáct vteřin později leží mrtvola Yoga u mých nohou. Z chladnoucího těla získávám truhličku s penězi a Yogův palcátek ´Iron Fist´ s velmi pěknými bonusy! Radostně běžím zpátky do hospody, pochlubit se siru Edmondovi.
„Skvělá práce! Dobře jsi posloužila Camelotu. Měla by ses vrátit do hlavního města, podívat se, zda i někdo jiný nepotřebuje tvé úžasné schopnosti!“
Zazní fanfárky a hra vypisuje, že quest s názvem ´Mission Impossible´ byl zdárně dokončen. O několik minut později mi jako na zavolanou přijde vzkaz od mého kanadského přítele, že se jde zaútočit na hibernianskou pevnost v RvR zóně, a zda se nechci také přidat. Ano, je třeba vyzkoušet novou zbraň, nejlépe na jiných hráčích :) Okamžitě sedám na koně a vyrážím do albionské hraniční pevnosti, kde se už shromažďuje naše armáda. Ale to už je jiný příběh, přátelé…