Platforma: GameCube (hra vyjde také na Xbox a PS2)
Multiplayer: ne
Paměťová karta: 6 bloků
Výrobce: Bits Studios
Vydavatel: Fox Interactive
Distributor v ČR: Conquest (www.gamecube.cz)
Homepage: http://diehardvendetta.sierra.com/
Smrtonosná past
Kvalitní filmová trilogie již zrodila několik herních titulů, z nichž většina byla poměrně povedená, ačkoliv se často diametrálně lišila od původní předlohy. Na PlayStation to byla Die Hard Trilogy – kombinace tří herních stylů v působivém grafickém kabátě, na Saturnu a automatech Die Hard Arcade, povedená „skupinová mlátička“ ze staré školy. Nová hra pod značkou Die Hard je 3D (…jak jinak) akcí z vlastního pohledu, což je pro akční žánr jedna z nejlepších (rozuměj nejzábavnějších a často nejhratelnějších) možností. Kromě toho se pečlivě drží předlohy, především pokud jde o vaši postavu (John McClane... až na tu fyzickou podobu), kterou budete po pár minutách hraní bezmezně zbožňovat. Navíc Vendetta vykrádá řadu úspěšných současných titulů – a vykrádá je tak dobře, že jí to s klidem odpustíte.
S takovým jištěním se nemusíte bát do přepadené banky vstoupit * Dáš mi slevu na toho tuňáka nebo ne?
Tržiště nápadů
Die Hard: Vendetta (dále jen DHV) nabízí řadu misí, otevírajících se jedna po druhé a pospojovaných slušným příběhem (v rámci žánru). Na příběhu není ani tak úžasná zápletka nebo předvídatelné zvraty, nýbrž „herecké výkony“ jeho protagonistů. Když pominu geniálně napsaného a nadabovaného Johna, máme tu jeho oblíbence, černošského kapitána Ala Powella – i s jeho oblíbenými koblihami (tato postava je jako jediná nadabovaná hercem z původního filmu), nekonečně otravného (a zábavného) novináře a duo zlotřilců (Gruber – bratr hlavního padoucha z prvního filmu a Frontier, smrtící nájemný žoldák) s perfektními hláškami a samozřejmě nesmíme zapomenout na půvabnou Johnovu dceru, Lucy. Hra obsahuje dlouhé desítky minut animací, takže si všech postav užijete do sytosti.
Vynikající je atmosféra jednotlivých úrovní i celé hry. DHV se nesnaží tvářit jako další GTA, takže nenabízí ohromující „realistickou“ volnost při pohybu po městě a budovách v něm, nicméně v úrovni představující průměrnou pochůzku ulicemi nebo zásah při přepadení banky jsem se cítil opravdu jako ve filmu a vůbec mi nevadilo, že hrací plocha je poměrně nerealisticky omezená za účelem lineárnějšího postupu úrovní. Nemůže přece každá hra dokonale vystihnout onu křehkou hranici mezi filmovým nalinkováním a realistickou svobodou, jako se to povedlo v legendárním Half-Life.
Žoldáci a teroristé... denní chléb Johna McClanea. * Tentokrát je to válka!
Jak už jsem naznačil, DHV si „půjčuje“ celou řadu nápadů ze slavných titulů, takže ony předskriptované „filmové“ scény příjemně připomenou právě Half-life, statické zbraně rozmístěné po úrovních jsou z Medal Of Honor (měli byste slyšet tu hlášku, když John McClane zalehne k těžkému statickému kulometu!), předměty pomáhající řešit různé adventurní situace jsme mohli vidět třeba v libovolné hře s agentem Bondem, převleky díky kterým proklouznete strážím jsem zažil už v MGS2, stejně jako možnost nepozorovaně se plížit kolem nepřátel. Proč tyhle věci vypočítávám? Jednak abyste věděli, co všechno můžete od DHV čekat a pak také proto, abych vysvětlil, že pokud vykradete cizí nápady dobře, můžete je znovu prodat a zákazník bude ten poslední, kdo by se zlobil.
Simulátor policisty?
Hodně situací a nápadů ve hře je velmi slušných. Kromě nápadů scénáristy se na tom podílí především snaha o propracované (když už ne reálné) chování protivníků. Často se vám bude stávat, že si zločinci vezmou rukojmí. V takovém případě, pokud je budete příliš ohrožovat, zločinci začnou rukojmí střílet. Jestliže tedy vpadnete do místnosti, kde je právě zločinec s rukojmím, musíte být rychlejší, než protivník, který může civilistu popravit. Stejně tak při velkých přestřelkách na veřejných místech si zločinci často začnou náhodně vybírat terče mezi civilisty, což pro vás může znamenat nesplněnou misi. Takové situace jsou snadné na programování, z hlediska AI vlastně skoro o nic nejde, ale budete překvapeni, jak dobře (realisticky) to působí a zlepšuje hratelnost i zábavu.
Hratelnost a zábavu kromě toho výrazně podporuje možnost zapnout si automatické skákání. Vynikající nápad, který jsem zatím v podobné hře neviděl! Štvalo vás, staré doomisty, že jste uprostřed zuřivé akce v Half-Life spadli při pokusu o přeskočení potrubí a museli začínat znovu? Zde si doomisti mohou zapnout automatické skákání a vaše postava sama provede všechny náročnější skoky, jakmile se octnete na nějakém tom okraji.
Vidíte tu ZBRAŇ?! Vidíte ji?! * Kam to střílíš, kamaráde?
Dalším dobrým nápadem je, že nepřátele můžete po připlížení se za jejich záda zatknout, vzít jim zbraň z ruky, svázat je, vyslýchat – a/nebo popravit. Další výhoda: skvěle zpracované realistické zbraně můžete ve většině případů nosit po dvou – do každé ruky jednu. Je to vynikající pocit (a palebná síla). Další nápad, který mi udělal radost (i když je částečně vykraden z Medal Of Honor) je, že jakmile protivník vystřílí zásobník, najde si kryt, aby v něm dobil svoji zbraň.
Hra také často využívá „velkých policejních akcí“, což je situace, kdy prostředím procházíte za podpory (nebo spíš řekněme jen účasti, protože vy jste John McClane!) speciálních policejních jednotek. Tyhle skupinové akce jsou příjemným osvěžením a dobrou zábavou, právě tak jako ve starém dobrém Half-Life.
Grafika a jiné drobnosti
V některých recenzích jsem četl stížnosti na problematický framerate hry nebo nerealistické postavy. Nevím, s čím autoři podobných výroků DHV srovnávali, ale pokud si odmyslíme PC a jeho Unreal 2 (skvělá grafika, téměř nulová zábava), v rámci konzolí je DHV rozhodně nadprůměrný titul. Prostředí, zbraně, postavy – vše mi připadalo víc než dostatečně propracované, zvláštní ocenění by si zasloužila vodní hladina, která je už od dob Nintenda 64 a Turoka vždy nejhezčí ve hrách na GameCube (musí to nějak souviset s architekturou grafických čipů PlayStation). Pokud se hra někde zpomaluje, je to natolik krátký a málo viditelný problém, že prakticky nestojí za řeč.
Pouliční nepokoje. * Vážně si o tom nemůžeme promluvit?
Zvukům jednoznačně kraluje geniální dabing na filmové úrovni v čele s nezapomenutelnými hláškami Johna McClanea, při kterých se budete válet po zemi smíchy, celí šťastní, že si můžete zahrát za tak vypečeného týpka. Hudba je zřejmě nejslabším místem celé DHV (kromě úryvků klasické hudby v určitých pasážích), kdy elektronické nenápadité melodie vysloveně kazí filmové kouzlo hry.
Matrix aneb Bullet-time
Ano, když už autoři DHV vykrádali všechno kolem sebe, nemohli zapomenout na současný módní megahit – efektní a dramatické zpomalování času. Zde si jej musíte zasloužit (podobně jako u Maxe Paynea) záchranou civilistů, použít jej pak můžete samozřejmě kdykoliv uznáte za vhodné (není nad to vpadnout do místnosti plné nepřátel, zpomalit čas a nakrmit protivníky olovem, než vůbec stihnou sáhnout po zbrani… pak se čas zrychlí a vy pouze sledujete, jak jejich mrtvá těla okolo vás popadají na zem). Zpomalování času v DHV doprovází VELMI povedené doprovodné efekty, vizuální i zvukové, nicméně bylo by zbytečné zkoušet to popsat slovy. To je potřeba si vyzkoušet živě – pak pochopíte, že jsem měl pravdu. Zpomalování času zde není jen bezmyšlenkovitě obšlehnuto z Maxe Paynea.
Takže?
Die Hard: Vendetta je velmi dobrá hra. Bohužel jí chybí nějaké to eso, něco, co by z ní učinilo legendu nebo povinnost pro všechny hráče, přesto jde ale o titul, který by neměl uniknout žádnému fanouškovi 3D akcí z vlastního pohledu. Moc originálního zde sice nenajdete, zato ale můžete počítat s perfektně vyváženou kombinací různých herních stylů a špičkově řešeným ovládáním i hratelností. Málo her je v dnešní době až takové potěšení hrát, jako DHV. V rámci konzolí jde určitě o mnohem lepší volbu, než třeba podobný Soldier Of Fortune.
| Světlé stránky hry |
- Nápadité mise
- Slušný arzenál, možnost mít v každé ruce jednu zbraň
- Vzorová hratelnost
- Bezchybné ovládání
- Hlavní hrdina a jeho hlášky
- Spousta dobrých (ale ne vlastních) nápadů
- Spousta sprostých slov pro fanoušky filmu
|
| Temné stránky hry |
- Většinu z toho jste už někde viděli
- Snímkování se dokáže místy mírně zpomalit
- Obličeje postav zblízka mohou někomu připadat divné
- Nečekejte žádnou revoluci
- Na plakátech v kině si dělají legraci z Final Fantasy
|
Protože ale hra nepřinesla nic mimořádného a jde tedy „pouze“ (ty uvozovky si představte větší) o bezchybný nadprůměr, musím se při svém hodnocení držet při zemi. Pevně ale věřím, že až bude hotová konverze pro PS2, vydobude si DHV o něco větší slávu a úspěch, jak si právem zaslouží. A až potkáte někoho, kdo si opravdu bude stěžovat na nepovedené postavy nebo nízký framerate, pošlete ho prosím za mnou, ať mi to ukáže na mém GameCube!
Hratelnost: 9/10
Zvuk: 8/10
Hudba: 3/10
Grafika: 7/10
Velmi povedená (nejen) akční hra, která vykradla co mohla. A udělala to moc dobře!
Celkové hodnocení: 7/10