Forgotten but Unbroken
Nejdříve si posviťme na Forgotten but Unbroken, hru, kterou vyvíjejí naši východní bratři ze Slovenska. Základní premisa nezní vůbec špatně. Mělo by jít o tahovou strategii podobnou slavné sérii X-COM, navíc zasazenou do stále atraktivního období druhé světové války.
Vy se ujmete role velitele skupinky partyzánů, kteří jsou nasazováni do těch nejnebezpečnějších a nejsložitějších misí. Vaše partička je navíc dost různorodá, naleznete zde Čechy, Francouze, Američany či Angličany a další národy.
Demo obsahovalo 3 mise, každá s jinou obtížností a jinými úkoly. Ve dvou šlo o obranu daného bodu proti přesile nepřátel. V poslední bylo nutné zabít nacistického důstojníka. V demu úplně chyběla část správy základny. Na tu si budeme muset počkat až do vydání.



Osekána byla i příprava na misi. Zde můžete vyzbrojovat a povyšovat vaše mužstvo. V demu ale moc možností, jak upravit výstroj jednotlivých vojáků, nebylo. Naleznete tu i stránku se statistikami, která ale byla nastavena u všech schopností na maximální hodnotu. Kdo ví, jak to bude v plné verzi, předpokládám, že zde bude implementován nějaký RPG systém, kdy za nasbírané zkušenosti budete moci vlastnosti vašich svěřenců vylepšovat. Již v demu byli partyzáni rozděleni dle tříd. Je tu odborník na výbušniny, střelec, medik. Rozdíly mezi nimi byli zatím minimální. Například medik nemá ani lékárničku, se kterou by mohl ošetřit zraněné druhy.
Jakmile se dostanete do mise samotné, zarazí vás až amatérská úroveň vizuálu. Dílem je to zastaralým grafickým zpracováním, dílem bídnou animací postav. Vojáci se pohybují dost krkolomně, prkenně a nepřirozeně. Ani prostředí není moc detailní a efekty rozhodně za srdéčko nechytí.

Hratelnost též není kdo ví jaká. Na začátku kola každý voják dostane určitý počet bodíků, za které lze provést jednu z nemnoha akcí. Může se přesouvat z krytu do krytu, střílet, házet granáty, spustit funkci „overwatch“, či zvýšit své obranné statistiky lepším krytím. Při spotřebě bodů musíte být dost opatrní, jelikož hra nijak neupozorňuje, kam až můžete dojít, abyste ještě mohli vystřelit. Během soubojů si tak musíte osvěžit znalosti ze základní školy a vše si propočítat.
Občas lze využít nějaké ty prvky v prostředí, jmenujme třeba kulomet. Tato funkce ale není bezproblémová. Při střelbě totiž pokosíte vše, co máte před sebou. A je jedno, zda jde o člena vaší jednotky nebo zlotřilé nacisty. Spustit soustředěnou palbu na určitou oblast nejde. Krkolomné je i házení granátů. Jde o aktivitu klíčovou, která vám pomůže vypořádávat se s přesilou. Ale takový hod z krytu je takřka nemožný. Musíte nejdříve povylézt, výbušninu vrhnout a pak se opět skrýt. Žádné automatické vyklonění, jako u jiných her, zde opět nenajdete.
„Nedostatků je zde bohužel celá řada a na propracovaný soubojový systém jako u konkurentů jako X-COM či Jagged Aliance 3, můžete zapomenout.“
Problémem je i naprosto otřesná umělá (ne)inteligence. Ano, soupeři se občas kryjí za barikádou, ale to je vše. Většinou jen běží kupředu, sem tam vystřelí. Stalo se mi také, že se vždy jeden po druhém nepřátelé skrývali za laťkovým plotem, na jehož druhé straně byl můj hrdina. Ve svém kole jsem pak plot obešel přímo k soupeři a jednou ranou pěstí ho zabil, abych se následně vrátil zpět do krytu a počkat si na další nebohou oběť. Takový postup je daleko jednodušší než na nepřítele pouze střílet. Rána pěstí vojáka zabije, zato střely do nepřítele musíte naprat třeba tři až čtyři. Takových nedostatků je zde bohužel celá řada a na propracovaný soubojový systém, jaký je k nalezení u žánrových konkurentů jako X-COM či Jagged Aliance 3, můžete zapomenout.



Dost mě iritovalo i ozvučení. Neustále opakované hlášky mi po čase lezli krkem. Nejvíce asi u Američanů, kteří do omrzení opakují zcestnou frázi „We fight for freedom“. Naopak dabing u českého vojáka byl vtipný a dobře zvládnutý.
Celkově musím konstatovat, že titul Forgotten but Unbroken zatím vypadá dost unyle a co se kvalit týče dost podprůměrně. Nějaký čas ale tvůrci k vypilování mají. Vydání je plánováno na březen příštího roku.
Pokračování 2 / 4
Terminator: Dark Fate – Defiance
Pod tímto krkolomným názvem se skrývá obdobně krkolomná hra. Tentokráte jde ale o real-time strategii, ve které ovládáte omezený počet jednotek a plníte rozličné úkoly. Demo obsahovalo několik úvodních misí a také Skirmish mapu, kde můžete poměřit vaše síly s počítačem.
Hned v první misi mě překvapilo dost fádní a chudé prostředí s méně než 50 odstíny šedi. Žádnou pestrost, širokou paletu barev či různorodost objektů zde nenajdete. Jen řady rozmlácených výškových budov. Zapeklité bylo i samotné udílení rozkazů vašim jednotkám. Hra mi dala na chvíli možnost ovládat jedno družstvo vojáků, následně mi tuto možnost vzala a dala mi do ruky zase jednotku jinou. To se několikrát opakovalo až jsem vůbec netušil, koho vlastně mohu ovládat a koho ne. A toto se prosím dělo po všechny mise, které jsem hrál. Jasně, postupně si zvyknete, že seznam všech ovladatelných jednotek se zobrazuje v pravém horním rohu, ale bylo by fajn, kdyby mi to tutoriál nejprve vysvětlil.



Ke zmatkům přispívá i to, že pathfinding není z nejlepších a často vám pěkně zavaří, kdy vyšle vaše svěřence do náruče vraždících robotů. Zvláštní je i to, že pokud vyšlete pěchotu obsadit některou z budov, musíte ji pak po každé jednotlivé jednotce z budovy odebrat. Něco jako hromadné označení všech jednotek, jež se nachází v dané stavbě, neexistuje.
Dost rozpačitý jsem byl i z mechanismu ukazatele munice a pohonných hmot u bojovníků, potažmo vozidel. Ano, působí to autenticky, ale během hraní tento prvek spíše obtěžuje. Místo toho, abyste se starali o obranné či útočné operace vaší armády, se musíte věnovat tankování benzínu či doplňování munice, které navíc probíhá dost pomalu. Nejhorší pak je, když vašemu tanku konečně dodáte jedním vozítkem benzín, druhým munici, vydáte se do boje a nepřítel vašeho obrněnce během chvilky zničí. Tyto zbytečné prvky dost ruší od hraní a narušují spád celé hry.

Ani náplň misí není kdo ví jak pestrá. V druhé misi například musíte neustále jezdit sem tam mezi dvěma body na mapě. Ve třetí pak bráníte základnu a opět se přesouváte sem a tam dle rozkazů. Otravné je i to, že je hra poměrně dost ukecaná. Do hraní vám neustále někdo něco blekotá. Většinou jde o patetické hlášky známé z amerických válečných filmů. Někdy vám ale nadřízení sdělí, co že máte vlastně dělat. Jenže vy se třeba v daný moment nacházíte uprostřed bitvy a nemáte čas na sáhodlouhé projevy, ve kterých se herní postavy vykecávají ze svých traumat a bolístek. Hru lze alespoň pozastavit a prošlou konverzaci si pročíst, ale opět jde spíše o prvek frustrující, rozbíjející plynulost hry. Rozhodně to není zábava.
Z toho, co jsem viděl, ve hře nepůjde budovat základnu. Prostě postupně dostáváte na povel různé typy jednotek a o ty se musíte postarat. Zato nepřátel je velké množství, kdy roboti, tanky a jiné stroje útočí v nikdy nekončících vlnách. Rychlost je tak klíčová. Jenže neustálým doplňováním munice a hledáním jednotek po celé mapě se mise protahují, což nevyhnutelně vede ke zbytečným ztrátám.



Rovněž je potřeba zmínit, že nová strategie ze světa Terminatora se svou předlohou spíše jen inspirovala. Nenarazil jsem na žádné známé postavy z filmového univerza a například místo Skynetu je zde jakýsi Legion. Proč pak využívat licenci, když ji vůbec nerespektuji?
Terminator: Dark Fate – Defiance je tak zklamáním. Nepřehledná, těžkopádná hra s dost nepochopitelnými tvůrčími rozhodnutími. Uvidíme, zda tvůrci ještě titul upraví a alespoň ty největší neduhy eliminují. Času už ale moc nemají, strategie by měla vyjít do konce letošního roku.
Pokračování 3 / 4
The Thaumaturge
Naopak zajímavá hra se kutí u jiných východních sousedů v Polsku. Příběhové RPG s tahovými souboji hned na první pohled zaujme výbornou atmosférou z přelomu 19. a 20. století. Přivítá vás potemnělá zasněžená krajina kdesi v pozapomenuté vesnici na kraji světa. Sem dorazíte vlakem a sháníte pomoc od zdejšího tajemného léčitele, z něhož se vyklube nechvalně známý Rasputin.
Vy hrajete za thaumaturga. Jakéhosi šamana, který dokáže komunikovat se světem mrtvých a je schopen vycítit z předmětů i lidí věci, jež obyčejnému smrtelníkovi snadno uniknou. Jenže o tyto nadpřirozené schopnosti náš hrdina nedávno přišel. A právě Rasputin mu má pomoci, jak je získat zpět.
Upřímně, před Next festem jsem o The Thaumaturge jaktěživ neslyšel. Ale po vyzkoušení musím uznat, že nyní se zájmem vyhlížím vydání plné hry. Protože to, co jsem měl možnost vidět a co jsem si mohl osahat, mě nadchlo. A to i přesto, že nějaká ta chybička se nevyhnula ani tomuto titulu. Jde totiž o suverénně nejlepší ze všech tří hratelných ukázek, které jsem zkoušel.

Je to díky velmi zajímavému svtu, který je navíc perfektně vystavěn nejen tím, co se děje na obrazovce, ale též pomocí různých záznamů, dopisů či novinových výstřižků. Zároveň zasazení do východní Evropy v předvečer první světové války potažmo Velké říjnové revoluce je příjemným osvěžením, které umocňuje herní zážitek.
Hra samotná je kombinací jakéhosi detektivního pátraní po různých stopách, jež vás posouvají v příběhu dále, tak i svižných a poměrně propracovaných tahových soubojů. Nedílnou součásti hratelnosti je i robustní RPG systém a též množství těžkých morálních voleb, které dále ovlivňují jak samotný příběh, tak vaši postavu a to, jak na ni lidé pohlížejí.



Detektivní část není nikterak komplikovaná. Pomocí svého vnitřního zraku prohledáváte okolí a nacházíte různé indicie, ze kterých si následně vyvodíte závěry a tím se pohnete ve vyprávění dále či se vám zpřístupní nové možnosti v dialozích. Některých detailů si ale nevšimnete hned, k tomu je potřeba investovat postupně získávané body do svých schopností. Toto vylepšování se odráží nejen ve všímavosti k indiciím v prostředí, ale též v soubojích. Vyšší level totiž odemyká i nové typy mocnějších útoků.
Boje jsou pojaté zajímavě a dle několika prvních bitek se nebojím říci, že i komplexně a zároveň zábavně. Akce se zúčastníte vy i jakýsi váš vnitřní démon, který zároveň zastává i úlohu rádce. V úderech se postupně střídáte se svými soupeři. Akcí je zde několik typů. Rychlý, ale slabý úder, silnější, ale zároveň pomalejší útok, ale též různé další akce, kdy například svého soupeře rozhodíte či omráčíte, takže vynechá svůj tah. Nepřítele můžete uvést i do stavu jakési paniky, kdy mu váš další úder uštědří mnohem větší poškození, než je obvyklé.
„Pozitivní dojem přebíjí veškeré větší či menší neduhy. I proto to vypadá, že se v Polsku chystá další zajímavá a poměrně originální hra...“
Klíčové je dobré načasování. S vaším kumpánem je nutné se sehrát, zároveň je potřeba zvolit, jakého nepřítele se zbavíte jako prvního a jaký nepředstavuje takovou hrozbu. Boje jsou svižné a propracované, přesto poměrně snadno pochopitelné a intuitivní.
Grafické zpracování je nápadité a detailní. Občas ale přeci jen pozlobí. Nevykreslí se správně, návaznost některých scén také vázne. Což lze ale demoverzi prominout. Nejednou se také má postavička zastavila o neviditelné stěny nebo zasekla o nějaký ten objekt v prostředí. Většinou stačilo jen chvilku mačkat klávesu pro pohyb a hrdina se opět po chvilce umravnil a začal poslouchat, nejde tedy o nic dramatického.



O něco horší byly některé opakující se scény, kdy se po vaší akci stále dokola spouští stejná animace. I některé dialogy nebo proslovy působily dost uměle a souboje se často spouští dost nahodile, jako by je tvůrci do hry zakomponovali až zpětně, aby herní dobu vyplnili i nějakou tou akcí. V rámci celku jde ale o výtky spíše drobnějšího rázu.
Pozitivní dojem přebíjí veškeré větší či menší neduhy. I proto to vypadá, že se v Polsku chystá další zajímavá a poměrně originální hra, která zaujme nejen svým atraktivním dobovým zasazením, stylovou ponurou atmosférou, ale též propracovanými herními mechanismy a vypilovaným soubojovým systémem. Zda vše dopadne dobře, bychom se měli dozvědět již 5. prosince, kdy hra vyjde na PC. Na konzole by měla dorazit z kraje roku 2024.
Pokračování 4 / 4
RoboCop: Rogue City
RoboCop je na první pohled opravdu nepůvabná hra. Ukázky ze hry představovaly jakýsi gunplay, který poté, co jsem si ho vyzkoušel mohu označit za maximálně neuspokojivý. Poslední záchranou se snad může stát příběh.
Když jsem demo stahoval, neočekával jsem nic, ale dostal jsem ještě méně. Úvod sám o sobě není tak hrozný, pěkná cutscéna, ve které si hned na první pohled všimnete nepěkné grafiky, vás uvede do děje a rovnou začíná akce. Nicméně i přes špatný vizuál jsou herecké výkony povedené. Dabing postav je na vysoké úrovni a řadí se rozhodně mezi to kvalitní, co hra prozatím nabídla. Samotný robotický policista je dabován Peterem Wellerem, což je původní herec filmového RoboCopa, svou roli v této hře zvládá skvěle.
Pokud se zaměřím na mou zkušenost se střelbou a celkově soubojem, tak jsem zklamaný. Zbraně nejen, že nevypadají dobře, ony se ani dobře nechovají. Střelba je neohrabaná a pocitově špatná. Kulky létají vzduchem, někdy nepřítele trefí, jindy ne. Nemluvě o opravdu nevkusném zaměřovači uprostřed obrazovky. Určitě to také souvisí se stylem, kterým se RoboCop pohybuje. Hádám, že je to celé záměr, ovšem jeho neohrabaná a pomalá chůze, vám dává pocit, že jediné, na co se můžete v boji spolehnout je vaše střelecká dovednost. Jste v podstatě vydáni napospas nepřátelům a jediná cesta ven je probít se středem. Pomalá chůze znemožňuje jakékoli krytí.

Můžete přijít k nepříteli na blízko, popadnout ho a hodit s ním o zeď, ovšem animace toho je také strašně pomalá a než budete nepřítele odhazovat, schytáte velké množství kulek. Ve velkém davu je tedy tato bojová vlastnost lehce kontraproduktivní. Další věc, která mi vadila, je množství výbuchů při každém střetu. Všude jsou rozmístěny výbušné materiály a nepřátelé nepřestávají házet granáty. Z přestřelky se tedy rychle stane minové pole, kde nic nevidíte ani neovlivníte. Jedinou pomůckou se v tomto případě stává váš speciální sken, který se automaticky spustí, když zamíříte. Označí všechny nepřátele a body zájmu ve vašem zorném poli.
Jste policista, hra tedy nabídla i nějakou policejní práci, která nevyžaduje střílení. Jsou to právě tyto aktivity, které mi na celém demu přišli nejpovedenější. Prozkoumáváte prostředí a hledáte stopy, na stanici otevřete přepážku a pomáháte běžným občanům, kteří přišli nahlásit nějaký zločin nebo moje nejoblíbenější, můžete dát parkujícímu autu pokutu. Jednoduše jsem uvítal nějakou podobnou aktivitu potom, co už jsem vystřílel celý dům a nechtěl zbraň ani vidět.



Hra také disponuje stromem dovedností, který překvapivě nabízí docela hodně možností. Můžete se zaměřit na boj, obranu, dedukci nebo psychologii. Každý strom dovedností má své využití a výběr tedy bude záležet čistě na tom, jakým způsobem chcete hrát.
Z mého pohledu je největším tahákem hry příběh. Jak jsem již zmínil, dabing je na vysoké úrovni, což velmi umocňuje pocit z vyprávění. I uprostřed akce po zlikvidování jedné vlny nepřátel se spustí cutscéna, která dále posouvá misi i dějově, což mě mile překvapilo. Postavy jsou osobité a dialogy zajímavé, samozřejmě to byl pouze zlomek toho, co bude v plné hře, ale i tak to na mě udělalo dojem a bavilo mě cutscény sledovat a zjišťovat, kam mě zavede další mise.

Celkové dojmy z demoverze se ve mně perou. Skvělý dabing a dobré vyprávění, doplněné o zábavné vedlejší aktivity se lehce ztrácí v nezábavném a velmi krkolomném pohybu a gunplayi. Grafická stránka je něco, co není třeba komentovat, už na první pohled hra vypadá zastarale. Svou víru teď upínám k tomu, že plná hra přinese skvělý příběh s dobrými postavami, které mě naplní silou prostřílet se až k samotnému závěru hry.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně