Vetřelci. Filmová sága, která se nám tak trochu rozkročila do hned několika žánrů, sérií, knih, obrazů a já nevím čeho ještě. Vyznavači tohoto monstra mají často velmi striktní názor na to, které dílo je hodno jejich přízně a které je odpad. A jak už to tak bývá, nemají problém být s ním poněkud militantní. Co se mě osobně týče, tak vetřelce mám rád, ale nepovažuji se za znalce.
Ortodoxním fanouškům jistě naskočí kopřivka, když řeknu, že třeba třetí díl ságy mi přijde jako naprosto perfektní a světe div se, když nad tím nebudu moc přemýšlet, tak se mi líbil i Prométheus (čistě z dojmového hlediska, protože jinak má ten film v sobě tolik kravin a facepalmů, že to snad ani není možné). A teď co se herních adaptací týče. Ty jsou v souhrnu většinou velmi dobré, respektive hry s vetřeleckou tématikou, které jsem poctil svou pozorností, bývají tak nějak většinou alespoň nadprůměrné. Co ale s Koloniálními Mariňáky?
Ve vesmíru nikdo tvůj křik neuslyší
První zmínku o této hře jsem zachytil možná tak před milionem let v jenom OPS2 magazínu. Tam byl projekt prezentován, pokud si pamatuji dobře, čtyřmi velmi pěknými obrázky a byť je jasné, že šlo o jakési koncept-arty, dost jsem se těšil. Ono také Alien Trilogy a Alien Resurrection na PSX, jež jsem do té doby hrál, byly vyloženě kulervoucí kousky a teď byl tak nějak čas na další kousek, když už tu byla ta nová konzole.
Ono to s tím časem nakonec bylo všelijaké vachrlaté. Vývoj se protahoval, rušil, restartoval, značka změnila několikrát majitele. Hra byla pohřbená, takže se o ní léta nevědělo, následně s velkou slávou resuscitována. Inu děly se věci nevídané. Délka vývoje pomalu atakovala rekordmana Duka, což nikdy nevěstí nic dobrého a já ztratil absolutně zájem.
Když pak Sega ukazovala onen veleslavný filmeček, který se dnes ukázal více méně jako podvod, ani jsem ho neviděl a vrchol mého nezájmu dokladuje také fakt, že dopracování jež měl pod palcem Gearbox, mi došlo až tak měsíc před vydáním. Ty neustálé odklady mě jednoduše odradily, abych se vůbec staral.
Hru jsem si tedy nepřeobjednal, nepřál si ji k narozeninám, nekoupil, nevyhandloval na Aukru, nepůjčil. Naprostý nezájem. Teoreticky by mělo jít o jeden z těch tisíců titulů, které se do mé sbírky jednoduše nikdy ani nepodívají a těch je, přiznejme si, drtivá většina produkce. Nebýt faktu, že jsem hru náhodou vyhrál v soutěži, psal bych dnes nějaké úplně jiné téma.
Ne až tak překvapující story
Po všech těch dehonestujících recenzích se myslím nemusím moc rozepisovat o pozadí příběhu – většina z vás ho zná. Takže jen stručně: Hicks je zajat, vyšle nouzový signál, na LV426 se vydává další loď s třemi sty mariňáky, všechno se pohnojí, všechno vybouchne, skoro všichni zařvou, objeví se i Bishop a královna skončí naprosto ikonicky. Pokud netušíte která bije, koukněte se na druhý díl vetřelčí ságy. To je ten akční, kdyby nebylo jasno.
A teď jak se mi hrálo. Stručně a jasně řečeno – těžce. Hru jsem vyhrál před čtrnácti dny a dorazil ji až tuto sobotu. Většinou jsem zahrál tak jeden level a pak se z něj dva dny léčil. Stranou dejme takový ten obecný vizuál, respektive dojem. Ten je v pořádku a člověk tak nějak poznává ty filmové reálie. Problém je v technickém detailu, hratelnosti, spoustě chyb, pochybném managmentu zdraví a naprosto, totálně, nekonečně dokonale stupidně dementním scénáři jednotlivých scén (obecná premisa hry je OK).
Začnu první misí. Vylodění v kosmíru na vylidněnou loď Sulaco. Samozřejmě že je zamořená vetřelci a samozřejmě že zachráníte jednoho infikovaného spolubojovníka. Jenže tomu zdá se implantace sežrala nějaké ty vyšší mozkové funkce, protože ten DEMENT (nebo to je nápad scénáristy? Jestli jo, není o moc chytřejší) mírnix týrnix metá kolem sebe (v kosmické lodi, kolem níž je vakuum!!!) granáty (to nemá za sebou žádný výcvik?), což samozřejmě vede k mnohým defektům, průšvihům a průtahům, protože pak musíte jít delší cestou.
Vrcholem pak je scéna, kdy konečně ze Sulaca utíkáte skrze prosklený tunel. Kreténovi se začne klubat vetřelec a jeho nenapadne nic chytřejšího, než v onom křehkém tunelu, za jehož stěnami není doslova nic, se odpálit granátem. Že u toho zařvou i jeho kámoši – to je v pořádku. Debil.
No a takovéhle idiotské scény jsou vlastně během celé hry. Tak nějak v poklidu si jdete, střílíte vetřelce a najednou naběhne scriptovaná scéna, ze které by i ten nejhloupější student scénáristické školy brečel hrůzou. Ano, hádáte správně, atmosféra jde do kopru. Je jen na vás, jestli se budete smát, nebo bít do čela. Já to měl půl na půl.
Gaiger by se divil
Grafika. To je jedna z těch vyloženě slabých stránek hry. Řeknu to takhle. Kdyby koloniální Mariňáci vyšli před třemi, čtyřmi lety, asi bych si až tolik nestěžoval. Jasně, LOD detaily by mohly být lepší, protože sem tam se stane (hlavně po loadingu), že se musíte několik sekund koukat na fakt hnusné prostředí, ale to bych ještě prominul.
Horší je taková ta obecná zašlost díky, na dnešní dobu, nízkému rozlišení textur a jejich slabé variabilitě. Špatná práce se světlem (aby autoři alespoň nějak osvětlili okolí, nechávají dost často po levelech hořet… něco. Prostě zde věčným ohněm hoří ocelová podlaha, kameny, stěny, skoro cokoliv kromě vody), které není moc dynamické a sem tam propady framerate.
A teď bude hůř. Grafika by se dala skousnout. Horší je, když musíte například bojovat v exoskeletonu s nějakým přerostlým vetřelcem. OK, napoprvé jste to nezvládli, takže loading. Ups! Vetřelec je u vás a vy se musíte teprve nasoukat do obleku, takže hned ze startu dostanete po hubě. A to jsem se nezmínil o tom, že do malé arénky nabíhají ještě ke všemu další klasičtí vetřelci. Tady prostě selhal skript. Fajn, přes to se přenesete, i když to znamená, že souboj kvůli nízkému zdraví restartujete nejméně desetkrát.
Jenže ani samotný souboj neprobíhá korektně. Vetřelec kterého mlátíte propadá stěnami, zasekává se, vaše zacílení se random otáčí, takže kolikrát když mu dáte facku, tak po dokončení pohybu koukáte někam úplně jinam a musíte se pracně otáčet k nebezpečí. Výsledek? Chcípáte, chcípáte a chcípáte – nikoliv proto, že máte volšové ruce, nebo proto že jste PCčkář a držíte gamepad poprvé v ruce, ale prostě proto, že si hra jednak dělá co chce a pak také proto, že je rozbitá. Hrát se to dá, ale není to zábava. Dalších deset restartů.
Cameron by se divil
Co dostanete, když spojíte špatný scénář a starou grafiku? Hnusné příběhové animačky. Sem tam do gameplaye naskočí příběhový skript. V něm se sádrové obličeje ve stylu Unreal 1 dají omluvit. Koukat ale na těch několik příběhových animaček, které vypadají tak možná o deset procent lépe, než ingame, to je už k smíchu.
Apropo příběh – na začátku začínáte s nějakými třemi sty vojáky na lodi. Ve třech čtvrtinách hry jich máte stále tři sta. Na konci nějakých šedesát – nebo alespoň tohle vám říká váš velitel… no jo, ale za celou hru neuvidíte víc než deset mariňáků a to ještě nikdy pohromadě. Ach jo. Tohle mohla být epická scéna, ve které stovky lidí zařvou pod nekončícími vlnami xenomorfů a já bych se tetelil blahem. Ale místo toho máme co? Prd!
Starší design a délka vývoje se dá poznat i podle toho, že hra nepoužívá autoheal (respektive ano, ale doléčí se vám jen jeden dílek zdraví) a musíte si hledat brnění. Ani jedno vám nikdy nevydrží déle než dvě sekundy. Na jednu stranu si pak připadáte tak nějak správně zranitelní. Na tu druhou pak člověk dost často nadává „WTF co se zrovna ku*va stalo? Vždyť jsem měl všechno na 100%!?!?“ když se v kaluži krve válí na ocelové podlaze, protože o všechno bleskurychle záhadně přišel.
Hráči se diví
Hodně bych mohl nadávat na AI. To že jsou vetřelci bez mozku, takže jdou rovným směrem po vás (a to ještě jen po zemi – vetřelci neumí útočit ze stěn/stropu (kromě plivačů)), to se dá pochopit. Horší jsou lidští nepřátelé a vaši „spolubojovníci“. Autorům se totiž dost často rozsype pathfinding a v několika případech se mi dokonce stalo, že sidekick vyloženě úmyslně zaparkoval v nějakém výklenku, ze kterého se odmítl hnout. To se mi stalo na jednom místě dokonce opakovaně. Já samozřejmě pod vlnami nepřátel následně zařval. Vřelé díky.
No a lidští nepřátelé… já tak nějak nevím, jak popsat jejich selhávající AI. Takže jinak: Nejefektivněji bojují, pouze pokud stojí na místě, nehýbají se a střílí alespoň přibližným směrem, kde zrovna jsem já.
Důležitou částí každé střílečky jsou zbraně. Alieni jsou i v tomto směru dost nevyvážení. Mě za celou dobu hraní stačil základní samopal (střídaný s legendární variantou co jsem někde našel) a brokovnice. Ostřelovačku jsem si párkrát vyzkoušel, ale zbytek mne naprosto minul.
Autoři nedokázali vyladit arzenál tak, aby hráč měl jednak chuť experimentovat a druhak aby to mělo nějaký smysl. Je možné, že v multiplayeru je tomu jinak, ale ten já ani nezkoušel. Jinak je docela fajn, že si můžete zbraně vylepšovat výměnou za body, které dostáváte levelováním (je docela vtipné, že když zabijete XY vetřelců, naskočí vám taková ta hláška „master-sergant-most-important-super-master-sergant!!!) a některé upgrady jsou opravdu velmi nápomocné.
Takže pomalu končíme. Vetřelci: Koloniální Mariňáci jsou podprůměrnou hrou. Hrou, která měla potenciál, nápad, předem vybudované místo na slunci, prachy a dost času (a to jako že fakt jo) na vytvoření, ale prostě se to nepovedlo. Důvodů bylo asi víc než dost. Zase jeden AAA projekt, který ukazuje všechno možné, co je špatné na dnešní produkci her. Není to úplně nehratelná sra*ka, ale ani kdybyste vetřelce milovali sebevíc, tak ji nemůžete v globálu pochválit. Na to je příliš rozbitá, nedomyšlená a špatně napsaná.
4/10
Jen poznámka na konec. Hudební doprovod se velmi povedl. Není to na soundtrack, ale díky němu má hra alespoň nějakou atmosféru.
