Pod vánočním stromkem se nakupily dárky se jmenovkami rodičů i sourozenců, ovšem byla tam byť jen jediná krabice s visačkou „PC“? Vždyť i ono se během let stalo právoplatným členem domácnosti a honí se mu hlavou nejrůznější přání. Že ale nemusí být pouze materiální, odhaluje naše minimalistické zamyšlení nad osudem PC hráčství.
Přání první – více hardcore her
Pracovník personální agentury nejmenované firmy věnující se vývoji her si do kanceláře pozval dvě individua, která by nezasvěcenci připadala, jako když si vedle sebe sednou mrazák a horkovzdušná kamna. Jeden náctiletý hráč s popelavou tváří od dnů strávených před obrazovkou, druhý důstojný manažer zbledlý kancelářskou dřinou.
„Tak mi tedy řekněte, jaké máme dělat hry a proč?“ otázal se pracovník.
Hráč s reflexy cvičenými blikajícím monitorem nedal manažerovi šanci a vyhrkl již, když se začal nadechovat: „Větší, delší, s více možnostmi, dalekosáhlým vývojem postavy, epickým příběhem na týdny zábavy a komplikovaným ovládáním, které bude představovat výzvu a bude kvůli němu nutné přibalovat stostránkový manuál!“
„Proč takové monstrum?“ vyděšeně zíral pracovník.
Hráč rozšafně rozhodil rukama a dodal: „Protože se takové hry dělaly za starých časů! Už si na ně sice nepamatuju, ale musely být cool, když kolem nich vznikaly kulty jako v dobovém Score a dalších tehdejších modlách z papíru, kde se jezdilo po struhadle do bazénku s jódem.“
Pracovník i manažer se při té představě nervózně zavrtěli na svých židlích a mrknutím zkontrolovali, zda je ostraha stále na svém místě u dveří.
„A co váš pohled?“ Otázka směřovala manažerovi.
„Nechci nic jiného než zábavu. Tradice, složité systémy? Na co, důležité je přijít po práci domů, na hodinu si zapnout skříňku, která ani nevím, jak se jmenuje, ale nepotřebuje nic nastavovat ani instalovat a bavit se. Na čtení manuálů nemám mezi papírováním čas. Proč desetihodinové herní délky, když potřebuji hru dokončit za víkend, jinak ztrácím souvislosti příběhu? A vůbec, kdo potřebuje příběh?! Sláva vynálezci casual her – nainstaluju si je v práci, deset minut se nezávazně bavím nad pošťuchováním kuličky do důlku, pět minut pracuju, deset bavím... ehm. V casual hrách je budoucnost, hratelnost v řádu minut vítězí na celé čáře, zapomeňte na výpravné eposy, neřkuli RPG nebo strategie, ve kterých člověk buduje hodinu armádu, aby ji poslal na nepřítele a v další misi dělal to samé. Navíc fakt: Vedle našich domácích mazlů konzolí existuje stomiliónová základna kancelářských PC. Když hru na PC, pak miniaturní casual záležitost.“
Hráč zrudlý vztekem to již nevydržel. „Ale co vývoj? Nové herní systémy, umělé inteligence a pokrok v grafice? Která konzolovka používá vyspělé neurální sítě jako Black & White nebo umělou koordinaci tisíců jednotek ve stylu Supreme Commander? Že se jich neprodalo zdaleka tolik jako Halo 3? Jde o princip, ne o zisk! Jasně, Američani koupili jen čtyřiaosmdesát tisíc krabicí s Crysis, ale která jiná hra se může pochlubit nejrealističtější grafikou? Na nás hardcore hráčích nevyděláte, ale zasloužíte se o renesanci herního průmyslu. Cože? Že to nemáte zapotřebí poslouchat? Moment, nevyvádějte mě... Za hardcore hry na PC!“
„Myslím, že se dohodneme,“ spokojeně kývl na manažera po dramatickém představení pracovník.
Přání druhé – sjednocení platforem
Zákopy třetí světové války skýtají pohled na osamělou dvojici stolního počítače a notebooku, kterak se opásáni smrtonosnými osmnáctižilovými kabely a myšmi napěchovanými výbušninou kryjí před zdrcující palbou platforem spojených pod vlajkou nové generace.
„Myslíš, že to přežijeme?“ ptá se notebook.
„Nevím, ten nový Xbox s aktualizovaným firmwarem je daleko těžší zasáhnout a navíc mu dnes přivezli další periferii – interface na ovládání myšlenkami,“ napůl řevem odpovědělo PC.
„To bude masakr.“
„Možná ne pro nás, vidíš, jak zaměřuje děla na východ? Doufejme, že si Playstation nasadí kevlarový kryt!“
„Playstation nemá výměnné kryty,“ podotkl notebook.
„Err, tedy minuta ticha?“ významně vypnulo hliníkovou hruď PC.
„Znáš program těch mírových hnutí, která prosazují konec válek, absolutní jednotu a spojení všech platforem do jednoho obrovského národu?“ snažil se konverzačním tónem uvolnit atmosféru stroboskopických výbuchů na východě notebook.
„Jo, jeden přístroj, který vládne všem. Už žádná dilemata, který systém si mám koupit, jaké na něj vyjdou hry, a co víc, mohli by jej produkovat běžní výrobci elektroniky jako na běžícím páse. Znám to, něco takového tu už bylo, jmenovalo se to 3DO a byl to propadák,“ odvětilo pohoršeně PC.
„Myslíš, že to někdy může vyjít?“ nedal se odbýt notebook.
„Funguje ti PCMCIA karta nebo už vůbec nechodíš na internet? Takový David Jaffe, návrhář God of War, se nad myšlenkou univerzální konzole nedávno pozastavil na serveru Next Generation. Jasně, bylo by fajn mít jeden systém, jenže co by jej nutilo k vývoji? Dnes se konzole i PC předhánějí grafikou, novými periferiemi a přidanou hodnotou (služby Xbox Live, internet na PC apod.). Co by nutilo jediný existující systém k neustálému zlepšování sebe samotného? Navíc pokud by platformu vyrábělo hned několik nezávislých firem jako Panasonic nebo Grundig (viz případ 3DO), představovala by jen okraj jejich produkce a jen stěží by do vývoje investovali takové peníze jako dnes Sony nebo Microsoft. Jistě, jeden přístroj by nabídl čtečky paměťových karet v ceně, brzy by přišly laciné vietnamské napodobeniny s polovinou funkci a desetinovou životností, nicméně herní pokrok by hrozil zatuhnutím na mrtvém bodě.“
„Next Generation a v české mutaci rovněž populární blog Play Forever dále vypichuje problém finančního modelu. Dnes je vývoj konzolí financován především z prodejů her. Ačkoliv se to u nákladných platforem nezdá, jsou často prodávány za cenu nižší, než jsou výrobní náklady – tvůrčí společnosti totiž přitékají na konto procenta z tržeb herních titulů třetích výrobců, jež ani jinak nemusí být s vývojářem mateřského systému jinak v přímém spojení. Pokud by domnělou univerzální konzoli chrlilo deset výrobců, rozdělili by herní tvůrci mezi všechny svůj zisk? Nikoliv, výsledkem by bylo zrušení licenčních poplatků, drastické zdražení vlastních konzolí a v důsledku opad zájmu veřejnosti. Nynější konkurence tak podporuje meziplatformový boj, z něhož prozatím mohou hráči jen těžit. Otázkou zůstává, co nastane, až se rozdíly mezi platformami smažou a nebudou existovat ani exkluzivní tituly (vždyť kdo by před nedávnem řekl, že Grand Theft Auto nebo Devil May Cry vyjde na Xbox 360)? Vítězství toho s největším podílem na trhu? Vláda monopolu se všemi jejími neduhy? Naštěstí se všichni hráči na trhu zatím drží zuby nehty a takový stav nehrozí.“
„Hezký monolog, plechovko. Hele, Wii vylezlo z bunkru a hraje tenis, přidáme se?“ notebook se probral z letargie.
„Sejmi ho, plasťáku,“ obrátilo PC oči v sloup.
Přání první – unifikace hardware
PC sedí schoulené do klubíčka v rohu čtvercové, vypolstrované místnosti, ze spojů mezi komponentami nepravidelně odletují jiskry a kabely trčící do všech směrů nervně tikají.
„Kéž by neexistovaly ty stovky součástek (prudký záškub systémového harddisku), které se navzájem nesnášejí a dělají si naschvály. Přitom by stačila jedna typizovaná konfigurace hardwaru, která by si oproti konzolím zachovala možnosti pracovní stanice a svým ultimátním výkonem by stačila na většinu her, které by se konečně nepředháněli v grafice a efektech. Ovladač... ovladač! Je v mé hlavě, konflikt IRQ #42, dostaňte ho ven!“
Po drastickém zásahu správce sítě: „Maximální kompatibilita, to by byl výsledek. Proč produkovat desítky typů grafických karet v různých cenových úrovních, když se i ty nejvýkonnější po půlroce propadají mezi nevýkonný brak? V čem je výhoda rozmanitého hardwaru, když jsou řeznické IT firmy schopny osadit mého brášku s GeForce 8800 GTX operační pamětí o velikosti 512MB a udělat tím z něj politováníhodného autistu? Tedy pokud se komponenty ještě předtím vzájemně nepozabíjí na nekompatibilitu? Můj terapeut radí, ať se na to dívám z lepší stránky. Dnes je situace relativně ustálená – nesvatá trojice Intel, AMD a nVidia vládnou trhu a architektura jejich produktů je standardizovanější než kdy dřív. Ještě před patnácti lety se snažilo se svými komponentami uspět tolik výrobců, že se jednotlivé součástky neprodávaly po tisících jako dnes, ale po kusech. Nevydělávali, pochopitelně tak byly odsouzeny ke krachu, přičemž technická podpora i s novými verzemi ovladačů byla tatam. Ve srovnání s tehdejší dobou jsou dnes ovladače jako ForceWare, Catalyst a další relativně sladěny, i když často zdaleka nejsou dokonalé.“
„Koňská dávka ovladačů a zapít klystýrem – každé ráno to samé. Proč tedy ne předem daná konfigurace pro hraní her? Asi za to může jako vždy konkurenční boj a snaha zaplnit každou díru v něm. Co na tom, že Radeon 2600HD se příliš nehodí na hraní her a jiné verze představují rozumnější volbu? Je o pár korun levnější a on si jej již někdo koupí. A vybrat značku Gigabyte nebo Sapphire? Moment, přichází PowerColor s polovinou paměti a je o další stovku levnější! Pak se nelze divit, že se při hraní dusím, sípu a v pravidelných intervalech se pokouším o sebevraždu. Myšlenku unifikovanosti se podařilo naplnit snad jen agentům v bílých pláštích žvýkajících neustále jablko. Macintosh nicméně stále není herní platformou, i když potenciál výkonu i kompatibility k tomu má. Ovšem to je zase na vyprávění o mocném guru Stevu Jobsovi a jeho myšlence stvoření ryze kancelářského počítače bez rakoviny her.“
Splněná přání?
Předpovídali mu zánik coby herní platformy již v době, kdy se vlády ujaly alternativní herní systémy jako Amiga apod. Ani následující generace videoher počínaje první Playstation však nevymazaly interaktivní zábavu z harddisků osobních počítačů. Ať již bude vývoj stylu her i hardwaru jakýkoliv, „herní PC“ se má šanci udržet na trhu ještě mnoho let – jednak díky tradici, překotnému vývoji nových technologií grafických karet a procesorů, jež mají šanci využít pouze hry, a zejména také jednoduchým faktem. Konzoli mají doma pouze lidé se zájmem o hry. Pracovní PC vlastní takřka každý a je jen otázkou času, kdy si na něj nainstaluje libovolnou hru.
