Devil May Cry 5: SSStylový návrat legendy (recenze)

Psal se rok 2001 a žánr Hack´n´Slash, jak ho dnes známe, byl teprve v plenkách, když se tým kolem japonského herního designera Hideaki Itsuna poprvé vydal do světa s řezanicí, která dala svému okruhu her úplně nový rozměr. Jeho hratelnost založená na stylové likvidaci nepřátel a komplexní bojový systém s obřím množstvím možností a kombinací si našel velmi rychle fanoušky nejen mezi náročnými hráči, kteří se snažili dosáhnout dokonalosti.

Do série po čtyřech dílech, které až na Devil May Cry 2 sklízely ve světě vesměs jenom chválu, zasáhlo ještě britské studio Ninja Theory s rebootem DmC: Devil May Cry, jehož styl měl přinést svěží vítr. Vývojářům se to bezpochyby podařilo, ale jak často fanoušci říkají, byla to skvělá hra, ale ne tak dobré Devil May Cry. Jeho zjednodušení a snazší přístupnost pro nové hráče v kombinaci s novým, zdaleka ne tak charismatickým Dantem fanoušky série spíše naštvala a Hideaki Itsuno jim po deseti letech slíbil, že Devil May Cry 5 je dělaná právě pro ně a bude tím nejlepším, co nás v sérii zatím potkalo.

Že je hra opravdu dělaná pro fanoušky potvrzuje už jenom doprovodný obsah nového DMC. Najdeme v něm například video, které shrnuje celé dění v sérii a mohli jste ho zahlédnout již i na Youtube. Dále se do hry v Deluxe edici přiřítil soundtrack z předchozích dílů, takže pokud vám nové písně k boji nevoní, můžete sáhnout po něčem starším. Teď už se pojďme podívat, zda se podařilo naplnit i druhou polovinu Itsunova slibu.

Nový démon na trůnu

Devil May Cry 5 začíná pár let po událostech čtvrtého dílu. Ve městě Red Grave City se usídlil i se svými "stromy" vysávajícími krev z lidí ďábelský démon Urizen, který svojí mocí překonává vše, co Dante a spol. očekávali. Po prvním boji s mocným démonem tak Dante končí v nezvyklé pozici - sražený k zemi. Nero a V se dávají na ústup, aby vymysleli další postup. Po tomto prologu se hra přesouvá do doby o měsíc později.

Oba hrdinové se vydávají vlastní cestou, i když se mnohdy vzájemně kříží. Na své výpravě za konečným zúčtováním se samozvaným králem samozřejmě potkají nekončící hordy démonů, které jim budou chtít vystavit stopku. Postupně se dozvíme především o minulosti nového hrdiny a také o tom, kde se vlastně vzal démon s takovou mocí, jako má nyní Urizen.

Cut-scény ukazují, jak detailní je grafika

V Devil May Cry je opravdu velké množství cut-scén, které i díky neuvěřitelně uvěřitelným modelům obličejů, charismatickým postavám a klasickému humoru dodávají celému vyprávění šťávu, jsou vtipné a zábavné i v těch nejvypjatějších momentech a skvěle udržují tempo a charakter, na který jsme byli vždy v Devil May Cry zvyklí. Celkově mi navíc přišlo, že je příběh mnohem přímočařejší než třeba v předchozím dílu. Celou dobu si vás drží a přináší i několik odhalení, nad kterými celou hru dumáte. Můžete věřit novému chlápkovi, co si říká V? Kdo je Urizen? Nebojte, všechno vám hra sdělí a zůstane i prostor pro vaši fantazii.

Množství lokací, kterými se na této cestě proženete tentokrát není tak velké, jako dříve. V podstatě zde máme město a jeho podzemí. Potom útroby Urizenova "paláce" a potom ještě jednu lokaci, o které bych nerad moc prozrazoval. Že by mi ale malá variabilita prostředí v průběhu hraní nějak vadila, o tom se nedá říct ani slovo. Nečekejte také, že by vás tvůrci zdržovali puzzly a hlavolamy. Vše je nalajnované do posledního puntíku a vy si tak budete moci užívat nepřetržitou akci. Nebojte se ale, že by se ve hře neskrývala spousta schovaných odměn, které už nějaké to potrápení závitů a prověření zraku budou vyžadovat.

Takřka dokonalá pocta fanouškům

Devil May Cry si své zástupy fanoušků vybojovalo především díky unikátnímu bojovému systému, který kombinuje přístupnou a přesto nesmírně náročnou hratelnost na dokonalé ovládání se stylovými útoky, komby a provokacemi. V sérii celkově nedochází k příliš razantním změnám a často se prostě jenom přidávají nové funkce a něco málo se vymění. Stejně tomu je i u pátého DMC, ve kterém se budou všichni milovníci předchozích dílů cítit jako doma a přece zažijí něco nového.

Boj doprovází množství efektů, je pestrý a stylový

V pátém DMC na nás čekají tři hratelné postavy - Dante, Nero a V. Ve čtvrtém dílu se z Nera stala tak trochu upozaděná postava co se hratelnosti týče, protože jeho styl boje nebyl tak hluboký ani svižný, jako v případě Danteho. U pátého dílu sice ještě zdaleka Nero legendárního lovce démonů nedohnal, ale udělal dlouhatánský skok dopředu. Jeho hratelnost působí lehce, plynule a nabízí množství novinek, které potěší každého zkušeného matadora a nováčkům vykouzlí úsměv na rtech.

Absolutním požehnáním pro hráče bylo, že Nero přišel kvůli maskovanému muži (všichni z traileru asi víme, o kom je řeč) o svoji démonickou ruku a konstruktérka zbraní Nico mu jako náhradu vyrobí multifunkční protézu, která přidává Nerově hratelnosti zcela novou dimenzi. Můžete používat její speciální útoky, přitahovat k sobě nepřátele a také ji detonovat. Takzvaných Devil Breakerů postupně získáte solidních 8 druhů (ještě více v případě deluxe edice), což vám dá možnost zvolit přesně to, co je podle vašeho gusta, ať už máte jakýkoliv herní styl.

Nová hratelná postava V je jednoznačně nejméně komplexní a má nejvíce much. Nedá se ale rozhodně říct, že by šlo o špatný nebo nezábavný charakter. Právě naopak, přináší svěží vítr do nejnovějšího dílu Devil May Cry. Problém je v tom, že postava se v průběhu hry hratelnostně nevyvíjí, nezískáváte pro ni žádné nové vlastnosti s výjimkou útoků, které je možné odemknout už od začátku. Sám V nebojuje vůbec. Všechnu špinavou práci odvede trio démonicky vyhlížejících pomocníků v podobě golema, pumy a ptáka. Jeho postava je tak trochu statická ve směru boje i vývoje. Chvíli trvá než si na boj u V zvyknete, ale jakmile ho osedláte, budete stylového hodnocení SSS dosahovat nejsnáze, i když vám možná někdy ani nepřijde, že si ho zasloužíte. Ovládání naráží hlavně na to, že směr útoků vašich mazlíčků a pohyb postavy ovlivňujete zároveň jednou páčkou a dochází tak ke spoustě přehmatů a nedokonalostí. Množství útoků a pohybů je navíc velmi omezené a troufám si říct, že většina hráčů po nějaké době s radostí zůstane pouze u Danteho a Nera.

Hra vás se vším seznámí a rozhodně nenechá na pospas dumání

Přesným opakem je Dante. Obávaný ničitel všeho démonického se vrací v plné parádě a s tak nadupaným arzenálem, že by se za něj nestyděla ani armáda Severní Koreji. K dispozici máte rovnou čtyři zbraně pro boj na blízko a stejný počet střelného vybavení. Nechybí ani čtyři bojové styly, které je možné měnit klidně pětkrát za vteřinu, takže se můžete těšit na zběsilé překlikávání a vykřikování "Roy-Sword-Trick...". Jeden upřednostní rychlý přesun, další vám třeba přidá efektní a silný útok na blízko. Vše si můžete nastavit přesně dle libosti a pořadí zbraní, ve kterém je měníte si tak můžete přizpůsobit, aby pasovalo přesně do vašeho vymazleného komba. Možností je prostě tolik, že by se prsty zasukovaly i koncertnímu pianistovi. 

Vidět, jak Dante v jedné chvíli doslova tančí Capoeiru, za kterou by se nemusel stydět ani Eddy z Tekkenu, a v dalším útoku už nepřítele ničí efektními nunčaky je prostě dokonalá potěcha pro oko i vaše sebevědomí, které s každou novou kombinací roste. Do repertoáru přibývá nově například pořádně vyladěná motorka, se kterou se sice hůře manipuluje, ale její stylový potenciál je neskutečný. Dante svojí komplexností a možnosti neustálého učení prostě nemůže být překonán. I v pátém dílu jde o nejzábavnější postavu, která si svoji popularitu rozhodně uchová. 

Ve starých kolejích a přece lépe

Jak už je zmíněno, Devil May Cry se v průběhu celé série nikdy nepouštělo do úplně drsných změn, a nepřekvapí tak ani to, že abyste odemkli vysoké obtížnostní úrovně, musíte hru projít rovnou několikrát. Nutná cesta za velkou výzvou slouží především k tomu, abyste nabrali pro své postavy všechny schopnosti a ve hře se dostali takřka na dokonalou úroveň. Bez bezchybného pohybu po bojišti a suverénního ovládání kombinací útoků se zde totiž neobejdete. 

Příběh vás prožene přes nespočet démonů a míst

Nováčky určitě potěší, že hra nabízí automatický režim, který nezkušeným hráčům výrazně pomáhá řetězit útoky tak, aby byly stylové a nevypadalo to, jako že znají pouze základní příkazy (i když to občas stačí). Pokud například mačkáte útok, u Nera vám hra v případě, že na nepřítele nedosáhnete pomůže a nejdříve ho přitáhne Devil Breakerem. Potom teprve rozjede sérii smrtících úderů do démonova těla.

Dále se přidává také fotorežim, který je zatím velmi osekaný a kromě možnosti ne úplně volného pohybu kamerou nenabízí prakticky nic. Žádné filtry, žádné speciální úpravy ani třeba výrazy v obličeji či odstranění některých postav. Hra však ještě oficiálně není přístupná a je tak možné, že rozšíření této funkce přijde až s prvními patchi.

Stylové hodnocení je alfou a omegou

Kromě příběhového režimu, který má tradičně dvacet misí ale zatím DMC nenabízí nic navíc a je otázkou, jestli se další obsah přidá, nebo ne. Vývojáři momentálně tvrdí, že žádná další DLC nemáme očekávat a jediné, co dostaneme je Bloody Palace, který prostupuje celou sérií a nabízí výzvu v podobě množství úrovní, kde jenom a pouze bojujete. Samotná kampaň ale díky hromadě obtížností a nutnosti projít hrou s co největším stylem nabízí dost zábavy na to, aby méně obsahu neuškodilo, pokud nepatříte mezi hráče, kterým stačí ji projít jednou. Pro ty ale Devil May Cry nikdy moc nebylo.

Při boji se také konečně dočkáváme opravdu volně pohyblivé kamery, která  v předchozích dílech buď úplně chyběla, nebo měla výrazná omezení. Můžete pracovat i s tím, jak daleko kamera bude a jak rychle se bude pohybovat. Pro mě to byla jedna z nejvítanějších změn oproti předchůdcům pátého dílu. Kamera však má nějaké ty neduhy a občas bojuje především s okolním prostředím, které ji nutí přeskakovat z velmi vzdálené pozice až do totálního zoomu, ve které by se skoro dalo mluvit o pohledu první osoby. 

Z grafického hlediska můžeme hovořit o absolutní herní špičce. Především obličejové animace a jejich vyobrazení je opravdu fotorealistické a tuto potěchu pro oko oceníte hlavně ve vyšperkovaných cut-scénách. Jediné, co v tomto ohledu trošku kazí dokonalost je, že v pár momentech jsem zaznamenal náhlé "rozpixelování" některých vedlejších předmětů, a to až na tu úroveň, že působily opravdu kostičkovaně. Kromě toho ale běží Devil May Cry na PS4 Pro perfektně bez jakýchkoliv záškubů a s dokonalou plynulostí i při tom největším náporu speciálních efektů, kterých je ve hře víc než dost. Soundtrack je jako vždy vyplněný tematickou písní tvrdšího rázu pro každou z postav a pár dalšími skladbami. Věc, která k Devil May Cry patří odjakživa, jako Pelé k fotbalovému hřišti, se nemění ani tentokrát.