První světová válka, německá uniforma a alternativními léčebnými postupy vzniklé zombie. Pojďte zjistit, jak chutná výsledný Bratwurst.
První díl prvoválečné akce Necrovison patří k nenáročným, avšak řemeslně dobře zpracovaným střílečkám, a proti konkurentům v žánru nabízí navíc notnou dávku nadpřirozena. Přes vlažné přijetí kritiky si na trhu našel své místo, přičemž komerčnímu úspěchu nasvědčuje i fakt, že se na harddiscích ani pořádně nestačil ohřát a už se blíží pokračování. Ponechme stranou spekulace na téma, jestli je to plnohodnotná dvojka nebo jen datadisk, kdy se tvůrci a pojetí obsahu kloní k první variantě; recyklace enginu z jedničky pak k té druhé, a zaměřme se na novinky.
Já jim říkal, ať tu látku dají jen vybraným vojákům
Příběh hry je situován jako prequel k původním událostem a očima vám známého doktora Zimmermanna můžete nahlédnout na zombifikaci německých vojáků pěkně od začátku. O tom, že ne vždy je dobré hledat evoluční zkratky, svědčí i proměna jeho samotného v úplně prvního necromancera, kterého jste jako Simon Bukner zničili v Necrovision 1. Jistým nedopatřením tak znovu ožívají dávno padlí bojovníci, kolem pobíhají krasavci s pařáty až po kotníky, vznikají obrovská monstra s kladivy a... a tady se už musím zastavit, neboť si Charles Darwin už hlasitě odkašlal.
První dojem se nesl v tradičních necrovisionských šlépějích – bez nějakých vysvětlovaček šup do vody a plav. Faktem je, že ani jeden z testovaných levelů nebude ve hře zasazen na její začátek, ale absence tutorialu by nevadila snad ani ve finální hře, protože cesta, jíž se autoři rozhodli jít, je jasná již od první nábojnice. Necrovision si na nic nehraje ani ve druhém díle a spokojí se se schématem nabíhajících nepřátel a bedny s municí za jejich zády.
Po pár krocích přiběhne první várka nepřátel a za rohem čeká bedna s náboji
Během svého putování novinářskou preview verzí jsem pak stačil navštívit francouzské nádraží, podzemní tunely, kobky, řečiště a dokonce i sanatorium, které jsem původně považoval za monumentální zámek. Všechny lokace měly jedno společné, šedivou paletu barev s monopolním postavením kamene a jemu podobných materiálů. A kvanta nemotorných dotěrných nepřátel.
Těžká artilerie
Pokud jsem se na předchozích řádcích rozepsal o hlavní náplni jen okrajově, tak vězte, že střílení není ve hře jen pro okrasu. K původní výbavě čítající vše od pomalých pistolí a brokovnicí, přes rychlé samopaly a účinný granátomet se přidaly dvě novinky – světlici a hodně přesnou opakovací pušku. Bohužel se mi nedostaly do ruky žádné unikátní zbraně, které jsem potěžkal již v jedničce, ale nepochybuji o tom, že ve finální verzi se něco jako démonická rukavice či vampýrské zbraně objeví.
Přetrvává i možnost držet dvě zbraně naráz a geniální systém přebíjení, který vám dovoluje kdykoliv pokračovat v započatém díle a doládovat zbraň i za běhu. Nejen díky tomu je funkční hned dvojice melee útoků – přetáhnutí pažbou a kop. Výsledný efekt je pak bohužel stejný, i když subjektivní pocit z kopu je o mnoho realističtější než z máchnutí zbraní do vzduchu.
Abyste se u mlácení a střílení zombií nenudli, nabízí hra i další zpestření, tentokrát ve formě přístupu do skrytých lokací a hledání dopisů či artefaktů. Díky uzavřenému leveldesignu, kde vám tvůrci vždy na střídačku otevírají jen ty dveře, které jsou aktuálně potřeba, však bohužel není taková výzva skryté předměty z levelu vyzobat, o čemž svědčí i fakt, že jsem jich z 15 minul pouze dva.
One! Hundred! Nazi! Scalps!
Ve hře pak čeká ještě jedno překvapení - nutnost spolupráce s dalšími charaktery! Kampaň si sice nemůžete si projít s kamarádem v coop módu, ale můžete a dokonce musíte spolupracovat s NPC spolubojovníky. Pro zběsilou akci jde o velmi nezvyklý prvek, ale díky skutečnosti, že můžete na chvíli sundat prst ze spouště a jen se kochat z povzdálí, si nakonec rádi navyknete.
Navíc skvěle zpracované střety s všemožnou kulhavou havětí slouží i jako potěcha pro hráčovo oko. Není také bez zajímavosti, že hráč je zarytý monologista a zatímco v soukromí komentuje každý výskok, ve společnosti vojáků se stydí a téměř výhradně mlčí.
Hra byla ve fázi beta, a jako taková samozřejmě obsahovala i řadu chyb. O většině z nich se nemá cenu ani zmiňovat, protože je jasné, že do lisu už půjde Lost Company bez nich, ale některé poznámky z nich si neodpustím.
Hráč je zarytý monologista - zatímco v soukromí komentuje každý výskok, ve společnosti vojáků se stydí a téměř výhradně mlčí
Většina dveří, které potkáte, je tak dvaapůlkrát větších než hráč a v jedné části bylo vyhnáno do extrémů i všechno okolo. Připadal jsem si jako Gulliver v Brobdingnagu a celou dobu jsem hledat tlačítko, jak se „uncrouchnout“ a nabýt normální velikosti, protože bez výskoku nebylo vidět ani z okna. Jenže já už jsem stál.
Když mluvím o velikosti, nedá mi se nezmínit o bossech. Na konci každé větší části vás jeden z nich čeká a ti vidění bohužel originalitou moc neoplývali. Jak můžete vidět na obrázcích okolo, jednoho se mi podařilo opakovaně zaseknout do trubky. Nejde o náhodnou chybu ani výpadek umělé inteligence, ale mizerně navrženou část prostředí, kam je velmi snadné šéfa dohnat. Doufám, že si toho betatesteři taky zavčas všimnou a kdoví, třeba si i postesknou po lepších bossech.
Tvůrci slibují vylepšení na poli grafiky (optimalizace není zatím ideální), zrychlení nahrávacích časů a zejména nový multiplayer mód nazvaný Gas Attack. Dále nechám promluvit čísla a fakta: kampaň sestává z 10 nových levelů, čeká nás 15 nových postav, 6 nových zbraní s možností upgradů, řiditelné dopravní prostředky (mezi nimi tank FT17 a dvouplošník Halberstadt CL.II), nová kouzla a komba a další 3 mapy do multiplayeru. Těšíte se?
