Dojmy: Tropico 3 – diktátorův vlhký sen

Při brouzdání po GamesComu jsem jakoby náhodou narazil na stánek, v němž jsem si okamžitě připadal, jako bych se přesunul do prosluněného Karibiku. Stylová sedátka lákala k usednutí a já jsem, znaven Kolínským ruchem, do jednoho z nich upadl. Jen mi trochu chyběla sličná hula tanečnice, která by mi donesla ten v perexu zmiňovaný rum. No co, na takový servis si asi musím počkat ještě do dalšího dílu. Takhle jsem musel vzít za vděk jen klávesnicí, myší, komfortními sluchátky a velice příjemnou slečnou vývojářkou.

Nutno říct, že slečna stála spolu s kolegy za barem a spíše zvědavě sledovala hráčské snažení novinářů, takže jsem zůstal napospas německému jazyku a Tropicu samotnému. Hned na úvod jsem měl možnost vytvořit si vlastního diktátora.

V božském nadhledu jsem se povznesl nad tropický ostrov a ďábelsky se zachechtal

Tuto část hry autoři přirovnávají k tvorbě Simíka v The Sims a přirovnání je zhruba stejně přesné, jako tvrzení, že Trabant je něco jako Mercedes. Tropico 3 totiž u vizuální stránky diktátora zůstává pouze u několika osvědčených archetypů (generál, admirál, uhlazený obchodník...) a z kopýtka si vyhazuje až u výběru vlastností – tam jsem však díky chrochtavému jazyku Aliance nerozuměl ani slovu.

Proto jsem svého vykrmeného generála zavrhl a místo něj si z široké nabídky známých diktátorů vybral neblaze proslulého Che Guevaru s již vloženými vlastnostmi a vzhledem. Po odkliknutí několika sympaticky vypadajících německých slov jsem se konečně v božském nadhledu povznesl nad tropický ostrov a ďábelsky se zachechtal. Nezubil jsem se však dlouho, neboť jsem zjistil, že absolutně netuším, jak se hra ovládá. Poddaní tak museli své úpění zadržet, dokud jsem nenalezl ten správný knoflík.

Lidové povstání tlačítek

Základním problémem bylo přijít na to, jak se vyvolá stavební menu. Koumáním jsem strávil asi pět minut, načež se dobrá věc podařila a já se mohl pustit do páchání zlých činů. Jako první jsem postavil několik plantáží, jednu větší fabriku a pro potěchu oka i pár domečků, abych se z okna svého paláce nemusel dívat na ty hnusné, zaplivané chatrče chudáků, kteří se pro pět dolarů málem udřou k smrti. A oni mi za to, že jsem od nich vyinkasoval zpátky na nájmu, byli dokonce vděční a ochotní vhodit svůj hlas do volební urny.

Hra se rozjela a já se najednou cítil jako prase v bahně – vše fungovalo podobně, jako v prvním dílu a hratelnost se na první pohled skoro nezměnila. Při bližším zkoumání a delším hraní jsem však zachytil několik podstatných změn, které v některých chvílích ovlivnily herní zážitek pozitivně, ale v jiných momentech zase rozžhavily mou ctěnou osobu do běla takovým způsobem, až jsem se propálil stylovou dřevěnou kabinkou a vypadl pod nohy nesličného vývojáře.

Po vyinkasování navštívenky a několika zdvořilostních frázích jsem opět zasedl k počítači a začal pomalu zjišťovat, jak že to s těmi změnami je. Pro znalce původní hry bude jistě překvapením, že tentokrát se v Tropicu dají stavět asfaltky, na nichž mohou dokonce jezdit auta – říkáte si, že je to fajn dekorace, ale nechápete, proč tento prvek tak vyzdvihuji? Inu, je to prosté: Po silnicích totiž nejezdí auta jen tak. Vaším prvním a možná nejhlavnějším úkolem je vybudovat funkční infrastrukturu, s jejíž pomocí budete rychle a levně dostávat zboží do doků, kde vám za něj bude tučně zaplaceno.

I’m on my highway to hell

Co zní skvěle a nápaditě na papíře bohužel není tak skvělé a úžasně provedené v samotné hře. Tedy aspoň prozatím. Hlavním problémem není, jak by se mohlo zdát, příliš komplikované organizování provozu a úplatní dopravní policisté, ale spíše samotná výstavba komunikací. V tom, že disponuje zhruba stejnou kvalitou, jako v České republice, tedy díra co tři metry, by žádný problém nebyl. Kolegové z Banánové republiky však mají jisté obtíže i s napojením nových silnic na ty již existující.

Soudruzi v Banánové republice mají jisté obtíže s napojením nových silnic na ty již existující

Je jedno, jak se snažíte, ale pokud nechcete nově vyasfaltovanou cestu napojit na silnici, kde jste kdysi dávno stanovili konec úseku, máte smůlu. Můžete se vztekat, můžete nadávat, můžete zdvořile upozornit vývojáře, že je to nápad hodný šimpanze dopadnuvšího na hlavu při skoku z liány, ale je to tak všechno, co s tím můžete dělat. Nezbývá mi než doufat, že si vývojáři vezmou k srdci stížnost na tuto vlastnost hry a do finální verze ji opraví. Nerad bych si ničil nervy podruhé a ještě méně rád bych v návalu zoufalství přelomil již třetí stůl.