Miss roku 1990. Krásná, štíhlá černovláska ovládající mocná kouzla. To je obrázek ženy, která se nedá odmítnout. Je neodolatelně přitažlivá a vy kvůli ní podstoupíte naprosto cokoliv. Ale jen na chvilku si nedáte pozor a očaruje vás svým nevratným kouzlem. Kouzlem, které vás už nepustí. Kouzlem, které trvá i přes deset let.
Miss roku 1990. Krásná, štíhlá černovláska ovládající mocná kouzla. To je obrázek ženy, která se nedá odmítnout. Je neodolatelně přitažlivá a vy kvůli ní podstoupíte naprosto cokoliv. Ale jen na chvilku si nedáte pozor a očaruje vás svým nevratným kouzlem. Kouzlem, které vás už nepustí. Kouzlem, které trvá i přes deset let.Říká se, že zakázané ovoce nejvíce chutná. Toto pořekadlo v sobě kombinuje dva z těch nejvíce vzrušujících pocitů většiny lidí: lásku a strach. Něco máme rádi, ale strach, který může pramenit z čehokoliv, nám nedovolí svou náklonnost naplnit. Když pak projev našich nejhlubších citů strhne bariéru bázně a zábran, je to na velkou slzičku :). Klasický model, avšak sotva kdy nám zevšední. Co ale tyto dvě extrémně silné emoce použít trochu jinak? Milovat něco, z čeho by šel zároveň strach. Nechat smísit strach a lásku jako dvě výrazné barvy v jeden oslepující odstín. Snít o někom, kdo by mohl být zároveň vaše noční můra. Snít o královně temnoty, snít o Elvíře…
To víte, tenkrát ještě nebyla žádná Cate Archer, Lara Croft, nebo jiná klišé obálek herních časopisů. Možná to bylo grafickými možnostmi, které by to neutáhly s patřičnou důstojností, nebo prostě nenasyceností herního trhu, ale ženských symbolů s vyšším koeficientem zajímavosti (mám-li to říci takhle) bylo velice, velice poskromnu.
 |  |
 |  |
A pak se v roce 1990 objeví nádherná Elvíra. Vlasy černé jako nejtemnější tajemství její mysli, uhrančivé oči s velice originálním make-upem, dokonalá postava zvýrazněná rafinovaným výstřihem a zkušenost těch starších. Navíc to byla žena, která je zahalena přitažlivou záhadou, a nejenže umí dobrou svíčkovou, naservíruje vám třeba i elixír mládí. Tahle sexy čarodějka však není produktem hlav počítačových tvůrců, jak by se nabízelo. Postava Elvíry a její první vystoupení mělo premiéru již na konci září roku 1981 v pozdně večerní televizní show „Movie Macabré“ na stanici KHJ-TV v Los Angeles. Od té doby je hvězdou televizního nebe v zemi nekonečného množství kanálů. Musíme uznat, že kraluje na volnější notě spíše béčkové kategorie, ale i tak je velice známá a populární, pravda, bohužel jen v Americe. Její příběhy nejsou klasickou hororovou hysterií, ale bývají značně nadlehčeny osobitým humorem a ačkoliv jsem její televizní zpracování nikdy neviděl, podle toho, co jsem přečetl, soudím, že má podobný duch asi jako Adamsova rodina.
Jak se její popularita stala opravdu masovou záležitostí, začaly vznikat různé jiné odrůdy a vypodobnění jejich příběhů. Ať už to byly knihy, filmy, nebo dokonce hudební nosiče. Roku 1991 se dostalo konečně i na nás. Elvira: Mistress of the Dark. Počítačového zpracování se ujala firma s příznačným názvem Horror Software a byl publikován skvělou Accolade (Grand Prix, série Test Drive). Šlo o adventurku ovládanou z vlastního pohledu. Pohledu mladíka, který přišel do tajemného hradu, aby zachránil právě krásnou Elvíru. Procházíte všemi kouty hradu, abyste pomalu a jistě vyšachovali zlého vládce a věznitele Emeldu. Přitom vám vydatně pomáhá i samotná Elvíra, která zasáhne vždy, když vy sami jste úplně v koncích.
 |  |
 |  |
Krom vlastního pohledu se hra liší od klasické adventurky I v možnosti celkem snadno zemřít. Tu a tam (a vlastně celkem často) se na vás vyřítil strážník hradu s mečem či hrůzostrašný mnich s velkým palcátem, se kterými se sváděly docela perfektní bitky. V pokročilejší fázi hry byla kombinace krytů a úderů, kterou jste šermovali pomoci myši, hezky těžkou mezihrou. Vůbec, celá hra se nenesla v tak nadlehčeném duchu jako její televizní předloha. Dialogy sice sem tam nahodily podařený vtip, nebo navodily ironickou situaci, v jádru to však byl slušně děsivý horor. Podle toho byly provedeny obrázky, které si daly velice záležet na strašidelném, místy až nechutném vzezření. Jen si vzpomeňte na mrtvého zahradníka, který se nechal s prokouslým krkem žrát od červů, nebo na hlavu s otevřenýma očima, která vyplavala z polévky. Hudební doprovod ve své době patřil k těm nejlepším a jeho hrůzná atmosféra z něj dýchala každou minutou, přitom používal velice originálních a inteligentní motivy.
Hra je opravdu klasika a každý příznivec hororu adventurek ji musí znát. Byla obestřena osobitou atmosférou, jako by to mělo být u každé hry a Elvíra si rozšířila své pole působnosti o počítačovou komunitu velice markantně. Víte, přemýšlel jsem, jestli by hra byla stejně populární i s menším výstřihem slečny Elvíry. Po dnešním opětovném zahrání jsem si však jist, že určitě ano. Její krása byla totiž někde jinde.
