Final Fantasy X – poněkud odvázaná recenze

Multiplayer: ne
Paměťová karta: minimálně 64 kB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ano
Výrobce: SquareSoft (www.square-europe.com)
Vydavatel: SCEE (www.playstation.com)
Homepage hry: www.ffx-europe.com

Naslouchejte mému příběhu. Je to možná naše poslední šance. (Tidus)

Mé srdce plave
Ve světech zrozených větrem
Hlas se odráží
V zítřku neseném oblaky…

Final Fantasy

Pro případ, že jste na tento článek kliknuli omylem (a jste omylem na serveru, věnovaném hrám, popřípadě jste omylem na této planetě), pak by vás mohlo zajímat, co vlastně FF znamená. Krátce, dvěma slovy: jde o fascinující výlet do říše bezbřehé vizuální, citové i bezejmenné fantazie, ve které najdete docela nový svět, který vás na několik desítek hodin pohltí, aby vám umožnil prožít cestu, na jakou se ve skutečném životě nikdy nevydáte. Pravda je taková, že proti světům FF je naše realita často nepřirozeně pustá a nudná. Final Fantasy se řadí do herního žánru RPG, což v podstatě znamená hru, ve které hráč není jen protivníkem počítače a jím ovládaných bytostí, nýbrž se dostává do role určité postavy, se kterou se má co nejvíce sžít, aby epický příběh dané postavě souzený co nejvíce zasáhnul a oslovil samotného hráče. Final Fantasy však od roku 1997 natolik zapojila animace a filmové scény, že se stala z velké části obrovsky výpravnou filmovou podívanou. Díky novému hardware ale mohutné předěly mezi filmy a hrou takřka dokonale zmizely (budete stokrát přemýšlet, zda se právě díváte na animaci, nebo samotnou hru) a FFX se tak stala krokem vpřed v rámci vyprávění příběhů a herních mechanismů jako takových. Možná je tohle ten správný okamžik, aby FF objevila nová sorta hráčů – nebo aby ti starší fanoušci odpadli při hraní s infarktem.

Final Fantasy X slovy tvůrců

Co o svém dítku říkají jeho rodiče? „Mnoha hráčům se zdá, že fantasy znamená něco jako evropský středověk,“ říká producent Yoshinori Kitase. „Chtěli jsme tuto představu změnit, chtěli jsme obohatit a rozšířit význam slova fantasy.“ Zatímco FFVII a FFVIII byly prodchnuté silným sci-fi nádechem, desátý díl se orientuje na poněkud atmosféričtější, více realistický svět duchovně směrované asijské kultury. „Hlavním tématem našeho příběhu je putování,“ pokračuje Kitase, „ale najdete zde mnoho vedlejších linií a témat, nepochybuji o tom, že někteří hráči si jako hlavní vyberou nějaké jiné.“ Jak bývá u FF série zvykem, i zde je svět naplněn mnoha více či méně důležitými postavami a jejich příběhy, což přispívá k jeho živosti a přitažlivosti. FF více než kdy předtím není prostoduchým dobrodružstvím bez hlubšího smyslu. Díky novým technickým možnostem je kouzlo Spiry (svět, v němž se FFX odehrává) umocněno na maximum. „Bylo řečeno, že PlayStation 2 je velmi komplikovaný stroj,“ říká hlavní programátor postav Koji Sugimoto. „Je to bezesporu pravda a zabralo nám mnoho času PS2 zvládnout. Čím víc ale musíte poznat hardware, tím lépe si pak uvědomujete, co se s ním dá udělat, tím viditelnější jsou výsledky. PS2 nakonec ukázala svůj potenciál a domnívám se, že je to velmi zajímavá podívaná.“ Realismus a propracovanost FFX jsou bez diskuse ohromující, nicméně aby nebyla opravdovost a filmovost celkového vzhledu nepřirozeně narušena, musela zmizet světová mapa, na kterou jsou FFF zvyklí. Tento nástroj k putování po světech FF znamenal svobodu a volnost, obdivovanou fanoušky série. Jak funguje FF bez mapy, po které byste se mohli procházet? Kupodivu dobře. Jednotlivá prostředí a lokace přecházejí plynule jedno v druhé a když už cestujete na větší dálku, třeba lodí, pak se kreslená mapa prolíná obrazovkou přesně tak, jak to známe z filmů. Slyšel jsem sice názor, že omezená prostranství působí značně nepřirozeně, já však tento názor nesdílím. Můžete v nich chodit po pěšinách, trávě nebo skočit do vody, nemůžete vylézt na strmou skálu nebo překročit obrovský balvan. To mi připadá v pořádku. Všechny ostatní atributy krajiny (pobíhající chocobové, náhodně vyskakující monstra, postávající lidé) zůstaly, pouze tu není žádná nepřirozeně zjednodušená světová mapa.

Pokaždé napínáme svoje síly a schopnosti tak, jak jen dokážeme. To podle mne vyjadřuje „Final Fantasy“. (Hironobu Sakaguchi, tvůrce série)

Srdce se chvěje
V zrcadle shlížejícího měsíce
Hvězda padá, trousí
Něžné slzy

Tohle je tvůj příběh

Lidé spolu válčí odjakživa. Mění se jen prostředky a důsledky pro planetu. Když byla nejmodernější technologie na vrcholku dokonalosti, jedna taková válka téměř zničila svět. Po tisíci letech je společnost mnohem jednodušší, jediné náboženství zakázalo využívat „prokleté“ technologie. A hříchy předchozích generací nesou lidé v podobě nepředstavitelného monstra – napůl bytosti, napůl živelné přírodní síly, která nese příhodné jméno Sin (hřích). Sin jednou za čas napadne primitivní města lidí, aby jim připomněl, že si nesmí hrát na všemocné. Jsou samozřejmě skupiny lidí, které se chtějí bavit a pořádají technicky náročné akce, přitahující Sinovu pozornost, stejně jako jsou takoví, kteří nevěří učení nové církve a potají znovu odhalují tajemství techniky. Jediný způsob, jak lidem na čas zajistit klid a bezpečí před všemocným Sinem, šířícím zkázu, je Období klidu. Jde o deset let trvající pauzu v Sinově řádění, kterou mohou lidem přinést ti nejlepší z Vyvolávačů. Tito mimořádně obětaví lidé přivolávají éterické bytosti z jiného světa, aby s jejich pomocí dočasně zničili Sina, nesmrtelného jako samotný lidský hřích. Cesta jednoho takového Vyvolávače a jeho strážců tvoří hlavní náplň příběhu FFX a dočasná likvidace Sina tak bude váš konečný úkol. Kéž by však cena nebyla tak vysoká.

Situace se rychle zhoršovala. Docházely mi sny i naděje.“ (Tidus)

Příběh jako vždy tvoří hlavní hybnou sílu a kouzlo Final Fantasy. Má dvě roviny – tu epickou, ve které bez dechu sledujete ohromují ságu boje lidí s nesmrtelnou pohromou, a pak tu lidskou, neméně zajímavou, v níž budete vtahování do pocitů a soukromých světů hlavních hrdinů cesty za Velkým klidem. Ta druhá rovina je obzvlášť náročná a jedinečná ve světě počítačových her. Oproti minulým dílům FF série získala větší údernost a hloubku díky excelentnímu výkonu herců, kteří stáli modelem jednotlivým postavám a kteří jim pak dali hlasy. Jedna věc je číst dokonale napsané dialogy v předchozích dílech a koukat přitom na postavičky složené z „několika“ polygonů, docela jiná věc je pak sledovat milionkrát propracovanější virtuální herce, jejich grimasy a naslouchat jejich hlasům. Pokud jste měli rádi nějakou postavu v předchozích FF, pak zde tu svoji budete bezvýhradně milovat. Slabinou jinak velmi procítěného (jen si poslechněte rozhovory s herci, vždyť oni se těmi postavami STALI) a povedeného dabingu je (místy) mizerná synchronizace s pohyby úst, což je logicky dáno původní japonštinou místo předabované angličtiny. Škoda přeškoda, že není možné přepnout mluvené slovo do japonštiny – vše by pak bylo mnohem přirozenější.

Srdce plovoucí
V zrcadle s koupajícím se měsícem
Hvězdy trousí
Slzy, které neschováš

Ohromná poetičnost celé FFX je kromě světa, který téměř bezvýhradně přijal primitivní způsob jednoduchého duchovního života, umocněna milostným příběhem, který některé z vás otráví (to jsou lidé, kteří ještě nepoznali, že právě takhle láska funguje) a jiné dokonale ohromí. Ne hned, protože jako ve skutečném životě vše začíná tak nějak nenápadně a nejistě, avšak ke konci příběhu budete prožívat velmi intenzivní pocity a pokud jste jen trochu citliví, neubráníte se nějaké té slze. Zapomeňte na Aeris v FFVII, nová Final Fantasy je mnohem realističtější a její drama vás dostane na kolena mnohem účinněji. Pokud jste se báli, že milostný příběh FFX bude ve stylu nějaké mexické telenovely, jak kdosi naznačil v diskusi pod recenzí časopisu Edge, pak se můžete uklidnit. FFX má natolik propracované postavy a dialogy, že se dospívající sportovní hvězda skutečně chová jako opravdová, což platí i pro fanatického kněze nebo komplikovaný konflikt otce a syna.

„Neříkej takové dětinské věci!“
„Ale mě je fajn dětinskému! Rozhodně nebudu předstírat, že se chovám jako dospělý, abych tak ztratil možnost říct to, co chci říct!“ (Wakka a Tidus)

Takže jsme si ujasnili, že FFX je hra s duší, mimořádný příběh plný úžasných postav. Nyní se podívejme na technickou stránku hry. Vizuálně jde o nepopsatelné divadlo. Můžete se dívat na obrázky a pouštět si ukázky, ale dokud nebudete sedět před velkým televizorem, procházejíce se skrz neuvěřitelně detailní (detailnost a nabitost prostředí je tím, v čem grafika FFX překonává pomyslného dosavadního krále MGS2) prostředí, kde voda teče, tráva se vlní ve větru a všechno je dokonale plynulé, vyobrazené v dokonalých kombinacích a proporcích. Každá scéna ze hry by mohla sloužit jako umělecký obraz k pověšení na stěnu, kdyby nebyla tak neuvěřitelně živá. Nejraději bych spáchal harakiri, když si uvědomím, že to všechno evropský hráč částečně ztrácí díky nekvalitní konverzi do PALu (a to trvala tak dlouho), která trpí nesprávnými proporcemi obrazu. Kromě mohutných černých okrajů (které dokáže odstranit televizor se zoomem) je obraz nepřirozeně zploštělý a to neodstraníte nijak (ne, skutečně nejde o podporu širokoúhlého formátu). Jinak je konverze slušná, i když v některých (zlomek sekundy trvajících a velmi vzácných) případech se hra zpomalí – většinou při likvidaci obrovské příšery za doprovodu nevídaných světlených a grafických efektů.

Velkým mínusem pro atmosféru a provedení FFX je zastarale znějící elektronická hudba, kterou zachraňují pouze geniální a bezkonkurenční melodie slavného skladatele Nobua Uematsu. Je zde sice pár „reálně“ znějících nástrojů, nějaké ty chorály, klavírní sóla a tak dál, nicméně se neubráním povzdechu, když poslouchám skutečně orchestrální skladby ze hry nebo soundtrack z Xenoságy. Přesto najdete na čtyřech CD s hudbou ke hře několik extrémně zajímavých kousků, které však samy o sobě nikdy nemají takovou sílu, jako zakomponované do konkrétních scén příběhu. Autor hudby sám přiznává, že skládání k nejpůsobivějším filmovým pasážím příběhu poté, co je viděl, bylo velmi intenzivním zážitkem.

A co herní mechanismy, ptáte se? Nový systém managementu postav je bezkonkurenčně tím nejlepším, co FF série doposud nabídla. Schopnosti a vlastnosti postav již nerostou automaticky se získáváním zkušeností. Za získané zkušenosti si sami nakupujete více životů, síly a konkrétní schopnosti. Tento systém umožňuje mnohem lépe a univerzálněji pěstovat postavu dle vašeho gusta. Stejně tak zrušení aktivního plynutí času v boji je dobrý nápad, který ve spojení s možností kdykoliv vyměnit člena bojující skupiny umožňuje vznik mnohem komplexnějších a zábavnějších bitev, než jsme viděli v minulosti. Jedna výtka z mojí strany putuje na délku některých soubojů a nemožnost přerušení animací okolo nich, takže často dvě hodiny trpíte obavou, zda vám teď nepřeruší proud či nezazlobí PS2, abyste museli vybojovat epickou bitvu znovu. Kromě zábavy ze sledování příběhu a vývoje postav, spojené s mnoha velkolepými bitvami, nabízí hra také obvyklou přehršli miniher, z nichž většina se otevře až v poslední třetině hry, kdy získáte letadlo a možnost toulat se po světě bez omezení. Nejvýraznější je zřejmě blitzball, zvláštní variace na vodní sporty s míčem a brankami, který mi však připadal poněkud zdlouhavý a složitý oproti jiným sportům, které si můžete na obrazovce zahrát.

„Přestaň říkat hlouposti! Tvrdíš, že mohu dělat co chci. Že je to moje volba. Ale já přitom nemohu udělat nic jiného, než co po mě chceš ty!“
„Zřejmě ti to nestačí, že? Asi z toho nemáš dobrý pocit? Přesně tak to bývá.“ (Tidus a Auron)

Když jsem hledal nějaké citáty ze hry, které by oživily recenzi a neprozradily nic důležitého, uvědomil jsem si, jak málo zde najdete mimořádných nebo velkolepých výroků, přestože hlavní postavy měly v průměru 9.000 řádků textu k namluvení. Je to tím, že dialogy, stejně jako samotné chování postav ve FFX, jsou natolik přirozené, až člověku mohou připadat nudné. To je ta fáze, kterou si vás hra ukolébá a přisvojí, aby vás v okamžiku tragédie nebo vrcholu příběhu dokonale rozcupovala na kusy. Emoce a sžití se s postavami, světem i pravidly FF jsou tím nejcennějším, co nám FFX dává. Víc než jakákoliv jiná hra vás FFX ohromí, ovládne a pobaví (potrápí). Má k tomu celou řadu bezkonkurenčních a podpásových metod, kterým nedokážete nepodlehnout. Můžete mi věřit.

Ten obličej
Můžeš se jej dotknout
Snít sen
Který se rozpustí v rozbřesku nového dne

Když si pročítám text ústřední písně „Suteki Da Ne“ (ironicky „Není to nádherné?“, což samozřejmě FFX je, ve všech významech toho slova), vzpomínám na závěrečný film i jednotlivé okamžiky z cesty napříč Spirou, dochází mi, že jsem měl to štěstí zúčastnit se něčeho mimořádného, co mne obohatilo o nové myšlenky a poněkud uvolněnější pohled na svět. Final Fantasy opět dokázala, že je víc, než jen hrou nebo příběhem. Jde o mimořádné umělecké dílo, které i vám může posloužit jako brána do nového světa, ať už toho virtuálního za obrazovkou nebo toho reálného za vaším oknem, který po projití FFX budete vidět trochu jinýma očima. Není to nádherné? Ano, je.

Grafika: 10/10
Zvuk: 10/10
Hudba: 9/10
Hratelnost: 10/10

Celkové hodnocení hry nebere ohled na problémy s obrazem nebo nešťastnou volbu elektronického hudebního doprovodu. Vychází ze zážitku, který FFX nabízí a vyjadřuje velkolepost a mimořádnost tohoto titulu.

Celkové hodnocení: 10/10