Až přijde, s největší pravděpodobností bude znamenat revoluci v zemi počítačových her a našich životech. Blahodárná lázeň, do níž se bezmezně budeme nořit, abychom v ní utopili veškeré starosti pozemské reality a vystoupili na vrchol blaha. Objevíme nový, lepší svět, kterému budeme dle libosti vládnout. Ale za jakou cenu?
„Zatraceně, pořád tam stojí!“ syknul jsem ke skupince lidí přešlapujících dole na chodníku před domem a zase zatáhnul žaluzie. „Aspoň, kdyby byli chvíli zticha, jenom malou malinkatou chviličku,“ nepřestával jsem si povídat.
Nespal jsem přesně padesát dva hodin, třicet jedna minut a patnáct vteřin právě… teď. Zrovna tak dlouho jsem se nenadýchal čerstvého venkovního vzduchu, a to ani sebemíň úzkou skulinou pootevřeného okna – nedej bože, aby mě viděli! A žaludek, to neustále kručící nic uvnitř mne, jsem nezasytil stejnou dobou. Marná snaha střídmými sousty suchého chleba, zalévanými chlorovanou vodou z kohoutku. Jsem totiž ve vězení, ve svém činžovním bytě, z něhož není žádného úniku, jak je dobře hlídaný mými spoluobčany. Pěkně mě tu uvěznili, pěkně. Den co den, noc co noc hlídkují pod mými okny a hlasitými výkřiky mne vábí k sobě: Polez ven, otevři nám dveře! Ale kdepak. Zkoušeli mi i volat, dokud jsem neodstřihnul telefon, a zvonit, dokud jsem kladívkem nerozbil zvonek. Na mě si jen tak nepřijdou. Pěkně si tu budu sedět na zemi, zády opřený o vchodové dveře, poslouchat jejich litanie a tiše se smát. Včera jsem si v obývacím pokoji vyrobil překážkovou dráhu z různobarevných bavlnek a pak se tou změtí špagátů všemožně proplétal – asi dvanáct hodin. Na mě si jen tak nepřijdou.
***
Hrůzostrašný závěr další z nočních můr přerušilo hlasité pulzující jíkání, nejprve z dálky, pak hned až u mého ucha. Bylo nemilosrdné, prosté jakékoliv ohleduplnosti k lidské bytosti. K čertu s budíky! Člověka dokáží vzbudit i líbeznější tóny než takové syrové pískání, které jako by vyzívalo, doslova prosilo, k vykročení levou nohou. Máchnul jsem rukou po tom mechanickém virtuózovi na nočním stolku, vysoukal se z postele a došoural do koupelny. Slunce ještě spalo.
Tradičně jsem otočil modrým kohoutkem a pár šplíchanci ledově studené vody ohodil obličej, abych ho vzápětí zabořil do ručníku. Potom nenásledovalo nic jiného než čištění zubů a usměrňování trsů z vlasů, co mi přes noc vyrašily na hlavě. Ranní hygiena byla u konce.
Převléknul jsem se, spolkl pár soust sýrem namazaného chleba a vydal se na cestu do práce.
***
Tramvajová zastávka v dohledu, zastavil jsem se u novinového stánku a po krátkém cíleném zkoumání jeho útrob poprosil prodavačku o časopis Gamer – název, jenž zastupuje přes sto stran zajímavého čtení převážně ze světa počítačových her. Žena v předdůchodovém věku, oděna do sepraného béžového svetru na okamžik zapřemýšlela a vzápětí nahmatala v pestrobarevné změti periodik mé přání. Schoval jsem vrácené drobné do kapsy a jal se pokračovat v cestě, zrak upřený na pestrobarevné obrázky někde uvnitř časopisu.
Na sedadle v tramvaji, v obležení přístojících, jsem opustil graficky pěkně ztvárněné výjevy vojáka uprostřed bitevní vřavy a začetl se do Úvodu.
Zase nic nového: Redakce měla – jak jinak – skutečně perný měsíc, a uzávěrkové období, to bylo – jak jinak – obzvláště vyčerpávající, doslova na hranici lidských možností. Zarmoucení nad nevyhnutelným zdražením. Očekávání ve společné shledání zase za měsíc.
Obsah.
Novinky. Slovo plynule střídalo slovo, dokud se neobjevil nadpis, větší než ostatní, přinášející hrozivé poselství. A zlé předtuchy se staly skutečností, když jsem dočetl poslední větu příslušného textu, mrákoty na obzoru. Žaludek se mi sevřel, na čele vyrašily malé krůpěje potu a šíje začala mrznout jako pohlazená ledem.
Uběhla vteřina, druhá, třetí. Ale subjektivní délka jejich trvání byla mnohonásobně delší. Doufaje v omyl, vrátil jsem zrak na stránku časopisu do oné zrádné oblasti tištěných slov… ale čekala tam jenom zkratka do bezvědomí. Betaverze Half-Life 2 ukradena, zaznělo odněkud z dálky hlasem hlubokým a zdeformovaným, jako pozdrav na rozloučenou od temné tváře světa. Nato jsem ztratil kontakt s realitou.
***
Seděl jsem bez hnutí, s otevřenou pusou, a zíral na obrazovku monitoru, kde se už pár minut nic nepohybovalo. Byl jsem uhranut vizuální prezentací, jež se tam před chvílí odehrála a očarovala mě kouzlem své krásy, dosud nevídané. Vypadnul jsem z okna racionálního vnímání a toulal se daleko, v zemi, jíž jsem vládnul, v zemi neomezené fantazie. Sice to bylo v prostředí, jehož autorem byl někdo jiný – pokaždé více či méně někdo je –, ale tentokrát jsem nezasahoval ani do jeho konstrukce, ani do jeho pravidel, jak byl dokonalý. A jak byl dokonalý, tak byl i živý.
Stál jsem před kamennou sochou urostlého polonahého muže a víc než prací sochaře se zabýval stopami času, jež na postavě nadlidské velikosti zanechal. Byly značné. Pravé ruce, zkřížené přes obnaženou hruď na srdce, chyběla část od zápěstí po loket, kde pahýl končil. Osamělá dlaň připomínala zvláštního pavouka o pěti nohách, slídícího po kořisti. Druhá horní končetina krom toho mála, kousek ramene, co ji naznačovalo, neexistovala a doposud tak představovala největší ztrátu. Ostatní se dalo označit za povrchová zranění – škrábance a odřeniny. Některé z nich bělavě svítili po čerstvém odloupnutí.
Nemilosrdná ruka času udeřila všude. Zchátralé budovy lemující čtvercové náměstí zely prázdnotou. Snad každému oknu chybělo zasklení a vítr si pohrával s jejich rozvalenými křídly, nepřestávaje kvílet; a na pozadí vrzání pantů. Podivná melodie v podivném ponurém světě bez života.
Šimrání v žaludku se stále stupňovalo. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že mne někdo sleduje. Každý tmavý otvor – a najednou jich bylo několik – ve mně budil podezření. Zdálo se mi, že v nich vidím oči, rudě žhnoucí, jak mi do těla vpalují cejch touhy svého majitele. Pozorovaly mě ze všech stran, kam jsem se otočil, a hrozily mi nebezpečím.
|
Zavítejte do světa fikce - míst, kterým vládne Half-Life 2!
Nabízíme vám ke stažení doposud vydaná videa jedné z nejočekávanějších her současnosti! Neváhejte a využijte jedinečné příležitosti navštívit svět hry Half-Life 2 ještě před jejím vydáním.
|
Začal se zvedat vítr, a odpadky, ať už jimi byla země poseta, či lezly z útrob převrhnutých popelnic, se daly do pohybu. Většina se líně sunula kupředu, další se vznášely ve vzduchu, jiné to kombinovali; ale všechny brzdily všudypřítomné překážky, tvořené koláči spadené střešní krytiny, omítky, kusy dřeva či pokroucené sloupy veřejného osvětlení. Slunce schované za budovami téměř zapadlo, a šero uvnitř náměstí se začalo zhušťovat. Mrazilo mě v zádech.
Najednou, ve zlomku vteřiny, ticho a všechno se zastavilo. Klid před bouří.
Měl jsem pravdu, děsivou a vzrušující. To, co se vynořilo zpoza budovy přímo přede mnou, způsobilo explozi veškerého napětí, které se ve mně dlouhé minuty hromadilo. Hladina adrenalinu se rozbouřila. Klesl jsem v kolenách, opíraje se rukou o mramorový podstavec zohyzděné sochy.
„Walker! Walker!“ (ano, anglicky) vzápětí vzlétl vyděšený mužský hlas z nějaké postranní uličky.
„Chodec! Chodec!“ ozvalo se mi stejnou naléhavostí v hlavě, jakmile slova odezněla.
Na nic jsem nečekal a rozběhl se – chvilku to trvalo – k nejbližším dveřím. Zdálo se mi, že každý můj krok trvá zoufale dlouho.
Sotva jsem zabouchl dveře, venku se začal zvedat nízký nepřerušovaný tón; za několik vteřin nepředstavitelně nízký, jenž mi zajel do uší jako rozžhavená jehlice dřív, než jsem do nich stihnul nacpat prsty. Ani to nebylo nic platné. Jehlice putovala sem a tam, od ucha k uchu. Svíjel jsem se šílenou bodavou bolestí na pokraji zhroucení a každou vteřinou očekával explozi svého mozku, zuby zaťaté jen se vylomit.
Nedokážu odhadnout, kolik času uplynulo, než to nezemské pískání utichlo. Najednou drtivý nápor ochabl. Chvíli jsem váhal, a pak vyňal prsty ze sluchovodů. Krev se na nich neobjevila, jak jsem se původně obával. Hlavou se mi teď neslo slabé monotónní hučení. V jednom okamžiku se mi zdálo, že někde v dálce zazněla střelba.
Místnost, v níž jsem se nacházel, nebyla příliš velká, přesto svému majiteli poskytla dostatek prostoru pro bazarový krámek. Ten očividně trpěl přemírou dodávky a minimem poptávky. Všude na zemi, kde to bylo alespoň trochu možné, stály staré, ledabyle naskládané televizory, většinou černobílé s dřevěným obložením. Na zdech viselo několik obrazů s portréty barokních šlechticů a pod nimi vázy, dřevěné i keramické, sochy zvířat, pletené houpací křeslo vedle masivní zdobené skříně z tmavě nalakovaného dřeva.
Náhle zaštěkal samopal, a jak bolest postupně ustupovala, zdál se mrazivě blízko. Přistoupil jsem k malé výloze napěchované dalšími cetkami, abych zjistil, co děje.
Snad ani nemohlo být hůř. Ta bizarní kreatura pořád stála na svém místě, za budovou přímo naproti, a tělem vejcovitého tvaru, které vyčnívalo nad hřeben, kolébala ze strany na stranu. Ale nebyla tu sama.
Těsně před výlohou se do rozpraskaného chodníku mohutným drápem, spíš hrotem, jeho samotnou špičkou, zarývala noha. Noha dalšího Chodce, mohutná holení kost potažená černou vrásčitou kůží. Představa, co se mi tyčí nad hlavou, mi zacloumala žaludkem, a pak z něj všechno šimrání rozlila do celého těla. Nebyl jsem s to, pohnout se a téměř ani dýchat.
Uběhlo několik vteřin, během nichž se scéna za sklem nijak nezměnila, dokud se ve výhledu neobjevil voják ve zvláštní uniformě a svou přítomností nepřestřihnul napjatou nit, na které všechen pohyb visel. Noha přede mnou se vznesla a zabodla se o kus dál, těsně vedle sochy uprostřed náměstí. Za ní – na její původní místo – vzápětí druhá. A chodec byl uvnitř! Nato se prohnul v kolenech, zhoupnul se odzadu a zaujal polohu, stejnou jako kočka před skokem.
Ovšem lovecká technika Chodce byla mnohem důmyslnější než jen primitivní, živočišná. Vzduch se blízko jeho ústního otvoru začal v malém kruhu tetelit a současně nastoupilo ono pískání, tak důvěrně známé. Na nic jsem nečekal, zacpal uši, padnul k zemi a začal přeříkávat modlitbu.
Za chvíli, ve vteřině na vrcholu decibelů a na hraně mého kolapsu konec. Vzápětí zřejmě výbuch, a hned za ním v tisících střípků sesouvající se skleněná tabule výlohy, zasažená úlomky zdiva.
Když jsme znovu vyhlédl ven, uši zalehlé, zela v protější budově obrovská díra. Chodec, jenž za ní stál, byl neznámo kde. Ten druhý stál v obklíčení několika vojáků.
Než se rozzářily hlavně jejich samopalů a bizarní kreatura se začala svíjet pod náporem rozžhaveného olova, vymrštila přední nohu vstříc jednomu z vojáků. Ta jím prošla jako nůž máslem a zastavila se o zeď poničené budovy, bezvládné tělo stále s sebou. Pak se teprve zhroutila na zem, a pak padly nohy, taktak že se vtěsnaly na náměstí.
Oprášil jsem ze sebe střepy, vyšel ven a pokynul na pozdrav pěti vojákům, utírajícím si pot z čela. Nevysoko nad hlavou se mi houpalo tmavě zelné vznášedlo přesně takové, jaké se objevuje ve filmech z budoucnosti.
Vydechnul jsem, přepnul počítač do úsporného a odešel do kuchyně udělat si kávu. Svítalo. Začínala sobota.
***
Právě jsem se vrátil z Washingtonu a stále tomu nemohu uvěřit. Setkal jsem se na neformální schůzce se samotným Gabem Newellem, zakladatelem a ředitelem legendárního Valve, a to přímo v jeho kanceláři. Stačilo jenom pár slov…
Zamknul jsme dveře na dva západy, zatemnil okna a zasedl k počítači. Oči mi musely zářit nedočkavostí jako malému dítěti před vánočním stromkem, než se vrhne na dárky.
***
No vida, už jsou tomu dva měsíce, co jsem uvězněn a co se lidé začali shlukovat pod mými okny. Předevčírem jsem musel k vchodovým dveřím přistavit pohovku z obýváku, aby mi sem nevtrhli; jsou čím dál více drzejší. Ale na mě si jen tak nepřijdou! Raději půjdu zkontrolovat svého miláčka.
Je překrásný, nádherný, jak jen může Half-Life 2 být! A taková roztomilá cédéčka to jsou…
