Herní filosofie: jak se hrálo před čtvrt stoletím aneb počínající krize průmyslu

Máte rádi nostalgické vzpomínání? My ano a dost věcí jsme si díky tomu uvědomili.

Hraní videoher, to už dávno není záležitost introvertních jedinců krčících se po západu slunce v rohu místnosti. Hraní her je již běžným, i když občas zcela nepochopitelně znehodnocovaným fenoménem dnešní doby. Hrají mladí, staří, muži, ženy, manažeři, nezaměstnaní, sportovci, politici a tak dále. Zkrátka a jednoduše, pro tuto kratochvíli neexistuje žádné sociální omezení. Ve své podstatě jde svou univerzálností již o tak běžnou činnost, jako například sledování televize. Bohužel však stále s krutou stigmatizující visačkou.

Je třeba si uvědomit, že ne vždy tomu tak bylo. Alespoň tedy za mých mladých let, kdy herní průmysl začínal nabírat na skutečných obrátkách a zaznamenával výraznější rozmach (druhá polovina devadesátých let), se zkrátka hrálo jinak. Jiný byl přístup vývojářů, jednotlivých hráčů a pochopitelně i okolí. S tím souvisely rovněž dostupné možnosti, které jsou z dnešního pohledu až úsměvné. V dnešním příspěvku zkusíme zavzpomínat, v čem bylo hraní před čtvrt stoletím lepší a co mu naopak chybělo. Stejně tak vše ale vezmeme také z druhého pohledu a popřemýšlíme o stavu současné herní scény, a to s jeho klady i zápory současně.

Změny postojů

Předně musím poznamenat, že v tématice herní historie nepatřím k úplným dinosaurům, přesto jsem však vstoupil již do čtvrté herní dekády a rozhodně jsem zažil mnoho. Sám na sobě pozoruji, že se můj celkový přístup k celé této tématice dramaticky změnil, a to navzdory tomu, že již nejsem jenom hráč, ale také recenzent.

Gaming.png
Celkový postoj k hraní her se změnil

A rozhodně si nemyslím, že by to bylo věkem či nalezením jiných priorit. Jde zkrátka o celkovou proměnu přístupu k hernímu průmyslu, která vychází zejména z jeho nechutného zparchantění. Dá se tedy zjednodušeně říci, že můj pohled na hry s odstupem času zrcadlí celkový stav herního průmyslu a vývojářů jako takových. A bohužel je třeba si přiznat jedno, nenacházíme se zrovna v lehké době herní historie. K tomu ovšem později.

Zkusme se ale nyní vrátit o nějakou tu dekádu zpět a skutečně si zavzpomínat na to, jak se vlastně tehdy hrálo. Ačkoli tomu mladší čtenáři nemusí věřit, tato výsada nebyla rozhodně umožněna všem. V devadesátých letech nebylo úplně běžné mít v domácnosti počítač, natož snad dva či více jako dnes. Hlavním důvodem byla menší dostupnost a vyšší pořizovací náklady. A nemusíme se zde bavit jen o PC, to samé pochopitelně platilo i pro jakékoli jiné herní zařízení. Ale byl to právě počítač, který představoval určitý vrchol herní techniky.

Osobně si pamatuji, jak jsme v roce 1996 kupovali počítač za dnes neskutečných 50 tisíc korun, což byly tehdy nějaké peníze. Dodejme ale zároveň, že šlo o celkem běžnou cenu. Do té doby tak mohl člověk otravovat někde u bohatších sousedů, popřípadě u rodičů v zaměstnání. To byl právě můj případ. Nikdy nezapomenu na ty dlouhé hodiny u mamky v práci, kde jsem si užíval kousky jako Prehistorik nebo Duck Tales.

Počítač pro vyvolené

Jenže mít doma počítač ještě nemuselo nutně znamenat jistou výhru. Člověk už byl skutečně hodně blízko, ale stále lze najít velké množství překážek, které mohly stát v cestě. Tak předně to byl naprosto odlišný přístup rodičů, kteří benevolencí zrovna neoplývali. Hraní her nebylo v devadesátých letech vnímáno zrovna konstruktivně, alespoň tedy ve srovnání s dnešní dobou.

 

Nebylo uklizeno, nebylo hraní. Byly poznámky, nebylo hraní.

 

Ne snad, že by rodiče dnes jásali nad svým dítkem u Fortnite, ale přece jen jsou v tomto ohledu mnohem tolerantnější. Hraní bylo zkrátka za odměnu, za zásluhy. Nebylo uklizeno, nebylo hraní. Byly poznámky, nebylo hraní. Dnes je celý tento systém zásluh a odměn nastaven trochu jinak, ale to je jiné téma.

Dokonce i přístup mladých hráčů byl odlišný. Na hraní jsem se vždy nesmírně těšil, fotbal s kamarády na hřišti měl ale přednost. Všechny zmíněné aspekty pak vedly k určité vzácnosti a jedinečnosti z herních zážitků. Šlo o svátek, magický moment, nikoli o otrávené zabíjení času na hraně depresí.

Více skromnosti, méně starostí

A jaké hry vlastně dříve byly ve srovnání s těmi dnešními? Tak především rozhodně nedosahovaly takových technických kvalit jako dnes. Povětšinou se jednalo o 2D, někdy v lepším případě i zubatou 3D. Jenže nikdo tehdy nepyskoval. K radosti stačilo několik pixelů pohybujících se po obrazovce. Zbytek už udělala lidská fantazie a představivost.

1417211371472542280.jpg
Takhle nějak vypadaly naše sestavy

Dnes je to neustálé dohadování a urážení, jestli někdo hraje ve 4K nebo ne, jak vlastně může někdo koukat na 30 FPS, když je to nehratelné apod. Dříve to bylo vážně všem jedno. Ani si to člověk vlastně tak nějak neuvědomoval. Uvnitř jsme jistě pociťovali, že vždy může být lépe, ale šlo spíše o očekávání technologického pokroku, nikoli hledání problémů tam, kde nebyly.

 

 Hraní v devadesátkách v mých očích bylo oslavou technologie a pokroku, nikoli remcáním nad nedostatky

 

Technologický a pochopitelně i vizuální pokrok byl však v tehdejší době tak nějak nápadnější. Pokud srovnáte hry s dvouletým odstupem dnes a v devadesátých letech, míra posunu bude naprosto odlišná. Dnes si pod tíhou technologických vymožeností těchto změn ani moc nevážíme. Jasně, máme tady nějaký ray tracing a jsme z něho někteří odvázaní, ale bereme ho už téměř jako nutnost, jako něco, co zde je a být musí a všechno ostatní je zkrátka špatně. Hraní v devadesátkách tak v mých očích bylo oslavou technologie a pokroku, nikoli remcáním nad nedostatky.

Peníze až na prvním místě

Navíc i samotné produkty vývojářů působily ve srovnání s těmi dnešními naprosto odlišně. Sundejme si růžové brýle, i před čtvrt stoletím byly peníze až na prvním místě, ale ta orientace na hráče tam zkrátka byla znatelnější. Dnešním herním gigantům nevěřím ani slovo. Vážím si jejich práce a miluji jejich produkty, jsem si však vědom toho, že jde o výdělek. Předkládány nám jsou nákladné produkty s nesmyslným marketingovým pozadím, a to pochopitelně s vidinou zisku. A tak to bohužel někdy i vypadá. Neplatí to rozhodně paušálně, ale tato tendence tu zkrátka je a kdo tvrdí opak, je naivní blázen.

lg-magazine-best-accessories-for-your-lg-gaming-monitor_key-visual.jpg
Vstupujeme do herní krize?

Jak jinak vysvětlit všechny ty reklamy ve hrách, epizodická pokračování, lootboxy, poplatky za hraní apod. Je toho spousta, co mě na dnešním hraní trápí, ale do jisté míry to chápu. Vlastně chápu to úplně stoprocentně, jen upozorňuji na skutečnost, že dříve bylo v tomto ohledu vše upřímnější a osobnější. Jako by jednotlivé tituly byly tvořeny týmem nadšenců a určené jednotlivým hráčům. Dnes se vytváří spíše byznys.

Celá změna paradigmatu se pochopitelně promítla i ve směřování her jako takových. Hra pro jednoho hráče je fajn, ale přiznejme si to, už tolik nefrčí. Kolikrát jsme již slyšeli, že je vývoj singleplayerových her příliš drahý. Bohužel však nejde pouze o to, že je drahý z hlediska vývoje. Tím hlavním důvodem je především fakt, že z dlouhodobého hlediska nejde o rentabilní záležitost. Po samotném nákupy hry totiž veškeré toky peněz povětšinou končí. Takový mulťák dá asi o něco méně práce, ale hlavně je výnosný po dlouhá léta, a to jak primárně, tak sekundárně. Opět tak nemusí jít o problém, spíše jen o popis aktuální situace přístupu vývojářů.

Když hardcore znamenalo porno

A pamatujete na tu legendární obtížnost her? I dnes rozhodně najdeme nějaké ty hardcore zážitky, ale už jen skutečnost, že jsou označovány za hardcore o něčem svědčí. Dříve žádný takový popis existoval nemusel, téměř každá hra byla svou obtížností více vyhrocená. Postupný progres tak přinášel neustálé pocity satisfakce. Velké a rozlehlé herní světy jsou sice fajn, ale hraní se tak v mnoha ohledech přesunulo do sféry virtuálního brouzdání a putování na úkor intenzivního zážitku.

 

Dnes se hraním spíše zabíjí čas, dříve šlo o svátek, jedinečný moment

 

Ne, jistě si neztěžuji na to, kam jsme se nyní dostali. Hry jsou propracované, impozantní a zábavné, bohužel je jich někdy až zbytečně moc, což hernímu průmyslu nesvědčí. Máme se skvěle, herní možnosti jsou oproti minulosti nesrovnatelné, jen se zkrátka vytratil ten cit a pocit jedinečnosti. Dnes se hraním spíše zabíjí čas, dříve šlo o svátek, jedinečný moment. I tak bychom se pochopitelně do té doby asi vracet nechtěli. Jen škoda, že některé věci nabraly jiné otáčky a přivedli nás do určité krize herního průmyslu. Krize ve smyslu budoucího směřování. Jsme na křižovatce a vědí to jak hráči, tak samotní vývojáři. Kam budeme kráčet dále máme v rukou i my.

GettyImages-1190641105.jpg
Hraní dnes už není taková vzácnost

Opět jako vždy platí, že ne každý musí souhlasit s výše napsaným a může mít naprosto jiný pohled na celou věc. Berte uplynulé odstavce jako zamyšlení jedince a rozproudění diskuze. Podělte se s námi o své vlastní poznatky a vzpomínky na své herní začátky. Každý názor je rozhodně vítán.

Diskuze (9) Další článek: Vesmírná odysea No Man's Sky dorazí na Nintendo Switch už v říjnu

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,