Před nedávnem se na Doupěti objevila recenze na nezvyklou hru s názvem Flower. Jedná se o PSN počin, který si za drobný obnos (cca 200 Kč) můžete stáhnout a uchvátí vás poměrně hodně. N.Marko se podíval na Flower a na celkový potenciál her, které by se mohly nazývat uměním.
Datum registrace: 28.6. 2006 20:00
Počet příspěvků: 3 470
Podpis:
Ta neurotická snaha být normální nás přivádí k šílenství. -Solomon Short
To že jsi paranoidní neznamená, že nemáš pravdu.
Jsem pro aby se udržovaly nebezpečné zbraně mimo dosah bláznů. Můžeme začít třeba s psacími stroji. -Solomom Shor
Čas od času proběhne internetem a tiskovinami debata na téma, jestli hry jsou či nejsou umění. Odborní znalci, akademici a jinak erudovaní lidé mají jasno - nejsou. Já jim to neberu. Přesto mi to nedá, jedna z mnoha definic umění říká, že objekt je umělecký, když vzbuzuje pocity a vnitřně člověka obohacuje. Nepíše se v ní nic o originalitě, nic o dokonalosti zpracování, nic o formě, tvaru a způsobu provedení, nic o moudrých mužích s dlouhým vousem, jež rozhodují co umění je a co není. Tahle disciplína je jako jedna z mála na každém z nás zvlášť a je tudíž velmi demokratická. Líbí se vám a dalo vám to něco? Pak to může být umění. Hry jsou zatím v podobném stádiu jako byl film za Rakouska-Uherska, samé němé scénky a krátké skeče. V lepším případě by se to dalo přirovnat k první republice - veselohry s Adinou Mandlovou a Vlastou Buriánem. Pouhá zábava pro masy, od níž nikdo nic hodnotného kromě pobavení v kině ani nečekal. Uběhlo pár desetiletí a najednou je film uměleckým fenoménem.
Hry jsou také v kolébce, jde o zábavu pro masy, ale stejně jako ve filmu třicátých let, tak i zde se občas objeví dílko, které si dělá trochu větší ambice. Se slzou v oku vzpomínám na ICO nebo Shadow of the Colosus, jsem uchvácen čistotou designu města ve Mirror`s Edge, dojímám se nad smrtí Aerith v FFVII, smíchy padám ze židle v Discwordech - malé střípky umění. Nejde o to, aby byli kdoví jak originální, v tom to není, jde o celkové pojetí. Příkladem je právě Flower. Když si vezmete, jakou činnost v něm vlastně provádíte, patrně nenajdete nic zas tak novátorského. Létání nad krajinou bez okamžitého cílu, časového limitu nebo bodů? Kdejaký díl Ace Combatu měl mód „volné létání“. Otevírání květin a uzdravování krajiny? Kdo hrál Okami ví své. Ovládání pohybu pomocí motion senzoru? Hra Lair to už jednou předvedla… Tak co tu hru dělá tak jinou? To je otázka z nejtěžších. Když se půjdete podívat do Itálie na Davida, tak pokud vám něco říká sochařství pocítíte velmi silné genius loci. A přitom kdyby jste sochu nadrtili na prach a analyzovali molekulu po molekule nenajdete jediný atom umění. Takové je i Flower, vsadím se že ani v jediném bitu informací které tvoří tuto hru by jste umění nenalezli, ale přesto jsem přesvědčen že tam je.
Rozhodně neříkám, že jde o umění formátu který najdete v archivech Národního Muzea nebo v Louvru, ale pro mě jde o jasný signál, že se hry pomalu dostávají přes svá dětská léta a stejně jako film po válce začal nabývat na vážnosti, tak i hry jednou budou hrdě stát vedle svých starších bratří. Je to důkaz, že i přes dnešní těžkou dobu, kde o peníze jde až v první řadě, se dá udělat projekt který potěší oko, uklidní duši a prostě člověku něco dá. 
Je mi jasné, že se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale vem to čert, já osobně třeba na surrealismu taky nevidím zhola nic uměleckého, ale místo na slunci mu neberu. Mnozí budou patrně namítat v čem to umění vlastně spočívá, když na tom nedělá jeden člověk, když jde o kolektivní práci, když forma zobrazení je tak pomíjivá, když to celé vlastně prochází tak ošklivou věcí jako je počítač. Já však jenom krčím rameny a připomenu si onu definici. Toto je velmi osobní záležitost, tahle hříčka možná v čase zapadne, jako naprosto bezvýznamná epizoda, ale jak je pro evoluci typické, změna přichází pomalu a postupně. Pak se jednoho rána probudíme a zjistíme, že sedíme uprostřed uměleckých skvostů elektronické zábavy a troška toho odkazu bude i od Flower…
