Postava Indiana Jonese je už dnes známa každému šestiletému prckovi žužlajícímu plnící pero. Nezapomenutelný předchůdce všech Mekgajvrů a jemu podobných superhrdinů původem homo sapiens sapiens, kterého filmově stvořil George Lucas ve své silnější chvilce. Když potom o mnoho let později vznikala herní firma Lucasarts, bylo po úspěchu několika slavných filmů na toto téma těžiště jejích námětů jasné.
Postava Indiana Jonese je už dnes známa každému šestiletému prckovi žužlajícímu plnící pero. Nezapomenutelný předchůdce všech Mekgajvrů a jemu podobných superhrdinů původem homo sapiens sapiens, kterého filmově stvořil George Lucas ve své silnější chvilce. Když potom o mnoho let později vznikala herní firma Lucasarts, bylo po úspěchu několika slavných filmů na toto téma těžiště jejích námětů jasné. Vzpomínám, jak jsem před mnoha a moha léty pařil jednoho Indyho na svém starém dobrém Didaktiku M (věc s procesorem ZX, tudíž kompatibilní se Spectrem).Vydržel jsem skákat po střechách vlaků a šimrat bičem neustále se množící nepřátele celé dlouhé hodiny, dny, nakonec i týdny. Dnes se nejnovější gameska s Indym v hlavní roli zove tuším Indiana Jones and the Infernal Machine (schválně jestli ten pekelný stroj není JAWA 250:). Ovšem já se zde budu zabývat mnohem starší hrou na toto téma.
 |  |
Indiana Jones and The Fate Of Atlatis totiž vznikl už roku 1992! To je ale opravdu dlouhá, velice dlouhá doba, natož v oblasti počítačových her. A přesto se zde opět v celé své míře projevuje neuvěřitelná genialita tvůrců (nejen) tohoto dílu Indyho, protože, ačkoliv dnes neoslňuje grafikou či hudbou (což ovšem ve své době jistě činila), adventurně zaměření stařešinové gamesního odvětví po ní leckdy ještě dnes s klidem sáhnou, aby oživili nostalgické vzpomínky na zlaté zašlé časy 386tek, temných zatuchlých pařanských doupat a vzrušených debat o každém dalším postupu ve hře, ať už jakékoliv. Ach, to byly časy … oproti dnešku, kdy se z her stal konzum, kdy vznikají neustále naprosto stejné hry, vzájemně se lišící pouze ve vzhledu, to byly zlaté časy gamesnictví. Ale skončeme s nostalgií, dejme se raději do krátkého zavzpomínání na čtvrtého Indyho, zvaného Veleslavný.
 |  |
Jistě všichni znáte příběh o bájném ostrově Atlantida, na kterém kdysi měla existovat společnost natolik rozvinutá a vyspělá, možná dokonce mimozemského původu, že se zcela izolovala od všeho okolního "barbarského" světa a nakonec, neznámo přesně jak, zcela zanikla (či přesídlila). Pravděpodobně se po obrovském zemětřesení celičký ostrov sesul do hlubin moře. To vše se odehrálo někdy v době starověkého Řecka. O Atlantidě údajně sepsal slavný řecký pisatel Platón jeden ze svých dialogů (tento starověký filozof jak známo publikoval své dodnes aktuální práce téměř výhradně pomocí dialogů) - popsal v něm celé jejich společenství, zvyky, obyčeje, a mnoho dalšího, co se kultury Atlantiďanů týká.
A teď o trochu v čase poskočíme - vrhneme se do konce let třicátých století dvacátého. Zuří samozřejmě druhá světová válka. A protože Indyho filmy nejednou potíraly nacistické zlo (resp. Dr. Jones nejednou střílel po nacistických vojácích), i ve hře bude hlavním nepřítelem fašistické Německo, upřesněno - jeden jeho vysoký funkcionář (agent) a jeden (klasicky) naprosto šílený vědec (totiž doktor Hans Ubermann - už to jméno!).
Hra začíná velice stylovým, nápaditým a hlavně INTERAKTIVNÍM intrem (no řekněte, viděli jste někdy někde někdo interaktivní intro? - pokud ano, napište mi) podbarveným klasickou Jonesovskou melodií, kdy musíte nalézt jakousi sošku. Nevíte ani moc proč, prostě jenom další rutinní dobrodružství. Když ji konečně po několika strastiplných (a jistě bolestivých) pádech naleznete, ani se nenadějete a hbitě vám ji ukradne proradný nacistický agent.
Začne vám to trochu vrtat hlavou. Proč? Co to bylo za sošku? Proč by ji měli chtít nacisté? Později se setkáte se svou bývalou společnicí, archeoložkou Sofií Hapgoodovou (toto setkání proběhne opravdu velmi originálním způsobem, kdy se potají vloudíte na její přednášku o Atlantidě, a … ne, to si prostě musíte zahrát). Ta vám potom ukáže jeden velmi pěkný náhrdelník (taktéž úchvatné setkání, viz. kolem se potulující obrázek:) a pak už to jen frčí - dostanete se na Island, do vyprahlých afrických pouští, středoamerické džungle a na mnohá další podivná místa, hodná pouze Indyho (a někdy i Sofie). Nepřijdete o klasická jeskynní bludiště, hrátky s bičem, bizardní stroje, nastražené pasti, ani rvačky s vysokými svalnatými modrookými blonďáky. Dokonce přijdou na řadu i takové libůstky jako létání balónem, jízda ponorkou, či přeměna v … ne, tohle vám také nemohu prozradit.
 |  |
Samozřejmě, že se klasickým "Lucasovským" vtipem nešetří, což je vidět už v intru a hlavně samozřejmě v obsáhlých rozhovorech, kterých si během hry vychutnáte poměrně dost. Hlavně se Soffií si hodně užijete (legrace, samozřejmě). Hra je sice celkově linerání, ale je zde několik zásadních zvratů, které ovlivní vaše další počínání. Například lze hru dokončit se Sofií či bez ní, taktéž naprostý a úplný závěr může být šťastný či naopak velmi smutný (ach ta Sofie!). Tvůrci se snažili vdechnout hře mírný filmový nádech, takže lze občas narazit na scény, které Indy nevidí, ale vy ano - příkladem může být telefonát nacistického agenta Bauerovy hned na začátku hry.
 |  |
Abych přeci jen ještě na konec trochu přiblížil zápletku a navnadil vás ještě trochu více, prozradím vám, že budete muset hledat tři kameny (pomocí nichž je také mimochodem velmi originálně řešena protipirátská ochrana hry) a důležitou součástí vašeho snažení bude i kov zvaný orichalcum, který byl pro Atlantiďany (údajně) základním zdrojem energie. Víc už opravdu raději psát nebudu, protože to byste pak neměli proč si Indyho 4 zahrát. Bylo by to zbytečné a by byla ohromná škoda si čtvrtý díl Indyho nezahrát, protože to je adventura, která navždy poznamenala žánr a zapsala se do herních dějin. Takže nečekejte, někde si ho sežeňte, a prostě pařte!
