I když se herní odvětví začalo opravdu rozvíjet relativně nedávno, historie je náruživých hračiček plná. I ta naše.
Dnes už bez problémů seženete téměř jakoukoliv hru, bez ohledu na to, jestli byla vyrobená v Americe, Asii, či u nás. Potíž je snad jen s malými a nezávislými hrami, které se jednoduše nedostanou mimo svůj domácí trh. I tak si ale můžete vyjet mírně řečeno na výlet a nakoupit hry, které u nás nebylo výhodné distribuovat. Technické parametry pomíjím.
Jak to ale vypadalo v dobách, kdy největší hit byl Tetris a Princ z Persie platil za nejlépe graficky provedenou hru?
Jak to vůbec začalo
První hráči to neměli vůbec lehké. Aby počítačovou hru mohli hrát, potřebovali, světe div se, počítač. Jenže dostat se k nějakému bylo v začátcích podobné, jako vyjet si na dovolenou do Francie. Aneb prakticky nemožné. Nebojte, nebudu vás nudit přesnými daty a parametry, pokusím se stručně.
První počítače byly vyrobeny ve 30. letech, první návrh na československý počítač představil Antonín Svoboda v roce 1947, jejich širší využití se ale začíná uplatňovat až v 50. letech. Šlo o sálové počítače, ke kterým měli samozřejmě přístup jen výzkumníci nebo třeba studenti vybraných škol. A kybernetika byla definována jako nástroj buržoazie k zotročení dělnictva.
Elektronika se za železnou oponu dostávala jen velmi obtížně. I ten, kdo s počítači pracoval, musel o součástky složitě žádat a stejně si nebyl jistý, že něco opravdu dostane. Ovšem kreativitě se meze nekladou a v tomto duchu se u nás nesla celá 50. – 80. léta. Když jsme se nedostali k západním, vyrobili jsme si vlastní. Sami, na základě „slyšel jsem, že jde udělat...“ a nebo kopírování.
A navzdory omezeným možnostem jsme nebyly vůbec špatní. Počítač SAPO (SAmočinný POčítač) má jako nultá generace ke hrám ještě poměrně daleko, jenže SAPO jako první na světě použil princip fault-tolerant, zabezpečení výpočtu proti poruchám a chybám na základě vícenásobné operační jednotky. Přestože jsme byli za železnou oponou, SAPO byl na světové úrovni a v tomhle konkrétním dokonce lepší.
Legendárním počítačem byl SAPI1 (systém automatického pořizování informací). Ten, a počítače JPR, byl zkonstruován podle plánů tehdejšího výkřiku techniky, izraelského vojenského mikropočítače od firmy ELBIT. Jeden z nich byl zcela prozaicky ukraden, jeho plány se dostaly k Tomáši Smutnému a jeho bratr pak podle jejich kopie postavil vlastní počítač. Hle, na svět vylezl československý mikropočítač.
Západ má náskok. Československo se mu ale docela obstojně drží v patách a počítače přestávají být pavědou. Začínáme hrát.
Divnoši... ale automaty jsou super
S příchodem 80. let jsou lidé kolem počítačů sice stále „ti divní se svými drátky a krabičkami“, alespoň už ale nejsou v područí imperialistické zlovůle. Sálovky jsou pryč, první nadšenci mají svůj vlastní osobní počítač doma. A masově populární jsou videoherní automaty, které s sebou vozili kolotočáři. Za těžký peníz si zájemci mohli zahrát hry od Segy, Atari, Namca a dalších a dobové fotografie ukazují, že se těšily veliké oblibě. Zároveň ale byly i díky tomu dost poruchové, takže několik automatů bylo vždycky mimo provoz. Motalo se kolem nich ale taky pár mlsounů, kteří se kromě her zajímali i o samotné bedny. Jeden z nich, Tomáš Smutný, se stal mezi kolotočáři legendou a kvůli automatům dokonce i tři měsíce seděl.
Přístroje se vozily hlavně z Německa a stály skoro tolik, co auto, kolem 50 000,-. A že to byla pořádná pálka. Legendou se Smutný stal skoro jako v pohádce. Přemluvil jednoho majitele, aby ho s pěti rozbitými stroji nechal přes noc v zamčené místnosti. Když pak majitel ráno přišel, všech pět videoherních mašin bylo opravených a běželo jedna báseň. Páčku jednoho z nich Smutný sice nezískal, zato se ale dostal snad ke všem automatům, co jich tak po republice bylo. Oprava od něj samozřejmě stála mnohem méně, než stroje vozit do Německa. A když už byli u těch oprav... prakticky hned zjistili, že když je dokáže opravit, dokáže je i vyrobit. Stačí přivézt základní desku a zbytek si sestaví sami. Stlouct bednu, z věcí v domácnosti vyrobit ovládání a místo monitoru dát televizi se dalo i v Československu.
Smutný patřil do první generace počítačových nadšenců, který k nim přivedl spoustu dalších. Pod Svazarmem, kam tehdy museli patřit všichni radioamatéři a další, aby byli pod dohledem, založil Stanici mladých techniků, vizi jakýchsi farem pro mladé, kde by se učili pracovat s elektronikou, se kterou by následně pomohli postavit Československo na nohy. To se sice nevyplnilo, sdružení ale spojovalo spoustu talentů, kteří se tak snáze dostali k počítačům. Jedním z nich byl i František Fuka.
Je to zábava!
Od padesátých let si Čechoslováci hráli s počítači a poměrně brzy k tomu přidali hraní NA počítači. Se zmenšováním strojů se první domácí verze začaly objevovat v polovině 80. let. Nadšenci se mezi sebou všichni znali, pořád jich bylo dost málo. Lidé mimo komunitu většinou neměli o počítačích ani ponětí, natož aby věděli, co je třeba.
Navíc, když ho někdo z nadšenců chtěl, musel sehnat součástky. A jelikož i ti, kdo s nimi pracovali, museli pořád žádat, dostat se k němu znamenalo ho propašovat (nebezpečné), koupit v Tuzexu (drahé) nebo koupit u veksláka (méně drahé a podobně nebezpečné).
Uživatelé chtěli většinou jen programovat, to na tom byla ta zábava. Hry vznikaly jako jakýsi samozřejmý produkt, programátoři chtěli dokázat, že to umí. Pro zajímavost, železná opona měla výhodu alespoň v tom, že se nás vůbec nedotkl krach herního trhu v roce 1983. A možná i díky němu nám Západ neutekl natolik, abychom ho nebyli schopni alespoň trochu dohánět.
Železo bylo naštěstí docela děravé. Roku 1982 vznikl ve Velké Británii ZX Spectrum a zmíněnými cestičkami se prodíral i k nám. V budoucím Slovensku se vyráběl dost podobný Didaktik Gama, dokonce byl se Spectrem i kompatibilní. Mezi lidmi se ale neujal, přestože podomácku vyráběné počítače si většinou mohli o slučitelnosti jen zdát. Občas se jim nedařila ani mezi sebou.
Osmibitový počítač ZX Spectrum byla svého druhu modla. Hry se na něm daly hrát i programovat a když jste se jen trochu snažili, mohli jste jich propojit víc mezi sebou. Hraní a programování byli nadšenci ochotni obětovat hodiny.
Být nadšeným hráčem, vědět, že ve světě se na počítači hraje docela běžně (i když právě v té době se Západ vzpamatovával z onoho krachu herního trhu) vedlo k samozřejmé věci. Když není hra k dostání, tak si ji naprogramujeme sami.
Frčeli hlavně textovky, byly nejsnazší i nejrychlejší. Často stačil jen obrázek existující hry nebo oblíbený film a už to jelo. Fuka tak na ZX Spectru naprogramoval třeba Indiana Jonese a Chrám zkázy nebo Podraz III.
S Mirkem Fídlerem a Tomášem Rylkem se „poflakovali“ kolem, mluvili o počítačích a programovali. Stihli klidně i dvě hry za víkend. Na copy party je pak pod hlavičkou Fuxoft šířili mezi přátele. Kdo chtěl, měl, něco o pirátství nikoho ani nenapadlo. Samotné programátory občas zaskočilo, jak populární se jejich hra stala. Fuka například do svých her vkládal i telefon k nim domů, na který mu pak často volali lidé třeba z druhého konce republiky, aby jim poradil s obtížnou částí.
Sem tam se k nám dostala i cizí hra, nejčastěji propašovaná přes Polsko či Jugoslávii. Stačila jen jednou, copy party zařídila zbytek.
Byznys. Velký byznys!
S rokem 1989 padly veškeré zákazy, prakticky okamžitě byly k dostání celé počítače, součástky i hry. A možná také padla ona kreativita. Kopírování i vlastní programování nejdřív ustoupilo jen kvůli tomu, že všechno bylo najednou možné koupit. Nadšenci samozřejmě pokračovali dál, ale už to nebylo v tak velkém a nadšeném duchu jako předtím. Kopírování cizích vzorů bývala nutnost a byla to zábava. Nikdo nechtěl nikoho poškozovat: rozhodně ne ve smyslu, v jakém kopírování chápeme dnes.
Kopírování je striktně nelegální, hlavně už ale dávno minula doma, kdy bylo vůbec možné si přes víkend sednout a vyvinout hru. Ne na úrovni, na jaké je dnešní hráč očekává. U nás jsou počítačové hry ještě pořád brány na lehkou váhu, jako zábava pro děti. I když hraje skoro každý. Produkce je nesrovnatelně větší a hry jsou technologicky ještě nesrovnatelněji lepší. I tak se ale „retro hry“ pořád hrají. Co nás na nich baví?
Jde jen o ten legrační pocit, jak strášně byli primitivní, nebo se zážitek z hraní spojuje se vzpomínkami, jak jsme se k nim obtížně dostávali, obtížně se vyvíjeli a jak skvělý pocit to nakonec byl, skutečně si ji zahrát? Historky o tom, jak Fuka vkládal telefonní číslo do svých her a jak potom i jeho rodiče dokázali poradit lidem hrajícím jeho hry, jak se dostat přes obtížnou část, které nás nutí se na onu část těšit o to víc. To už je ale zase na jiný příběh.
