Na zábavnou hru nepotřebujete milióny polygonů, HDR či bloom efekt a shadery 3.0. Kdepak, stačí vám k tomu pár desítek kilogramů plastelíny a humor ostrý jak žiletky. Pojďme zavzpomínat na hru, jejíž unikátní zpracování dodnes nenašlo konkurenci.
Žánr: Adventure
Výrobce: The Neverhood Inc.
Rok vydání: 1996
Platformy: PC, PSX
Většina z vás si určitě v mládí hrávala s plastelínou. S „blemcavou“ hmotou se dalo zažít spousty zábavy, ať už se jednalo o tvorbu plastelínové Zoo v tom kreativnějším případně, či plívání malých oslizlých kuliček brčkem po otravných spolužácích. Já osobně si kdysi z plastelíny uplácal svůj první počítač, na mírně zdeformovaný monitor nalepil vystřižený obrázek Maria a „pařil“ jako o život. Postupem věku plastelínu nahrazovaly jiné zájmy, ale někomu hraní s modelovací hmotou vydrželo až do dospělého věku.
Stylová úvodní obrazovka * Klayman ještě spí, ale to se změní * Nakrmte tu bestii dynamitem
Třeba jako tvůrcům adventury The Neverhood – jedné z nejvtipnějších, nejstylovějších a zároveň nejbizarnějších her všech dob. The Neverhood byl natolik šíleným zážitkem, že snad každý hráč musel aspoň na chvíli zauvažovat nad mentálním zdravím vývojářů. Ale pokud nahlédnete trochu pod pokličku, okamžitě se vám rozjasní – pod plastelínovou adventurou je podepsaná velká část tvůrčího týmu šíleného Earthworma Jima, včetně samotného autora, Douglase TenNapel.
Hra na první pohled dokázala fascinovat svým unikátním vizuálním stylem, úplně celá je tvořena metodou claymation – tedy modelováním prostředí a postav z jílu, či podobného lehce tvarovatelného materiálu. Ve filmovém průmyslu se setkáte se claymation poměrně často, stačí si vzít slavného Wallace a Gromita. Ovšem ve The Neverhood si animace jílu zahrála herní premiéru a pokud tedy nejedná o úplně první hru tvořenou v claymation, rozhodně jde o tu nejznámější. I když vizuální stránka patří za velmi silné lákadlo, rozhodně se nejedná o to jediné.
Hmm, jak to tu asi drží? * Aaaa, nech mě být, oslizlá obludnosti* Nastavení, překvapeni, co?
The Neverhood totiž dokázal fascinovat svým unikátním, lehce bizarním, ale do detailů propracovaném světe. O tom, že to není pouze reklamní tahák, přesvědčuje dnes už legendární pasáž s nekonečnou chodbou. Ve skutečnosti nebyla nekonečná, ale dlouhá „pouze“ třicet osm obrazovek se stěnami hustě popsanými textem vysvětlujícím vznik světa Neverhoodu. Na konci chodby pak ležela jedna z kazetek nutných k dohrání celé hry. The Neverhood nebyla rozhodně jednoduchá hra, pekelně těžká by už se možná dalo použít, ale stále to plně nevyjadřuje frustraci z některých obzvlášť vypečených hádanek. Bez poznámek čmáraných na cár papíru bych s největší pravděpodobností bídně kysnul na některém místě ještě dnes.
Jenže jakmile se jednou do hraní ponoříte, nelze toho nechat. The Neverhood svazoval hráče svojí atmosférou hustou jako sirup. I když každá obrazovka byla přecpána různými vtípky, ve kterých hlavní hrdina Klayman dostává boxerskou do obličeje, či minutu krká po sežrání teček z muchomůrky, prostředí svojí prázdnotou svíralo srdce tísnivým pocitem. Téměř po celou hru totiž nenarazíte na živou bytost a když, tak se snaží sežrat hlavního hrdinu. Když si ještě přidáte neuvěřitelně stylový hudební doprovod, dostáváte zcela jedinečný herní zážitek doslova přetékající emocemi.
Klayman přesmýšlející... * ...uvolněný... * ...šmírující
Skladatel Terry S. Tailor se pokusil vytvořit unikátní hudební podklad, který se vymykal tehdejším standardům pro hudební doprovod her a vyšlo mu to na jedničku. Což se ostatně potvrzuje i fakt, že se CD se soundtrackem prodávalo výborně. I přes své nesporné kvality a oddanou komunitu fanoušků se The Neverhood bohužel nikdy nestal prodejním hitem. To už je ovšem úděl netradičních her, své by vám o tom řekl i třeba takový Tim Schaffer – tvůrce Grim Fandanga či Psychonauts. Pokud ovšem nějakým zázrakem někde na The Neverhood narazíte, nenechte jej ležet ladem. Podobných osobitých her je totiž jako šafránu.
