Playgames - další kohout na přeplněném smetišti?

Poslední dobou se s konzolovými časopisy (resp. abych byl přesný - časopisy o hrách pro konzole) roztrhl pytel (pytle). Není mi zcela jasné, z jakého důvodu pokládají vydavatelé pole konzolové virtuální zábavy za oblast natolik lukrativní, aby si ji snažili podmanit, nicméně faktem je, že kohoutů - periodik na tomhle smetišti začíná být víc než dost. A protože nás dění na neherní scéně zajímá stejně jako její herní protějšek a protože se nám první číslo nového magazínu Playgames dostalo čistou náhodou do našich nekompromisně kritických rukou (přiznávám, zase tak velká náhoda to nebyla :-), máme tu čest vám dnes představit právě jezdce ze stáje vydavatelství Los typos, PlayStatioňácký plátek Playgames.

V prvé řadě by bylo asi na místě říct, že Playgames není časopisem "přímo" konkurujícím Xgenu, kterýžto byl na doupěti recenzován nedávno. Je tomu tak především proto, že se narozdíl od něj zaměřuje pouze na hry pro obě generace populární konzole společnosti Sony a nikoli všeobecně na dění na konzolové scéně. S Xgenem má ale prakticky totožné značně nekonvenční pojetí a to jak po stránce designové tak strukturní. Při listování oběma periodiky se mi až chvílemi vybavovala slova kolegy Zavřela o "primitivnosti a nenáročnosti" konzolových hráčů (berte prosím onu dvojici uvozovek jako jistý zdravý odstup od doslovného výkladu uvedeného přívlastku, než mě začnete v diskuzním fóru napadat :-) a naopak větší tendenci ke konvenčnosti na straně hráčů ryze PCčkových. Nebo bychom měli zvláštně stylizované konzolové magy brát jako důkaz progresivnosti a modernosti konzolí, popřípadě jejich uživatelů?

Ať tak či onak, Playgames mají s Xgenem společného mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Vezmeme-li to pěkně od začátku, pak je to jistě nicneříkající a promrhaná úvodní dvojstránka, které sice v případě Playgames nechybí obsah, nicméně o jeho kriticky nelogickém zpracování bych raději pomlčel. Stejně tak přechody rubrik tu v podstatě neexistují - a pokud na ně čas od času narazíte, stejně většině z vás zřejmě mnoho neřeknou, protože význam slovních spojení jako "walk through" či "hall of fame" s největší pravděpodobností nepatří k lingvistické výbavě průměrného čecháčka. Na druhou stranu je ale třeba říct, že tvůrci variability anglického jazyka využili skutečně důmyslně - například naproti "hall of fame" najdeme trefně nazvanou "hall of shame". Nadpis "Whatever you can find" vévodící úvodnímu rádobyobsahu ovšem pokládám za nepovedenou snahu zaujmout čtenáře exotičností cizojazyčného sdělení - bohužel dnes už není doba, kdy všichni hltali každou anglickou splácaninu jako svatá slova, a tak jeho smysl tak nějak vyznívá do prázdna.

Zřejmě nejlépe provedenou "sekcí" Playgames jsou recenze. Narozdíl od Xgenu se tu pisatelé neomezují na pár kratičkých vět a dokáží tak čtenáři zprostředkovat dojmy z dané hry mnohem lépe. Stejně tak jsem po pečlivém přečtení asi dvou třetin z celkového počtu 63 stran (proklamovaný počet 68 beru spíš jako reklamní "šméčko" vzhledem k tomu, že obálka se sice do stránkování započítává, nicméně za regulérní stranu by myslím brána být neměla) dospěl k závěru, že krapet lepší mají Playgames oproti Xgenu i obsahovou část, tj. články jako takové. Víc než kde jinde tu ale popravdě řečeno záleží na vkusu každého čtenáře a nedá se tedy všeobecně říct, že by některý z nich byl lepší než ten druhý.

V počtu gramatických a stylistických chyb ale jistojistě nemá magazín Playgames v současné době v oblasti herních periodik konkurenci. Při pohledu na do-očí-bijící nesrovnalosti mamutích rozměrů jsem občas až v duchu polemizoval nad duševním rozpoložením autora v době psaní oněch článků. Například hned v úvodníku nás Tomáš Stoklasa nabádá k tomu, abychom dobře bavili (snad se mi to tímhle článkem podaří :). Za drobné plus lze pokládat omluvu uveřejněnou v závěru časopisu, kterážto vysvětluje vysokou koncentraci chyb (textových i grafických) a slibuje brzkou nápravu (v druhém čísle).

Jen čas ukáže, jak si Xgen a Playgames povedou v tvrdém konkurenčním boji proti nestorům české videoherní scény, Playstation magazínům. Tomu druhému jmenovanému bych ovšem doporučoval vyvarovat se pro příště například pojmenovávání PC nejméně spolehlivým počítačem světa (strana 8, Drakan II), vzhledem k tomu, že i PCčkáři patří jistojistě velkou měrou k lidem, kteří tvoří jeho čtenářskou obec :).