Znáte to. Sotva pár nezletilých magorů přepadne touha znásilňovat, mučit a vraždit a jejich hormonálně přetížené nervové soustavy nezpracují fakt, že si koledují o vážný problém, s odborníky na slovo vzatými se hned roztrhne pytel. Všichni šíří svoje evangelium obdivuhodným unisono: za všechno násilí tohoto světa můžou počítačové hry a za našich mladých let se nic takového netrpělo.
Znáte to. Sotva pár nezletilých magorů přepadne touha znásilňovat, mučit a vraždit a jejich hormonálně přetížené nervové soustavy nezpracují fakt, že si koledují o vážný problém, s odborníky na slovo vzatými se hned roztrhne pytel. Všichni šíří svoje evangelium obdivuhodným unisono: za všechno násilí tohoto světa můžou počítačové hry a za našich mladých let se nic takového netrpělo. I toto. Jen v kroužcích mladých výpočetních techniků se zpracovávaly algoritmy na vaření krupicové kaše.
Jedním z humorných aspektů těchto zasvěcených reflexí pochopitelně bývá, že herní zkušenost těchto specialistů končí u Microsoft Solitaire, případně Hledače min, a hru novější než půl roku viděli nanejvýš na screenshotech nebo na vteřinu na obrazovce osobního herního zařízení svého potomka, než byli pro blbé kecy vykázáni z místnosti; ale to nyní ponechme stranou. Každopádně je hned jasno, že násilí a počítačové hry jedno jsou a kdo je hraje, pro šibenici zraje. Ono by po tom dohromady nikomu nic nebylo, jenomže když si příslušníci starších generací něco jednou vezmou do hlavy a mají nad vámi do vašich osmnácti let státem garantovanou převahu, může to vést k řadě nechtěných konfliktních situací. Položme se ovšem nyní na otázku: o čem se to vlastně bavíme?
Pasiáns? * Miny? * Srdce? Nenásilné hry?
Násilí: uplatnění (fyzické) síly, moci, převahy, k překonání někoho. Expr. nutit se do něčeho.(Slovník spisovného jazyka českého)
No prosím, čeho jsme se to nedočkali! Brání-li vám někdo v hraní, ještě zdaleka nejlépe se slovy o vašem osobním dobru a pozdějším poděkování, sám se na vás dopouští násilného činu. V této situaci sice sedne poznámka o frustraci z podřízení státnímu aparátu marně vybíjené na nevinně se bavících rodinných příslušnících, ale výsledkem asi bude jen další stupňované násilí, takže tudy cesta nevede. Pokud chceme být moudřejší, podívejme se zpátky do minulosti.
Počítačové hry jsou oproti hrám domácích herních systémů bažanti a zelenáči, ale jejich nástup v polovině 80. let znamenal pro konzolový trh těžkou ránu. Systémem přirozeného výběru přežili nejsilnější výrobci, kteří investovali do rozvoje technologií a marketingu (jako například Nintendo v roce 1986) a závody ve zbrojení se v podstatě dodnes nezastavily. Každá společnost se snaží přitáhnout a přetáhnout co nejvíc hráčů, a hry se tak stávají pořád přesnější, vychytanější, bombovější a vymazlenější. Alespoň po grafické stránce určitě.
Když se podíváme na klasiky osmdesátých let typu Castle Wolfenstein, Death Sword nebo Wonder Boy, nejenže si na první pohled všimneme zřetelného postupného pokroku v grafice, ale už na ten druhý objevíme určité společné rysy, které jsou nám povědomé i ze současných dnů. Esesák dělá problémy a nechce dobrovolně vydat klíč? Vykydlit! Haďáci ohrožují naše hitpointy? Mečem po tlamě! Death Sword? Administrátor stránek s Applovými emulacemi při vyslovení tohoto jména zamačkává slzu v oku: "Mimořádně násilná bojovka na meče ve full double hi-res barvě. Stínání oponentů speciálními tahy je legrace."
Esesák? Vykydlit! * Haďáci? Mečem po tlamě! * Death Sword? Stínání oponentů je legrace.
Zdá se vám to přehnané a účelově překroucené? Utlučeme samozvané spasitele seznamy nenásilných a přítulných her? Takže čím začneme... Barbie? Jezdit po městě s barbínou na kolečkových bruslích sem a tam je sice fajn, ale co chudák brutálně znásilněný dobrý vkus, který pláče v rohu a nemůže se posadit? Nehledě na to, že informace o této hře jsou jenom kusé a navíc z druhé ruky, protože všichni, kdo se s touto hrou setkali přímo, jsou stále v laskavé péči docenta Chocholouška a vydávají pouze neartikulované skřeky. Atarácká Ms. Pac-Man, růžová verze legendárního Pac Mana? I když převládající barvy jsou odstíny růžové, pořád vás honí zabijáčtí duchové, který vás při doteku promění v elegantní hrobeček s křížkem.
Začíná nám pomalu svítat? Doba se nám za toho čtvrt století dopředu moc nepohnula. Jen místo grafiky připomínající oživlé jeskynní kresby tu dnes máme 1600*1200 v 32 bitovém TrueColoru, což je přesně voda na mlýny našich odborníků. A to je nechci slyšet za deset patnáct let, až PlayStationy osmičky a Pentia dvanáctky budou šrot do sběru. Nezbytný prvek násilí, překonávání oponentů, který dělá každou hru, nejenom počítačovou, opravdu hrou, totiž nabývá stále jasnějších a reálnějších kontur. Aby si hráč za své peníze přišel opravdu na své, jak shodně potvrdí výrobci hardwaru i softwaru, je třeba přijít s maximálním pocitem realismu, což s sebou většinou nese pěkně naturalisticky vyvedenou krvavou lázeň s pestrou škálou způsobů úmrtí, a když ne to, tak už rovnou hezky okotlená jatka. S respektem k výjimkám potvrzujícím pravidlo.
Who wants some Wang? * Nitro Family * Postal 2
Doménou této vývojářské a prodejní strategie jsou v současné době first person shootery. Zatímco v prehistorických dobách byly díky hardwarovým možnostem nejbrutálnějšími hrami bojovky, na PC štafetu převzaly 3D akce. Co je horší, kritéria realismu a naturalismu dnes vytvořila nové herní standardy a jejich nedostatečné naplňování je recenzenty kritizováno jako nedostatek. Pokud 3D akce dnes nerozlišuje u nepřítele část těla, do níž je zasažen, neumožňuje kreativní práci s mrtvolami a není graficky na výši, je to její mínus. Není dostatečně nechutná a postavám se dá pouze rozstřelit nebo utnout hlava? Body dolů. Ano, je sice hezké, že při tom zachraňujete svět, ale čestně, koho to zajímá. Zda tato trasa představuje cestu do pekel nebo někam dál, se ukáže časem, každopádně to průmysl počítačových her profiluje jistým směrem.
Bojovky vyklidily prostor PC a vrátily se na domovské konzole, často jako konverze arkádových verzí, a paradoxně na pozadí soudobých 3D akcí působí jako neškodná zábava pro děti od tří do šesti let. Framově orientované 3D bojovky neumožňují totiž oponenty ani pálit, ani řezat, ani oddělovat části těl od jejich trupů, a jejich přitažlivost tak zůstává ve vyřízení oponenta na základě znalostí tahů vaší postavy a postavy vašeho protivníka, a pokud nehrajete zrovna MKDA nebo MKD, tak i naprosto bez krve.
Virtua Fighter 4 Evolution * Tekken 5 * Dead or Alive 2
Co na to můžou říct odborníci na násilí, sledující bavící se mládež nezúčastněným pohledem? "Aháá! Tu to máme. My to říkali," a vytáčejí Chocholouška. A jak se na to dívají lidi zevnitř? Hráči pochopitelně tuší, že jednou za čas někdo nějakou takovou tezi opráší, a pochopitelně je to štve, protože třeba hrají nějaké mírumilovné rpg, a rodiče příjdou do pokoje zrovna při bitce s finálním bossem, mnou si ruce a říkají "Ahá, tu to máme." Hráči ovšem ví, že naprosto nemají chuť jít a někoho znásilnit, pomučit nebo zavraždit, protože by se museli pohnout a venku je stejně zima, a jsou akorát vystresovaní, že musí hrát poloilegálně, a prohlubují generační mezeru.
Může tento spor dospět k nějakému konkrétnímu konci? Zdá se, že odpověď zní naprosto ne. Zde se nám totiž střetávají dva zcela odlišné přístupy, totiž "Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde" a "Kdo chce kam, pomozme mu tam". Odpůrci počítačových her budou vřískat až do soudného dne, i kdyby měli 10% podíl na ziscích ze všech celosvětově prodaných stříleček, a kdo chce jít a někoho znásilnit, pomučit nebo zavraždit, tak stejně půjde a udělá to, hry nehry.
Problém je, že dnes, kdy jsou elektronická média a jejich herní průmysl běžné jako kapesníky nebo brokovnice medvědobijky, se jednoduše řekne "Á podívejte se, on hrál tadyhle Hitmana nebo Unreal Tournament, tak to je jasný případ herní magorie", a nikoho nezajímá, že pravým důvodem byla skutečnost, že se s ním rozešla přítelkyně, protože je pidlovokej a smrdí mu nohy. Znáte to. Ale o tom zase až příště.
