Vzpomínat na Prehistorika a později Prehistorika 2, to je jako vzpomínat na dětství. Pravda, ne všechny zážitky z té doby jsou úplně pozitivní, ale nakonec to všechno je jeden život a život je přeci krásný, no ne? Stejně jako všechny ty staré klasiky, mezi něž se oba Prehistorikové zcela bezpochyby řadí. Pojďte spolu se mnou zavzpomínat na doby dávno minulé...
Je to tak osm devět let. Chodil jsem v tu dobu do páté třídy. Byly jsme speciální, matematická třída. Měli z nás vyrůst vzdělanci, géniové v oblasti čísel - tak si to alespoň představovali naši rodiče (většina) a když už ne rodiče, tak alespoň někteří z učitelů. Ovšem jediná věc, kterou se naše vyučování odlišovalo od vyučování ostatních tříd bylo to, že jsme dvakrát do týdne navštěvovali počítačovou učebnu a tam pařili dokud nás nezačaly bolet oči (tehdy jsme asi ještě nebyli tak zvyklí) nebo prostě nezazvonilo.
Tož bylo to asi tak - před hodinou jsme se nakupili kolem dveří do počítačové učebny, kde jsme vyčkávali příchodu paní učitelky. Jakmile se objevila na chodbě, všichni jsme byli ve střehu, připraveni vyrazit. Když se přes nás nakonec prodrala až ke dveřím a odemkla (což jí občas činilo tak trochu potíže, protože jsme se jako nekontrolovatelný dav tlačili i do zamčených dveří), stádo vyrazilo kupředu. Ruce a nohy létaly vzduchem, občas někdo dostal pěstí do obličeje (nechtěně, samozřejmě). Když se někdo náhodou v tlačenici sesunul na zem, měl smůlu - obvykle na něj zbyl ten poslední počítač s nejhorším monitorem, nejupatlanější klávesnicí a nejmenším výběrem programů (tj. bez her).
Že bychom měli nějaký velký výběr softwaru, to se říct nedá. Už obehranou klasikou byl Prince of Persia, z Ducktales jsme dávno vyrostli (vždyť nám už přeci bylo celých 10! nebo tak nějak...) a tak jsme střídali Wolfensteina s prvním Prehistorikem. Vlastně až tehdy to bylo poprvé, co jsem se s tím malým vousatým človíčkem třímajícím obrovský kyj setkal. Jako zvídavému děcku mi nečinilo nejmenší potíže ztotožnit se s jeho stylem života "běž a tluč" nebo "tluč a běž", podle toho v jaké se zrovna nacházel životní situaci. Měli jsme si co říct.
Prehistorik byl jednoduchý a geniální zároveň. Nevyžadoval po našich mladých, jinak zbytečně aktivních mozcích příliš mnoho přemýšlení a když už, tak nad docela jednoduchými věcmi jako "mám tu želvu praštit ze předu nebo ze zadu?" nebo "ublíží mi ta létající ryba když přes ní přeletím na balóncích?". Jistě, odpovědi jsme většinou jenom hádali nebo získávali metodou pokus - omyl. Ale i v tom bylo kouzlo prehistorického. Není divu, že se oba díly staly obrovským hitem i přesto, že v tehdejších (zahraničních) herních magazínech nezískal zrovna vysoká hodnocení.
Vždycky, když se někdo dostal dál, než bylo obvyklé, srotil se kolem jeho počítače tichý dav, který žasnoucíma očima a udiveným pohledem pozoroval dosud neviděné. Když mezi už tak sporadickým výdechem a nádechem občas někomu ujelo "Týýý brďó!" anebo, to hlavně těm drsnějším, "Ty voléé", byl to ještě přijatelný výraz uznání. Ovšem kdokoliv, kdo by snad chtěl zabřednout do nějakého delšího hovoru byl nemilosrdně umlčen - borec musel mít na svou práci vždy maximální klid. "To zvládneš!" a "Di do toho!" - takhle jsme šampiónovi radili, když se ocitl před překážkou, která vypadala na první pohled extrémně nebezpečně. Pokud se mu podařilo ji překonat, vypukl tichý jásot. Pokud ne, vyčkávali jsme s nervy napjatými jak struny až do konce - dokud dotyčnému nedošly život. Pak nezbývalo než se opět rozejít ke svým vlastním Prehistorikům a zkoušet štěstí sám.
Později, možná to bylo zrovna po pololetním vysvědčení (že by za odměnu, pro povzbuzení?), ale tím už si nejsem tak docela jistý, se na počítačích, zčistajasna, objevil Prehistorik 2. Bomba! Valili jsme oči na monitory jako opaření - tohle že je novej Prehistorik? Pcha, vždyť to je úplně jiná hra! Jako malí a "nevědomí" jsme ho považovali za vrchol toho, co se dalo na tehdejších počítačích vytvořit. No zavzpomínejte sami a řekněte - není rozdíl mezi prvním a druhým Prehistorikem propastný? Jednička - omšelé barvy, nicotná animace. Zato dvojka, ta přímo hýřila barvami a animace, zejména postav, konečně obsahovaly víc než pět rámečků. Ba co víc, dvojka nabízela o mnoho více možností jak se vyřádit - čtyři verze zbraní, nové nepřátele, nové překážky, nové jídlo, nové všechno! Bylo to jako v prehistorickém nebi.
Příběh byl, pravda stejný - opět bylo vaším úkolem sehnat dostatek jídla, tentokrát ale rovnou pro celou rodinku. Zajímavý nápad s finálním mixérem se bohužel časem stal dosti otravným, protože nešel přeskočit. Takže abych to shrnul - revoluce se nekonala, tedy ne v oblasti hratelnosti. Pořád šlo o jedno a to samé - umlátit ty potvory k smrti! A to je také to, co nás na Prehistorikovi vždycky nejvíc bavilo!
Vydrželi jsme dvojku pařit dlouho, opravdu hodně dlouho. Vlastně, pokud si dobře vzpomínám, až do konce - než přišly prázdniny a s nimi dva měsíce volnosti a ničím nepřerušovaného odpočinku. Svobody, o které jsem ale tehdy ještě neměl ani tušení. Jak jinak jsem ji tedy mohl využít, než pařením od rána do noci?!
Poznámka pod čarou: Sepsáno za pomoci vzpomínek a vyprávění legendárního pařana Toma Slota.
Pokud nevěříte, že takovéto klasiky dodnes přežívají, určitě zabruste na stránky s adresou ds.wz.cz, kde najdete kupu zajímavých informací o obou dílech Prehistorika a navíc také download. O tento web se postaral člověk jménem Martin Milichovský a jistě mu za to patří ohromný dík!
