Je lepší zříci se svobody a nastolit pořádek, nebo si ponechat svobodu, ale žít v chaosu? Na světě je spoustu nevyřešených morálních otázek. Je možné, aby i hry nabízely jejich řešení?
Představte si, že jdete po ulici a na zemi spatříte zraněného cizího muže značně nepřitažlivého vzhledu. Jak zareagujete? Pomůžete mu, či si půjdete dál po svých? Každý by zřejmě zareagoval jinak. Obecně však platí, že správnost věcí vždy určuje společnost. Když se schvalují zákony, odsuzují obžalovaní, tady všude rozhoduje názor většiny. Na světě je však stále spousty nevyřešených morálních otázek a názory na ně se v mnohých případech liší. Čas od času se však najde někdo, kdo svůj pohled na věc (ať už skrytě či otevřeně) prosazuje. Zprostředkovávání takovýchto názorů lidem se říká morální poselství. Je možné, aby jej přinášely i hry?
Virtuální realita se vším všudy
Abychom našli odpověď na tuto otázku, musíme se zamyslet nad možnostmi, jaké hry nabízejí. Většina her dnes dává čím dál větší prostor pro realizaci myšlenek samotného hráče. A protože spektrum hráčů je velké, stejně tak velké možnosti se snaží vývojáři nabídnout. Když je pak před něj postaven nějaký morální problém, každý hráč dostane na výběr. Situaci sám vyřeší a ztotožňuje se tak pouze se svým vlastním názorem. Neděje se nic jiného, než že se problémy dnešního světa promítnou do světa virtuálního. Jejich řešení však zůstává jen na hráči a morální poselství se nekoná.
Netýká se to ale všech her. Vezměme si například sérii Fallout, v níž autoři názorně poukazují na zbytečnost války a lidské zloby. Mnohem častěji jsme se s ním však mohli setkat u starých point & click adventur. Simon the Sorcerer byl ve své době velmi populární. Moderní chlapec se dostal do kouzelného světa kde probíhal klasický souboj dobra se zlem. Postavička, se kterou se mnozí z nás mohli snadno ztotožnit. Stačilo jen uvěřit, že v naší skříni existuje ještě jeden kouzelný svět. Příběh byl pokaždé stejný, hráč měl na výběr vždy jen jednu cestu a čím více se s hlavním hrdinou ztotožňoval, tím více se mu líbilo jeho jednání.
Když například narazil v lese na udatného bojovníka, který si nedokázal poradit s trnem v patě, naskytlo se jen jediné řešení – pomoci mu. Nemohli jste ho tam nechat jen tak ležet, protože by jste hru zřejmě ani nedohráli. Nezbývá nám tak nic jiného, než mu opravdu trn z paty vytáhnout, načež se nám odměnou dostala malá píšťalka. Jednoduchým způsobem se snaží hra vštěpovat morální hodnoty a dává nám tak najevo, že bychom neměli být lhostejní k druhým. Morální poselství je dokonáno, otázkou zůstává, jak se k němu postaví hráč.
Člověk jako loutka nebo myslící bytost?
Je vůbec možné aby hráči přejímali jednání nějaké oblíbené herní postavičky? Vždyť si plně uvědomujeme, že je to jen hra. Že se nejedná o realitu a že vše, co se ve hře děje, je předem dané. Hráč se ničeho neobává, protože mu ani o nic nejde. Je tedy možné, abychom pomáhali ostatním jen proto, že to udělala postava ve hře? Každý člověk se k tomu zřejmě staví jinak. Důležité přitom je, jak moc se ztotožňuje s onou postavou, jak moc se mu zamlouvá jeho chování a názory. Pakliže se mu stane do jisté míry vzorem, jakýmsi snem toho, čím by chtěl být, pokusí se mu přiblížit. Svou roli zde však hraje i odvaha. Hra člověku odvahu nikdy dodat nemůže. Když jí má nedostatek, sen zůstane stále jen snem.
Z toho plyne, že hráče přímo ovlivnit skrz hru nelze. Hráč si vše plně uvědomuje a není možné mu podsunout jakoukoli myšlenku, aniž by o tom sám nevěděl. Záleží tedy jen na tom, jak se k tomu postaví a jak moc se s jednáním dokáže ztotožnit.
Druhá strana mince
Avšak morální poselství má i druhou stranu mince. Často se totiž ve hrách setkáváme i s přímo odporným chováním a ne zrovna vždy je jednoznačně vylíčeno jako špatné. Obzvlášť v dnešní době, kdy ve hrách můžeme zabíjet nevinné, krutě vládnout a tiše okrádat. Mnozí si takovou možnost tiše vychvalují, a mnozí ji odsuzují. Paradoxem je, že tato narážka na morální podstatu her je sama jednou z dosud nevyřešených morálních otázek. Podle mě je nesmysl, aby si dospělý, zdravý a racionálně uvažující člověk koupil brokovnici a zastřelil prvního blázna, co mu stojí v cestě, jen proto, že si to ráno při kávě zapnul nové GTA. Většina z nás je schopna rozlišit reálný svět od toho virtuálního. Hry jsou jen prostředek k zábavě. Pakliže kvůli ní někdo páchá násilí, zřejmě jeho život není úplně v pořádku.
U malých dětí je to však jiné. Jsou zvídavé, hravé a sotva se učí poznávat, co se smí a co ne. Když malé dítě zastřelí nešťastnou náhodou svého bratra, protože si hrál s tátovou pistolí, může za to hra? Někteří tvrdí, že by si býval s pistolí nehrál, kdyby to dřív nedělal právě ve hře. Pravdou však je, že rodič, který nechá vražednou zbraň snadno přístupnou dětem, nemá kapku zodpovědnosti.
Postupem času, jak se technologie vyvíjí, nabízejí dnešní hry stále více a více možností. Virtuální světy se snaží co nejvíce přiblížit reálnému a společně s ním se na hráče přemítají stejné problémy, jaké řešíme dnes. Je tedy stále těžší do hry zanést nějaké morální poselství, přestože dřív to bývalo vcelku běžné. Čas od času se vynoří nějaký ušlechtilý kousek, ale stále to záleží jen na našem přístupu. Hry zkrátka svět nezmění, ale vždy nám budou tiše našeptávat.
