Recenze: Commandos III: Destination Berlin – návrat legendární strategie

Platforma: PC
Typ hry: akční RTS
Multiplayer: ANO
Minimální konfigurace: P3 700 MHz – 128 MB RAM – 16 MB grafická karta
Doporučená konfigurace: P4 1,6 GHz – 256 MB RAM – 32 MB grafická karta
Testovací konfigurace: P IV 1,6 Ghz – 384 MB RAM –GeForce 2mx Tornado grafická karta
Výrobce: Pyro Studios (www.pyrostudios.com)
Distributor: Eidos Interactive (www.distributor.com)
Distribuce v ČR: Cenega (www.cenega.cz)
Lokalizace: České titulky

Alkoholická složka první skleničky bílého vína začínala pomalu stoupat do hlavy, když mi zleva náhle šéfredaktor položil nečekanou a v ten okamžik také značně zákeřnou otázku. Totiž jestli bych se nechtěl třeba ujmout recenze Commandos III.

„Ee? A to má být co přesně?“ Opojená mysl chvíli lovila v hlubinách paměti a nakonec se vítězoslavně zastavila u doby, kdy jsem ještě na starém Pentiu 166 MMX proháněl vojáčky v úplně prvním dílu. Jako by tomu ani tak dlouho nebylo a ona už je i trojka??? Pomyslel jsem si jak ten čas letí, následně tři CD změnily majitele a já se vydal domů, abych je podrobil detailnějšímu průzkumu.

Tak u čeho začneme? * Pohled do Tutorialu * Další problém, udělejte s tím něco!

Pro navození stylového prostředí jsem zatáhnul závěsy, přestříkal klávesnici s myší khaki vzorem a s chutí se pustil do hraní. Pokud jste nic jako Commandos ještě náhodou nikdy nic neslyšeli (počkat.. a co děláte na tomhle webu, nebloudíte?), tak vězte, že mé očekávání bylo kromě osobních zážitků umocněno mj. i jistým číslem, reprezentujícím úspěšnost celé předchozí série – řeč je teď pochopitelně o cca 3 000 000 prodaných kopií po celém světě, což jistě o něčem vypovídá. A jestli stále nevíte o co jde, tak o akční strategii v reálném čase, díky které se můžeme vrátit na pole druhé světové války a v rámci diverzních akcí to Němcům pořádně ukázat. Už jsme všichni v obrazu, ne?

Podávám první hlášení pane, zase je nás šest!

Tvrdá práce, jakou vojenská operace v týlu nepřítele bezpochyby je, si žádá i tvrdé charaktery. A jelikož nikdo nemůže umět a znát všechno, optimální akceschopná skupinka by se měla vždy skládat z co nejvíce specialistů. Nejlépe pak takových, kteří už byli patřičně zoceleni v žáru řady předchozích bitev a jen tak něco je tedy nezaskočí.Pro tuto příležitost povolávací rozkaz znovu svedl dohromady snipera s modrou krví, Sira Francise T. Woolridge, špióna Rene Duchampa z Francie, drsného Ira Jacka  „řezníka“ O´Haru (příslušníka slavných Zelených Baretů), experta na práce zákopové Thomase Hanckoka, zloděje Paula Toleda a konečně i potápěče z daleké Austrálie, Jamese Blackwooda.

Tak u čeho začneme? * Pohled do Tutorialu * Další problém, udělejte s tím něco!

Z tohoto výčtu ale mj. plyne, že nadšeni teď rozhodně nebudou obdivovatelé Natashi z Commandos 2, která do party vnášela alespoň trochu svůdnosti a po dalších grafických úpravách (kterým jsme se samozřejmě nevyhnuli, ale o tom později) by v Destination Berlin mohla klidně i...  no nic. Jiným směrem orientované jedince zase zklame absence psa Whiskeyho, ale to bych tu už raději blíže nerozváděl. Všem voyaerům naopak udělá radost zachování možnosti špehovat klíčovou dírkou.

Pochopitelně ne v každé misi budete mít k dispozici všechny výše jmenované současně – hlavně ze začátku bývá na zadaný úkol obvykle nasazena maximálně dvojice a k dosažení veškerých požadovaných cílů je zapotřebí patřičně využívat nejen odlišných schopností každého zúčastněného, ale v neposlední řadě též velmi různorodého obsahu inventářů. Zelený baret s sebou do terénu jistě neponese zrovna sady šperháků, stejně jako lupič se nebude obtěžovat s granáty, výbušninami, či dokonce pancéřovou pěstí. Proto se nezbytnou podmínkou úspěchu stává vzájemná kooperace a nemůžete si  jen tak dovolit někoho z vyvolených obětovat. Jak už je dobrým zvykem, zadání jsou velmi různorodá - od rychlé likvidace nepřátelského snipera v centru zasněženého Stalingradu až po ničení muničních skladů a těžké techniky v rámci oslabení Německých sil krátce před chystanou invazí do Normandie.

Vojáci, zpátky do výcviku!

Jedním z hlavních aspektů, kterými se Commandos 1 a 2 proslavily, byla až úchylná obtížnost, kdy sebemenší chybička v naplánování znamenala odhalení a následnou rychlou smrt z hlavní samopalů zalarmovaných posil. V tomto ohledu hra ani tentokrát nijak nezaostává, spíše díky znatelnému posílení akčnosti nasazenou laťku ještě zvyšuje. Ono když se krčíte pod palbou, usilovně snažíte vymyslet nějaký ten postup a najednou nečekaný nálet promění nejbližší městskou čtvrť v ruiny, tak vám to na klidu a rozvaze zrovna moc nepřidá. „Zábavné“ je také nečekané přistání bojechtivých výsadkářů za vašimi zády, na které je zapotřebí umět reagovat opravdu rychle. Zkrátka všechno má ještě větší spád než dříve a proto bych určitě nepřeskakoval úvodní levely Tutoriálu. Když už nic jiného, alespoň vás totiž provedou základy ovládání, které by měl každý mít v malíčku. Každopádně ale chci varovat všechny potencionální zájemce, kteří žádný díl ještě nikdy předtím nezahlédli ani koutkem oka a mají méně odolnou nervovou soustavu – hrozí značné riziko demolice PC a přilehlých periferií.

Do inventáře se vleze spousta věcí * Jak to vypadá uvnitř budovy * Bombardování trošku poničilo okolí

Jakmile tedy zvládnete všechna úskalí tréninku a cítíte se být pod vlivem léků na uklidnění dostatečně připraveni, můžete přejít k výběru jedné ze tří kampaní. Ty se odehrávají buďto na území bývalého Sovětského Svazu, v klimaticky o něco přívětivější Střední Evropě nebo v přímořské Normandii. Prostor mezi jednotlivými úkoly je vyplněn množstvím povedených filmečků, které navozují tu správnou válečnou atmosféru a také díky jejich počtu má Destination Berlin takový datový objem. Míra interakce s prostředím je vysoká, nově můžete navštívit kdejakou budovu a pro pohyb ve vnitřních prostorách obecně, byl jejich engine předělán do 3D s možností rotace.

Díky tomu dojde i na přehledné přestřelky v různých kancelářích, kasárnách etc, což dříve nebylo možné. Kromě toho se také projedete ve vlaku, na motocyklu nebo v militarističtějších dopravních prostředcích, stejně jako nechybí ani velmi oblíbené ovládání sice statických, ale za to velmi účinných zbraní (dělo). Další dobrá zpráva je, že se kromě klasických špionážních či diverzních akcí zúčastníte i masivnějších bitev, kdy kromě vašich postav bude v terénu i řada spojenců a v podstatě budete jen drobnější (ale ne bezvýznamnou) složkou rozsáhlého střetnutí – dobrým příkladem je hned druhý úkol ve Stalingradu, kdy pomáháte bránit důležitého armádního hodnostáře. K dokončení také obvykle vede více cest a záleží jen na vás, kterou si vyberete.

Pro dobré načasování a provedení akce je vhodné mít přehled i v základních ikonkách na hlavní obrazovce, které dovedou leccos usnadnit. Asi nejpoužívanější bude zase tradiční „baterka“, kterou zaměříte na vytipovaného vojáka a ona vám zobrazí barevně jeho rádius, takže máte přehled, jak daleko až dohlédne a v jakém přibližně rozsahu. Podobnou možnost naleznete i u svého muže, kdy lze aktivovat zviditelnění délky dostřelu momentální pistole či pušky (logicky nejlepší jsou opět snipeři), čímž se zase vyhnete zběsilému mačkání myšítka ve snaze zasáhnout někoho, kdo je ještě zcela mimo dostřel.

Auuu… dostali mě, znovu * Parkoviště Německých tanků * Výsadéééék, všichni sem

Umění vyhýbat se nepozorovaně strážím patří opět k nejobtížnějším fázím hry - alespoň že na hlídací psy platí pořádná porce jídla, ale u lidí se místy slušně zapotíte (zvláště tahat se s takovým bezduchým tělem na méně nápadné místo - ze mě jen lilo). Navíc náročnost se postupně zvyšuje a čím dále postupujete, tím je vše horší a horší. Největším psychickým náporem jsou  asi zadání, limitovaná tikajícími hodinami, kdy s každou uběhlou minutou jste nervózní čím dal tím víc, zatímco mozek se zmateně snaží něco vymyslet. Většinou to končí  u funkcí Save/Load… AI není žádná velká sláva, jenže díky své značné početní převaze jí nepřátelé zase ani tak moc nepotřebují, takže komentáře na adresu příležitostně přiblblého chování hlídek a jejich netečnosti za jistých situací si nechám pro sebe.

Komandos, raiders a ti další Je rok 1940 a počátky války se nevyhýbají ani Norsku. Němci se pokoušejí na jeho území vybudovat ponorkové základny, které by se díky strategickému umístění mohly stát do budoucna značnou hrozbou. Velká Británie proto posílá pět rot speciálních jednotek, aby tomuto zabránily a jejich oficiální pojmenování přebírá z portugalštiny – na základě názvu Bůrských milicí tak tedy vznikají slavní komandos. O něco později dochází k ustanovení jejich praporů pro rychlé akce na pobřeží celé Evropy. Za další rok takových existuje již 12, z toho každý má zhruba 500 mužů, kteří jsou nasazování například na Lofotech či Madagaskaru. Jediným historicky větším neúspěchem se stává vylodění u Dieppe - nutno podotknout, že generál Bernard Montgomery, velitel South East Commands, byl od počátku pro jeho zrušení, avšak Winston Churchill, zřejmě i pod Stalinovým nátlakem, na provedení akce s krycím názvem Jubilee trval. Konečným výsledkem se díky kvalitní obranné linii stalo 400 zabitých a 1200 zajatých mužů z celkového počtu 2000 účastníků. Jinak byly ale úspěchy komandos natolik velké, že nenechaly klidně spát ani Americké spojence, kteří v únoru 1942 zakládají vlastní obojživelné jednotky raiders. V témže roce vzniká i jejich čistě pozemní obdoba, pravděpodobně více známí a populární rangers. Po ukončení druhé světové války dochází k logickému snižování stavů v armádě a zhruba 2200 zbylých příslušníků komandos se stává součástí královské námořní pěchoty. Další velká chvíle přichází až o řadu let později v rámci války o Falkladny (1982), kde se znovu převedli v nejlepším světle a významně se zasloužili o dobytí Port Stanley. Dlužno ještě dodat, že právě i pro nesporné kvality jejich počet postupně vzrostl až na cca dvojnásobek. Podle serveru www.valka.cz

Novinky z fronty

Když se řekne deathmatch, tak hlavní věc, kterou si každý správný hráč asociačně vybaví, bude nejspíš mutiplayer. Ani ten zde tentokrát nepřišel zkrátka, ať už jde o souboje (maximálně osmi) jednotlivců nebo týmová klání. Kromě toho se ještě více prověří vaše ekonomické i taktické schopnosti, protože jednotky plus jejich výstroj je zapotřebí nakupovat a vše se jako bonus odehrává v prostředí se značně omezenou viditelností. Pokud to trošku přeženu, tenhle nápad v praxi funguje zhruba tak, že se plížíte, nedáváte pozor a znenadání přímo vrazíte do někoho z protihráčů.

V případě vyrovnaných zbraní tak rozhodnou obvykle rychlejší reflexy a lepší klávesové zkratky, které se sice ještě jakž-takž dají vynechat v singlu, ale tady bych to bez nich už asi opravdu nezkoušel. Potěšil mě i mód Capture the Flag, který pro nás nadšené vlajkonoše přináší více zábavy, než jen prosté střílení po všem co se hýbe.

I ve hře jednoho hráče se však objevily změny, například přibyly nové schopnosti a rozšířil se zbraňový arzenál. Perfektní je hlavně automatický útok, díky kterému můžete někoho postavit na číhanou a více se o něj nestarat – jakmile bude Hitlerčík neopatrně procházet kolem, vkročí přímo do jámy lvové…

Grafika je slušná a s citem pro podrobnosti. Sněhové vločky padají k zemi, dešťové kapky vás nelítostně bičují, solidně provedené jsou i exploze a venkovní krajina. Zklamáním se možná stalo neměnné rozlišení 800x600, kdy upravovat se dá pouze míra detailů a také rotace kamery i zoom trpí drobnými neduhy (malý rozsah). Což naneštěstí trochu shazuje hratelnost a společně s obtížností dělá některé úseky ještě komplikovanějšími. Tohle se sice netýká interiérů, kde obojí zmíněné funguje už plynule, leč nějaké chybičky se vloudily i tam - z čehož plyne, že potenciál byl sice více než slušný, ale finální výsledek pokulhává hned v několika věcech. Škoda. Hudbě a zvuku nic moc vytknout nemůžu, jsou v nadprůměru a celkovou atmosféru svým zpracováním zdárně podtrhují.

Přišel jsem, viděl jsem, nudil se…

Obvykle samotnému závěru věnuji méně místa, ale tentokrát jsem se rozhodl udělat tak trochu výjimku. Z Commandos III totiž celkově nemám právě nejlepší pocit, byť chvíli mi trvalo přijít na příčinu. Zkrátka po obou předcházejících dílech se plnění dvanácti misí za chvíli stává hrozným stereotypem a vy si opakujete „tohle jsem už přeci (v horší grafice) několikrát hrál“. Hlavně podobnost s dvojkou je značná a přistihl jsem se při přemýšlení nad tím, proč Destination Berlin vůbec autoři dělali navzdory faktu, že každé minulé pokračování mělo být snad údajně tím zcela posledním.

Napadly mě přirozeně peníze a zájem příznivců - prostě dáme dohromady zase něco s novým vizuálním superkabátkem a úpravami, nejen fanoušci si to kvůli jménu jistě rádi koupí a tím pádem si namastíme kapsy. Je mi sice jasné, že s tímhle spousta z vás souhlasit nebude, ale nedá mi to prostě můj pocit nezmínit. Commandos mám sám rád, leč upřímně je podle mě nejlepší jednička se svojí nezaměnitelnou originalitou a dál jde již hlavně o těžení z jejího úspěchu. Tím nechci říct, že poslední přírůstek do rodiny by nebyl dobrý a nezasloužil si nadprůměrné hodnocení – je. Pokud vám ovšem nebude vadit, že v horším vizuálním zpracování a beze změn (které by se nejspíš dost dobře vešly i na datadisk), jste to už hráli. A proto zkrátka tu osmičku dát s čistým svědomím nemůžu.

Grafika: 8/10
Zvuky: 7,5/10
Hudba: 7/10
Ovládání: 7/10
Hratelnost: 6,5/10

Titul, o kterém se leckde už předem nadšeně hovořilo coby o potencionální strategii roku -bohužel má do takového ocenění daleko. Sám za sebe pak doufám, že tímhle už série definitivně končí.

Závěrečné hodnocení: 7,5/10