Recenze: Company of Heroes – druhá, světová, zábavná

Strategie jsou jako šachy. Přemýšlíte u nich, bavíte se – ale nijak výrazně je neprožíváte. Company of Heroes tuto zažitou představu o RTS žánru boří. Vyvolává emoce. Nabízí strhující podívanou, v níž se necítíte jako Bůh, který řídi „to dole“, nýbrž jako přímý účastník dění na monitoru.
Kapitoly článku

Martin DemigerPlatforma: PC
Typ hry: Real-time strategie
Multiplayer: ano
Minimální konfigurace: procesor 2 GHz, 512 MB RAM, 64 MB grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 3 GHz, 1 GB RAM, 256 MB grafická karta
Testovací konfigurace: AMD 64 3000+, 2,5 GB RAM, ATi X800 256 DDR3
Výrobce: Relice Entertainment
Vydavatel: THQ
Distributor v ČR: CDProjekt (
www.cdprojekt.cz)
Homepage:
www.companyofheroesgame.com
Objednat hru na shop.Doupe.cz

Trend poslední doby velí „vědět o každé hře všechno ještě předtím, než vyjde“. Nevím jak vy, ale mně se to nelíbí. Už jen z toho důvodu, že je realita často od superlativů-plných preview zcela odlišná. Samozřejmě… jen málokdy vydržím a o hře si aspoň základní fakta přečtu, přece jen je lepší nekupovat zajíce v pytli.

   
Tady se něco chystá * Maximální zoom... opravdu jde "pouze" o strategii! * V okolí to neustále žije, výbuchy jsou denním chlebem

U Company of Heroes jsem to ovšem zvládl a přes vložením herního DVD do mechaniky jsem věděl opravdu jen nutné minimum. Motivací mi byl fakt, že ze stránky každého herního magazínu na mě tohle jméno křičelo. Nejzajímavější na tom bylo, že všichni chválili, dokonce se většina shodla na tom, že „s největší pravděpodobností půjde o nejlepší strategii letošního roku“. Teď na sebe můžu být pyšný. Z vlastních dojmů z hraní už totiž vím, že Company of Heroes na tento titul skutečně aspiruje. A pokud se v následujících měsících nestane nic překvapivého, se stoprocentní jistotou ho i získá.

Druhá světová?! Klid…

Vývojáři z Relic Entertainment mají bohaté zkušenosti z Warhammer 40 000: Dawn of War. Inspirace z této hry je na Company of Heroes vidět na každém kroku: tentokrát však byla hratelnost vybalancována pro mnohem širší publikum. Neměla by se tak opakovat situace z minula, kdy recenzenti skákali nadšením a hráči přijímali hru spíše vlažně. Zárukou větší prodejnosti má být i oblíbené téma druhé světové války…

…díky bohu se ale autoři křečovitě nedrželi konvencí. Označit Company of Heroes za „klasickou real-time strategii z druhé světové“ by bylo nanejvýš barbarské. Přesvědčí vás o tom ostatně už první minuty hraní. Klišé téma o spojenecké invazi v Normandii (začínáte, jak jinak, na Omaha Beach) totiž doplňuje lehce netradiční hratelnost. Tím nechci naznačit nic jiného než to, že před tím, než se pustíte do kampaně, se vyplatí využít širokých možností tutoriálu. Konkrétně jde zhruba o hodinu, během níž se naučíte všechno potřebné.

V čem spočívá ona odlišnost? V nepřetržité akci. Stále se něco děje. Jednoduše proto, že se dít musí. Narozdíl od jiných RTS zde totiž existuje jen jedna účinná taktika: zabrat soupeřova území v co nejkratším čase a snažit se ovládnout celou mapu. Po aktuální lokaci jsou vždy rozesety checkpointy, které slouží jako orientační body rozdělující území jednotlivým soupeřům. S každým ovládaným checkpointem nezískáváte pouze další kus mapy, ale hlavně suroviny. Jde o pravidelný přísun paliva, munice a lidské síly. Tyto základní suroviny slouží k stavění budov, rozšiřování armády a… prostě všemu. A jak jsem už naznačil – vzhledem k tomu, že se dají získat pouze bojem, nemáte na výběr. Musíte útočit a získávat nová území. Neexistuje nic jako „počkám, opevním se, soupeř si na mě vyláme zuby“. Pokud byste se, byť jen na pár chvil, zastavili, soupeř by mezitím stihl získat jiná území, tím by se dostal k velkému přísunu surovin a stihl si vyrobit mnohanásobně větší armádu, s níž by vás převálcoval.

   
... tak takhle vypadají moderní RTS...

Dobrým pomocníkem je počítadlo surovin. Nejenže máte přehled o aktuálním stavu té které suroviny; můžete dokonce vidět, kolik jí vyprodukujete za minutu. To napomáhá v přesném plánování: výstavba budov většinou sežere velkou část surovin, a tak je dobré vědět, kdy budete moct postavit další stavbu, popř. za jak dlouho získáte potřebné suroviny pro upgrade budovy stávající.

Čeká se na osvoboditele

Hlavní kouzlo Company of Heroes je ale jinde. Jde o emoce. O to, jak se s vojáky sžijete. Postupně budete zjišťovat, jak jsou na tom povahově. Začnou se vybarvovat jejich charaktery, které se promítnout i do boje. Výsledkem je atmosféra srovnatelná se známým seriálem Bratrstvo neohrožených.

Ostatně není se čemu divit. Company of Heroes v souvislosti s atmosférou přináší zcela nevídaný prvek. In-game animace neslouží pouze k posouvání příběhu; jsou přítomny každou chvilku a autoři jich využívají seč mohou. Po získání důležitého checkpointu, vyhrání bitvy nebo splnění zadaného úkolu se kamera efektně spustí dolů mezi vojáky a odmění vás pěknou animací a nějakým tím dialogem. Jen o povídání to ale samozřejmě není – pěkně zblízka se podíváte na všechno důležité, výbuchy nevyjímaje.

Těžko se hledají správné slova. Nemohu použít ani známé pořekadlo o „atmosféře, která by se dala nožem krájet“. Ta zdejší už se totiž ani krájet nedá – tak je hustá! A nejlepší na tom všem je, že se filmečků sbližujících s postavami nikdy nepřejíte.

Nuda? Co to je?

Kampaň je neuvěřitelně variabilní. I když herní koncept nutí neustále útočit, ke slovu se dostanou i obranné úkoly. Musíte mít zajištěna zadní vrátka a počítat s tím, že nepřítel prolomí vaši linii a vydá se dobývat už jednou ztracená území. K tomuto účelu slouží třeba perimetry, z nich můžete bez větších problémů ustát nápor mnohem početnějšího nepřítele. Dále musíte počítat s odlišností prostředí. Tzn. že postupy, které jste uplatnili při bitvě na pláži, nebudou tak účinné při bojích ve vnitrozemí. Zajímavé rozdíly jsou mezi boji v přírodních podmínkách a mezi ruinami budov ve městě.

   
Bratři ve zbrani * "Plížení" ve stylu přepadové jednotky... všechno vybuchuje * Noční mise nabízí úchvatnou podívanou

Ne vždy také závisí existence světa na vás. Možná by se dalo říct, že je to i naopak – neustále jste přesvědčováni o tom, že jste pouze „jedněmi z mnoha“ a válka se dá vyhrát i bez vás. O to víc se pak musíte snažit. Příkladem za všechny je mise u Carentenu, v níž musíte bránit tři dobyté mosty. Za žádnou cenu nesmíte ani jeden z nich pustit, dokud nepřispěchají na pomoc posily, které si s nepřáteli poradí. Plníte jen „zabavovací“ funkci, hlavní práci vykonává někdo jiný.

Často se musíte přizpůsobovat tomu, co se po vás momentálně chce. Jednou bojujete proti zakopaným nepřátelům, kteří vykukují jen minimálně a vaši spolubojovníci padají jako hrušky. Podruhé zabíráte obrovská území a nepřátelskou linií procházíte jako nůž máslem, abyste potřetí mohli zavítat do rozbombardovaných ulic města, v němž budete dobývat budovu po budově.

Bohužel má kampaň dva vcelku podstatné nedostatky. Tím prvním je krátká hrací doba – patnáctka misí vám vydrží zhruba na 10-15 hodin, což není zrovna moc. Druhým minusem je absence jiného než spojeneckého úhlu pohledu. Pokud jste se tak těšili na Němce, máte jednoduše smůlu. Setkáte se s nimi pouze jako s protivníky a všechny bitvy prožijete za spojeneckou stranu. Situaci částečně zachraňuje alespoň multiplayer, který hraní za nacisty umožňuje, stejně tak výrazně prodlužuje hrací dobu.

V další kapitole se dočtete nejen o novinkách, které přináší revoluční přístup k ovládání, ale také se dozvíte závěrečné hodnocení.

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,