Recenze: Superman Returns: The Videogame – s pravicí k obloze

Film Superman Returns se dostal do kin přibližně před čtvrtrokem, ve stejné době jsme se měli dočkat i stejnojmenné hry. Nestalo se tak – byla odložena, prý aby byly vyladěny podstatné detaily a aby hraní byla ještě zábavnější. Stály ty měsíce čekání za to? Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát.

Platforma: PS2 (PSP, Nintendo DS, PC, Xbox a Xbox 360)
Žánr: 3rd person akce
Výrobce: EA Tiburon
Vydavatel: Electronic Arts

Titul Superman Returns: The Videogame mi byl sympatický už od svého ohlášení. Ostatně často jsem o něm psal i tady na Doupěti – a v sloupku papírové sestřičky našeho webu jsem jej dokonce zařadil na vrchol mého žebříčku „top 5 nejočekávanějších her“. V klidu mě udržoval neustálý přísun atraktivního materiálu: všechny obrázky ze hry, trailery, preview... navíc fakt, že byl titul odložen (nevyšel spolu s filmem) a vývojáři se neunáhlili a nechali si čas na „doladění podstatných detailů“.

Asi už tušíte, čeho jsou podobné úvody předzvěstí. V dobrém vzpomínáme jen na mrtvé (což není tento případ), nebo na ty, kteří se o to být dobrými snažili. U skvělých her mluvíme rovnou v přítomném čase.

  
Superman v akci * Kdo bude rychlejší? * David a Goliáš

První dojem přitom vůbec nevyznívá špatně. Máte před sebou rozlehlý svět a řadu možností, co v něm dělat. Jde však o pouhou iluzi volnosti – na rozdíl třeba od GTA jsou vám úkoly striktně diktovány. Neplatí formule „když mě nebaví tohle, zkusím tamto“. V principu se hra totiž omezuje na dva základní prvky: a) na souboje b) na dopravu z jednoho konce města na druhý.

Do města! Ale ne na nákupy

Základem všeho je město. Jelikož je Superman nezničitelný, ukazatel zdraví je nahrazen ukazatelem škod spáchaných na městu. Na jednu stranu je to dobrý nápad, nicméně zpracování značně pokulhává. Z prostého důvodu – situace, do nichž jste stavěni, nejsou zábavné, ale stresující. Jakmile vyhrajete bitku na jedné straně města, okamžitě musíte letět někam jinam, kde už terorizují obyvatele další protivníci. Nemáte šanci si dění kolem vás vychutnat.

Jistě, k dispozici jsou i další úkoly. Můžete třeba nosit zraněné do nemocnice. Tedy alespoň teoreticky byste mohli – v praxi na to čas nezbývá. Všehovšudy se za celou dobu hraní dostanete k činnostem mimo hlavní dějovou linii tak třikrát. A co je na tom nejbizarnější, pokaždé půjde spíš o pokračování utrpení, než potřebné odreagování. Ze stejného důvodu jako v případě hlavních úkolů – splnit mise v dané době je úkol vyžadující nasazení celého člověka. Toto názorně demonstruje třeba ono nošení zraněných do nemocnice. Naložit chlápka na ramena a letět s ním, žádný problém. Jenže vy nevíte, kam máte letět. Nic jako „radar nemocnic“ vám nikdo předem nedal a odlišit od sebe jednotlivé budovy ze vzduchu je prakticky nemožné. Pochybuji, že by se Superman nevyznal ve vlastní městě natolik, aby musel bloudit.

  
Likvidace mrakodrapu krok za krokem

Stereotyp se nevyhnul ani protivníkům. Respektive – roboti, kteří se na vás vrhají, jsou každý jiný (jeden rychlý, jeden velký, druhý silný, třetí hbitý), ale vrhají se na vás tak často, že je už po chvíli přestanete rozlišovat. Situaci zdánlivě zachrání přibližně v polovině hry ještěři. Asi po pěti minutách však nadšení opět vyprchá – ještěři se od robotů liší jen vizuálně, poznat rozdíly přímo v soubojích je složité, dá-li se to vůbec. Bohužel ani boss, přítomný na konci každého levelu, nedokáže zaujmout víc než tuny podřadných zloduchů před ním. Možná proto, že se hra ani v případě bossů dostatečně neodvázala. Na rozdíl od jiných titulů, kde jsou bossové jakousi třešinkou na dortu a vývojáři se s nimi mazlí tak, aby byli dokonalí v každém detailu, zde vás čeká (nenapadá mě lepší výraz) recyklační maratón. Zpočátku budete z bosse nadšeni a s velkou vervou po něm začnete házet auta a všechno, co najdete po ruce (ne že byste jindy dělali něco jiného). Pak si ale hra zatluče další z pomyslných hřebíčků do rakve – místo aby vám dovolila protivníka zabít, ho nechá se slovy „Já se vrátím!“ odejít. A taky že se pak vrátí. A vás čekají tytéž souboje, se stejnými slovy na konci. A kdyby jen dvakrát! Trapné.

Zvláštní? Divná? Trapná?

Samotné souboje probíhají dost zvláštním způsobem. Se zpracováním Supermanových schopností se vývojáři zastavili na půli cesty – umožňují vám létat a využívat silný dech, ale při boji s nepřáteli se Superman chová jako běžný smrtelník. Samozřejmě má větší sílu než všichni ostatní, ale ne hned od začátku. Hra se snaží motivovat tím, že svého hrdinu musíte neustále (za knokautované borce dostáváte body, které vyměňujete za speciální údery) vylepšovat. Kýžený efekt se sice z části dostavuje, vzhledem k výše popsaným negativům ale nemá šanci vyniknout. Navíc to působí opravdu divně. Že by se nepřemožitelný musel stát ještě nepřemožitelnějším?

  
Nesmrtelnost je relativní...  *... město hranaté a pravidelné... * ... nepřátelé nudní

Pochvalu si zaslouží okamžiky, v nichž se Supermanem létáte. Moment, kdy hrdina v modrém zvedne pravici, předpaží a vzlétne směrem ke Slunci, má pokaždé nepopsatelné kouzlo. Škoda, že nevydrží moc dlouho. I když je možnost létání jediným světlým okamžikem ve hře, ani ona není zcela bez chyb. Orientace ve městě je obtížná, všechny budovy jsou úplně stejné, a tak se lehce můžete ztratit. Navíc je celé město zpracováno až neuvěřitelně pravidelně – na rozdíl od skutečných měst. Všechny ulice jsou stejně dlouhé a zakončeny stejnou, devadesátistupňovou zatáčkou. Při průletu městem se skoro ani nemusíte dívat před sebe: stačí každých pět minut zatočit doleva, nebo doprava.
Světlé stránky hry
  • možnost létání
Temné stránky hry
  • grafika
  • kamera
  • hratelnost
  • nepřátelé
  • zpracování města
  • ... a všechno ostatní!

Nakonec pro vás mám jednu dobrou zprávu. Technické zpracování je průměrné! Aspoň něco. Kamera má sice tendenci v nejnevhodnější okamžik zvolit naprosto dementní pohled tak, abyste měli o dění na obrazovce co nejmenší přehled, modely postav a město celkově jsou však přijatelně hranaté. Nenechte se rozhodně zmást okolními obrázky, na nichž hra vypadá dobře. Realita je krutá…

… a krutí musíme být i při celkovém hodnocení. Superman Returns: The Videogame trpí školáckými chybami. Hratelnost je plná nesmyslů, nudí a i ten malý podíl zábavy, co obsahuje, nedokáže zabavit na dostatečně dlouhou dobu. S odstupem času mě sice nepadají myšlenky, jakože běžný hráč některé detaily nespozoruje. V tom časovém presu, jemuž jste během hraní vystavěni (a kterému jsem se já občas na úkor „životnosti“ města vyhnul, abych mohl prozkoumat právě ony detaily) totiž ani nemáte šanci přemýšlet o hranatosti grafiky. O tom, že jsou všechny ulice úplně stejné a že se i nepřátelé pokaždé chovají stejně. Nic to ovšem nezmění na tom, že hra začne brzy nudit i v tomto případě. Takže? Žádný zázrak. Obyčejný hype.

Grafika: 5/10
Zvuky: 6/10
Hudba: 6/10
Hratelnost: 3/10

Těšil jsem se, jsem zklamán. Doufám, že jste se netěšili (nebo alespoň ne tak moc) - a tím pádem buďto nejste zklamáni vůbec, nebo alespoň méně.

Celkové hodnocení: 3,5/10

Diskuze (2) Další článek: Galerie: Two Worlds

Témata článku: , , , , , , ,