Recenze: Supreme Commander – velká strategie

Je Chris Taylor bůh? Nevíme. Jedno je ale jisté – je to tvůrce skvělých her. Jeho Supreme Commander v sobě kombinuje to nejlepší ze současných strategií a na vrch přidává něco z vlastní kuchyně. Výsledek ohromí všechny.

Platforma: PC
Typ hry: RTS
Multiplayer: ano
Minimální konfigurace: Procesor 1,8 GHz, 512 MB RAM, 128 MB grafická karta
Doporučená konfigurace: Procesor 4 GHz, 4 GB RAM, 1 GB grafická karta :-)
Testovací konfigurace: AMD 64 3000+, 2,5 GB RAM, ATi X800 256 DDR3
Výrobce: Gas Powered Games
Distributor v ČR: CD Projekt (
www.cdprojekt.cz)
Homepage:
http://www.supremecommander.com/

Podle Chrise Taylora se v současné době real-time strategie ubírají dvěma základními směry. První, zastoupený např. Warcraftem 3, se soustředí na boje jednotlivých hrdinů nebo menších skupin bojovníků. Ve druhé skupině her hrají prim střety mnoha odlišných jednotek na bitevních polích srovnatelných s velikostí map v leteckých simulátorech. Taylor k této své teorii dodává, že budoucnost je v kvantitě: lidé se podle něj chtějí bavit v roli generálů, chtějí mít pod palcem tisícovky vojáků a velet jim. Zatím ale prý neměli příležitost, protože současné „velké strategie“ ani zdaleka nenaplnily to, co si Chris pod tímto pojmem představuje.

Ponechme stranou debatu o tom, jak moc (ne)pravdivá tato slova jsou. Známý tvůrce – dnes již legendárního titulu – Total Annihilation nezůstal jen u úvah a sám se názorně pokusil ukázat, jak má podle něj „velká strategie“ vypadat. Spis s důkazním materiálem nese název Supreme Commander.

Jsou tři, ale rozhodně ne bratři

V singleplayerové kampani se stanete svědky konfliktu tří stran. Lidí (United Earth Federation), Aenů a Cybranů. Pozadí války připomíná svět Matrixu, lidská rasa však tentokrát nebojuje pouze proti strojům. Záplatka začíná v roce 2018, kdy vědci na Zemi objevili způsob, kterak transportovat látky na bázi kvantových tunelů. Po přibližně padesáti letech intenzivního výzkumu se v roce 2062 podařilo přenést prvního člověka, což znamenalo zásadní průlom nejen v oblasti turistického ruchu (už první pokus zvládl člověka přenést ze Země na Neptun za 0,2 sekundy), ale také v osidlování nových světů.

   
Červení to dneska modrým natřou * Přípravy v táboře pokračují * Herní obdoba Marsu je překvapivě ještě méně hostinná než její skutečná předloha

Technologie se zlepšovala a lidstvu se do roku 2494 podařilo obsadit na 110 planet. Expanzivní politika dostala trhlinu, když kolonisté narazili na mimozemskou rasu Aeonů. Nešlo vůbec o přátelské rozhovory: diplomacie selhala a vypukl konflikt neuvěřitelných rozměrů. Aby toho nebylo málo, na Zemi se ve stejné době vzbouřila frakce Cybranů usilujících o samostatnost. Do bojů se zapojíme o čtyři sta let později, kdy se válka rozrostla na většinu planet a účastní se jí všechny tři frakce.

Výjimečný?

Příběh překvapivě není pouhým přívěškem, „nutným zlem“ chcete-li. Obsahuje řadu zvratů, díky nimž se drama odehrává nejen na bojišti, ale i mimo něj. Zajímavě je vyřešena komunikace v rámci frakce, kterou si vyberete (každou z ras můžete provést šesticí misí), a koneckonců i s nepřáteli. Začátek mise se odehrává pokaždé ve stejném duchu: primární úkol je pouze zástěrkou, jíž vyřešíte během pár minut. Až se tak stane, velitel vám sdělí, že boje ani zdaleka nekončí –  že se kdesi na druhém konci mapy objevil další problém. Obdobně to funguje i s nepřítelem. Jakmile se vám ukáže protivník, který začne v hatmatilce cosi vášnivě vysvětlovat, můžete si být jisti tím, že vás čekají další boje.

   
První věrohodné zpracování atomového výbuchu * Námořním admirálem... * ... pozemním generálem

Nové úkoly znamenají i nová bojiště, potažmo nové nepřátele. Proto by se někdo mohl divit – mise začínají na mapách relativně normálních rozloh a slibované až čtyři kilometry čtverečné přijdou až později. Kouzlo však není jen ve velikosti: velkou předností Supreme Commander je především architektura jednotlivých map. Nelze totiž přehlédnout, že v základu se Taylor od svých kolegů nijak neodlišil, takže i jeho dítko v pravidelných intervalech opakuje trojici činnosti v pořadí: postavit základnu, vyrobit jednotky, zaútočit na nepřítele. Ovšem to, jakým způsobem je zde kladen důraz na každičký detail a jak moc záleží na vaší souhře s danou frakcí a mapou, dělá ze Supreme Commander výjimečný titul.

PPP: Pravidelný přísun překvapení

Opomenout nelze ani to, kterými směry se mapa při každém novém úkolu rozroste. Díky tomu si zde nemůžete být jisti ničím; ani v momentech, kdy ovládáte 98 % mapy a nepřítel před vámi klečí na kolenou a prosí o milost (obrazně řečeno – ve skutečnosti se nevzdává nikdy). Stačí naznačit, abyste pochopili, co mám tímto namysli. Představte si, že na mapě ovládáte úplně všechno. Nic vás už nemůže překvapit; až najednou se herní plocha razantně zvětší, přibudou nové úkoly a z jihu (případně z jiné, vždy však z té nejméně očekávatelné, strany) se přiřítí houf nových nepřátel. Vznikají tak často bizarní situace, kdy se základna, jejíž bezpečným umístěním jste si byli na předešlé mapě stoprocentně jistí, najednou ocitá uprostřed mapy nové. A je bezbranná, snadno zničitelná. Podobných překvapení je hra plná, rozhodně nejde o náhodně používaný prvek.

O bitvy jde sice v přední radě, nicméně než k nim dojde, budete muset zajistit fungování ekonomiky. Na předem určených místech je potřeba těžit tzv. hmotu, tedy prvek potřebný  k výstavbě budov a tvoření jednotek, pro provoz všech zařízení je zase potřeba energie (tu získáváte prostřednictvím elektráren nebo speciálních generátorů). V případě nouze lze suroviny získávat i méně tradičními způsoby – třeba zpracováním lesů, případně lze vyrobit hmotu z přebytečné energie. Možnosti jsou různé a liší se planeta od planety.

Aaa... automatizace!

S velkým nadšením vítám to, že se většina činností ve hře zautomatizovala. Pokud například z nejasného důvodu nebudete mít dostatek surovin, systém umělé inteligence sám přepočítá, kolik jste schopni vyrobit jednotek a upraví produkci tak, aby vám zůstaly nějaké ty suroviny i do zásoby. Míra automatizace je skutečně obrovská a většinu otravných úkonů, které jinde musíte nadále vykonávat, zde provedete nanejvýš jednou. Zachází to dokonce tak daleko, že se nemusíte starat ani o poškození vlastních jednotek, případně jejich výzbroj. Vojáci sami (stejně tak i stroje) poznají, kdy bude nejlepší vrátit se na základnu k doplnění štítů a přezbrojení. A továrny? Že se ptáte – pokud zadáte výrobu více kusů jedné jednotky, jednotlivé továrny si je mezi sebou rozdělí. Už se tak nikdy nestane, že by jedna fabrika vyráběla ve velkém (ale o to pomaleji) a u ostatních by výroba stála.

Budovy a jednotky se dělí do čtyř skupiny (tři základní a jedna experimentální), přičemž ze začátku máte samozřejmě k dispozici jen to nejzákladnější a k speciálním druhům jednotek a lepším budovám se propracujete až časem.

Hlavním prostředkem všech tří stran jsou obří mobilní základny zvané Supreme Commander. Jde o velké mechy, které slouží jako velitelé armády a především zajišťují výstavbu budov. Upgradováním mechů se zpřístupňují zajímavé bonusy pro jednotky i budovy. Samo sebou ale musíte pro upgrade něco udělat – což v tomto případě znamená odevzdat nemalé množství energie. Další jednotky jsou už klasické – najdete zde letadla, námořnictvo, pozemní jednotky všeho druhu. Experimentální část armády je pak pro každou rasu jiná; shodně se dá říct, že jde o pomalejší jednotky s nepředstavitelnou silou, jejichž výroba je tak náročná, že si je budete moct dopřát většinou až ke konci celé mise.

   
Tomuhle už se pomalu dá říkat "armáda" * Myšičko mš, pojď ke mně blíž * Duha? Ehm...

Základní jednotky jsou pro všechny rasy stejné, nicméně každý je jinak používá. Nejlépe to můžete pozorovat asi při vzdušných soubojích. Cybrani používají rychlé stroje neviditelné pro radary, takže je jejich útok jen stěží pozorovatelný a když už se na něj přijde, je pro nepřítele pozdě. Oproti tomu lidé používají přesně opačnou taktiku: radar doslova zaspamují stovkami falešných hlášení. Výsledek je ovšem stejný – pomalá a pozdní reakce protivníka. Aeoni pak zachází ještě dál: jejich letadla jsou neviditelná nejen pro radary, ale i pro oko.

Velké? Zábavné!

Hra v sobě kombinuje jak rozdílnost mezi jednotlivými rasami a každou jednotkou obecně, tak především nebývalý počet účastníků každé z bitev. V podstatě tak Supreme Commander nepřináší nic nového – pouze vše předvádí ve větším počtu a klade větší důraz na detaily. Důležitou roli hraje rychlost, s jakou dokážete své svěřence přemístit k nepřátelské linii. S tím souvisí také podpora – důraz na detaily nespočívá pouze v důkladném naplánování vývoje jednotek a budov, ale také v tom, jak s nimi budete následně manipulovat – jak jim zajistíte transport, ochranu před nepřáteli apod. V neposlední řadě je zapotřebí vhodně zkombinovat všechny tři druhy jednotek (pozemní, letecké, námořní).

   
Armáda už se začíná rýsovat * Máme odzoomováno * I tráva je tady zelenější

V praxi to znamená absenci nedůležitých jednotek – každá zde má své poslání, k němuž ji musíte využít, jinak budete mít cestu za vítězstvím o poznání těžší. Před bitvou je důležitý průzkum, abyste měli přehled o stavech v řadách nepřítele. Důležité je pak být připravený úplně na všechno: na útok zblízka, podporu zdálky, nálety nepřátel, ale i výsadek z moře. Do útoku se můžete vydat teprve až když budete mít bezpečně zajištěnou základnu a nejdůležitější budovy. Nerad bych prozrazoval detaily – Supreme Commander se může pochlubit opravdu kvalitními úkoly, jejich řešení je často oříškem (nikoliv však ořechem, na kterém byste si vylámali zuby – stačí chvíli přemýšlet a napadne vás ne jedno řešení nastalé situace, ale řešení třeba hned několik) – proto variabilitu hratelnosti ukážu pouze na jednom názorném příkladu.

Představte si, že jste v bezvýchodné situaci: moře obsazeno, pozemní cesty také. Jedinou možností je vzduch. S bombardéry ale za aktuální situace nic nezmůžete, takže nezbývá než vyrobit přepravní letouny, díky nimž pozemní jednotky transportujete do nepřátelského týla. Ovšem další háček: po prvním pokusu o přelet nad bitevním polem zjistíte, že je pomalý letoun snadným cílem, jehož sestřelení nečiní protivníkovi nejmenší potíže. Chvíle přemýšlení… a řešení je na cestě. Stačí vyslat menší počet jednotek na druhou stranu mapy a odpoutat jimi pozornost. Nepřítel se bude bránit, takže nestihne zareagovat na průlet letadel. Nemusíte přitom nutně využít tohoto způsobu. Variabilita sahá až do takové míry, že má každá situace hned několik řešení.

V čem ale Supreme Commander překvapí zdaleka nejvíce, jsou pocity, které budete u hraní zažívat. Málokterá hra vám nabídne podobně věrohodný dojem z velení jednotkám – tady jste prostě generál se vším všudy. Všechno můžete ovlivnit, naplánovat… a aby to bylo ještě lepší také vidět. Slibovanou možnost zoomování „z orbitu až do kokpitu“ autoři zpracovali tak dobře, že se nám o tom ani nesnilo. Kolečkem myši můžete ovlivňovat umístění kamery s velikou přesností – a především do skutečně libovolné výšky. Můžete si přizoomovat až tak, že na jednotlivých strojích budou vidět šrouby. Z výšky se zase můžete těšit na přehled – v tomto případě tak nepřipadá v úvahu stěžování na zmatek na bojišti. Každý si může kameru postavit dle libosti, což vzhledem k možnosti odzoomovat až tak, že je vidět planeta z vesmíru, zaručuje, že se neztratíte ani při boji tisícovek vojáků.

  
Při intru se hra ještě neseká * Což platí i animacích * A i pohybu v menu

Velkou předností hry měla být grafika, což je ostatně při možnosti přizoomovat jednotlivým jednotkám až do krku vcelku pochopitelné. Použití minulého času v předchozí větě není náhodné – realita je totiž trochu jinde. Ne že by grafika byla špatná, ale ani zdaleka se nedostaví takové pozdvižení, jak jsme asi všichni původně čekali. Najít viníka není vůbec těžké: kvůli krvavým hardwarovým nárokům vám totiž nezbude nic jiného než stáhnout všechny ukazatele na minimum, v lepším případě je nechat někde uprostřed mezi „ničím“ a „extází“. Onu extázi si ale budou moct dopřát asi jen ti opravdu nejšťastnější. Dnešní průměrné sestavy mají problém i s menšími bitvami, nemluvě o velkých střetnutích tisícihlavých davů. Přesto musím za grafiku chválit: na domácím PC jsem si sice nemohl vychutnávat těch nejlepších detailů, redakční mašina už to ale umožňovala. Dojmy z hraní? Neskutečné. Zmůžu se snad jen na citoslovce „slint, slint“. Ostatně podívejte se na okolní obrázky. Jsou pořizovány v rozlišení 1024x768 a ve středních detailech, i tak se je na co koukat.

Světlé stránky
  • Variabilní hratelnost
  • Hrací doba v řádu desítek hodin
  • 3 různé frakce
  • Zoom "z orbitu až do kokpitu"
  • Grafika
Temné stránky
  • Hardwarové nároky

Těžko shrnout do jednoho odstavce hru podobně kolosální velikosti, žádná podobná zde totiž zatím nebyla. Přesto se o to pokusím. Supreme Commander překvapí i potěší, šokuje i dorazí. Ale co je hlavní: bude bavit. A co je ještě hlavnější: bude bavit setsakra dlouho. Dohrání všech kampaní je jen začátek; stále tu před vámi pak bude možnost díky variabilní hratelnost opakovat dobrodružství znova. Zajímavá hratelnost spolu s vynikajícím technickým zpracováním mohou vyústit jen v jedno. A sice že vám hru nadšenecky doporučím. Udělám to – druhým dechem ale dodám, že pokud doma nemáte pořádně nadupanou mašinu, budete zklamáni. Spustíte-li hru vůbec alespoň za cenu častého sekání.

Grafika: 9/10
Zvuky: 8/10
Hudba: 8/10
Hratelnost: 9/10

Skvělá hra, jejíž krásy ale v současné době na svém PC bude moct vychutnat jen málokdo. Počkejte, až vám na to bude mašina stačit, potom se budete skvěle bavit. Skvěle!

Celkové hodnocení: 8,8/10

Dostupné pro: PC, X360
Žánr: Strategie | RTS
Výrobce: Gas Powered Games, Hellbent Games | Webové stránky hry
  • Variabilní hratelnost
  • Hrací doba v řádu desítek hodin
  • 3 různé frakce
  • Zoom "z orbitu až do kokpitu"
  • Grafika
  • Hardwarové nároky
Diskuze (36) Další článek: Ocarina of Time na Wii

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,