Recenze: Terrorist Takedown 2: U.S. Navy Seals – zhyň, nevěřící

Vývojáři z polského City Interactive si už kdysi řekli, že stříleček ze druhé světové je až příliš mnoho a rozhodli se svou sérii Terrorist Takedown zasadit do atraktivních kulis moderní války. Zápletka tohoto dílu se točí kolem zajatých novinářů a jejich osvobození. Vžíváte se tak do role seržanta speciální jednotky Seals a před sebou máte rutinní úkol – najít informátora ve spřátelené vesnici.

Úvodní rozhovor se spolubojovníky se příjemně vleče a po jejich odvelení na správná stanoviště můžete vyrazit za svým cílem. Velitelství jenom upozorňuje, ať zase nezabíjíte civilisty. No jo, pořád. Když bude dost terčů opětujících palbu, nebude nutno si vražednické choutky vybíjet jinde.

První výstřely

Už po několika krocích ale bere klidná atmosféra za své a v rukou obyvatel se objevují poloautomatické zbraně. Správný herní hrdina se však neleká ničeho, palbu opětuje a trousí první drsňáckou hlášku: „Miluju tyhle přátelské civilisty.“ Vůbec, celá komunikace s velitelstvím a příběh celkově vyznívá nádherně kýčovitě a humorně.

Celá komunikace s velitelstvím a příběh celkově vyznívá nádherně kýčovitě a neuvěřitelně humorně

Jako příklad uvedu chvíli, kdy teroristé vybili celé družstvo Seals kromě mé skromné osoby, a můj hrdina dostal za úkol stáhnout se zpět na základnu. Ovšem místo pokorného běhu k prvnímu vozidlu a sporadickou střelbu k nepřátelům jsem ze rtů toho blázna slyšel hlášku „Zaplatí, musí za to zaplatit, všechny je zabiju a rukojmí zachráním sám!“ Při následném záchvatu smíchu jsem sice koupil včelku, jichž měli nepřátelé plný úl, ale pobavil jsem se dokonale. Žel, asi to nebyl záměr autorů.

Slibované pouliční boje zní z pohledu hráče lákavě, ale realita je smutnější. Představte si modelovou, tři metry širokou ulici, kde je sem tam pohozen nějaký povoz, džbán, auto, bedny, papírové krabice, vybuchující sudy a podobné veselosti. Máte? Přidejte tak pět teroristů, u nichž zkratka IQ znamená spíše Intenzitu Kvokání a spusťte scénu.

Kdo by ale používal pistoli, když z ní musíte vystřílet do nepřítele málem celý zásobník, než se terorista uráčí umřít na příliš mnoho železa v těle?

Výsledný obrázek vypadá následovně: První nepřítel zahajuje palbu ze vzdálenosti padesáti metrů a běží směrem k vám. Dávka z vaší zbraně ukončuje jeho mrzký život. Druhý a třetí terorista si zase razí cestu přímo k výbušnému sudu, jehož exploze je post-mortem předurčuje na kariéru letců. Čtvrtý se už jakž takž kryje za zdí, ale stále vám vystavuje na odiv asi 50 % svého těla. Pátý potom volí cestu nejmenšího odporu a kryje se za papírové krabice.

Následuje váš pohrdlivý úsměšek a jeho smrt. Tedy plánovaná smrt. Nejspíše totiž se stejným úlekem jako já zjistíte, že v Terrorist Takedown neznají spojení „průstřelnost materiálů.“ Nic se neděje, vrh granátem vše řeší ke spokojenosti obou stran a i ty bedny se kousek pohnou. Eliminace všech cílů bez ztráty kytičky je určitě důvodem ke gratulaci, ale... Ono je to jakési nemastné, neslané a zároveň i bez zápachu.

Partyzánský boj

Co se dá dělat, v zásobníku už toho moc nezbývá, je nutno vybrat nepřátelům kapsy. Pominu-li, že se občas po stolech nacházejí zásobníky, jež zjevně nikdo nechce a ani se mu nehodí do zbraně, jsou nepřátelští vojáci vaším jediným zdrojem munice. A nutno uznat, že celkem vydatným.

Díky skutečně inovativnímu systému výměny zbraní (za opasek si místo nože můžete zastrčit Kalašnikov) prakticky nemusíte použít jiné, než nejúčinnější pušky (AK-47, samopal z rodiny Heckler&Koch a Steyr AUG.) Kdo by ale používal pistoli, když z ní musíte vystřílet do nepřítele málem celý zásobník, než se terorista uráčí umřít na příliš mnoho železa v těle?