Recenze: The Mark – nikdy nekončící hrozba terorismu

Platforma: PC
Typ hry: FPS
Multiplayer: Ano
Minimální konfigurace: Procesor 2 GHz, 512 MB RAM, 128MB grafická karta
Doporučená konfigurace: Procesor 2,5 GHz, 1 GB RAM, 256MB grafická karta
Testovací konfigurace: Athlon XP 1600+, 1.5GHz, 768MB RAM, 128MB grafická karta
Výrobce: T7 Games (http://www.t7games.az.pl/)
Vydavatel: JoWooD (http://www.jowood.com/)
Homepage: http://www.themark-game.com/

Terorismus je stále dokola omýlané téma. Je to problém, s nímž se lidstvo mermomocí rve dlouhá léta, nicméně úspěchy v boji proti násilí - byť mnohdy velké - se během pár dnů stejně rozplývají jako pára nad hrncem. Tuhle se zacelí jedna rána, druhá se během pár chvil vytvoří vedle... ještě větší. V usilovném boji proti zlu však nesmíme polevit a právě v The Mark dostaneme možnost zlikvidovat jednoho z vůdčích teroristů - Iljyho Rakova, překupníka zbraní, který má na dosah ruky atomovou hlavici. Jeho největším trnem v oku je Stev Fletecher, jakožto hlavní osobnost hry. Po svém boku bude přitom povětšinu času doprovázen žoldákem Adrianem Hawkem, kterého překvapivě najal otec Rakova, stojící na opačném břehu. Nicméně Příběhová linka je ještě o kapánek zamotanější – do všeho se přidá únos sestry Hawkeho.

Pana nebo orel?

Výběr mezi dvěmi hlavními osobnostmi titulu The Mark není obtížný, nebudete muset dlouhé minuty přemýšlet nad správností své volby. Na začátku každé mise dostanete možnost vzít si buďto Fletechera nebo Hawkeho, přičemž jejich vlastnosti jsou prakticky totožné. Tedy, až na jeden (ne)podstatný detail – zatímco Fletecher ovládá „umění“ bullet-time, neboli zpomalení času, Hawke se zase dokáže lépe orientovat v temných zákoutích díky nočnímu vidění.

  
Já tě trefím! * Ani světlo si tady neopraví * Tak jsem ho netrefil :-(

Každopádně od The Mark neočekávejte dvojitou porci zábavy v podobě rozpůlení her, kde se každá z postav vydá na svoji dlouhou cestu. Místy sice něco podobného nastane a hrdinové se rozdělí, nicméně během určité chvíle se vše zase vrátí do starých kolejí. Příběh je lineární a nesnaží se odbočovat od tématu, nenabízí kdovíjaké volby a když už, jedná se většinou o lacině zpracovaný trik.

Po většinu času tak budete bojovat po boku svého pomocníka, jehož potenciál při akci nepřichází vniveč. Umělá inteligence spoluhráče sice není kdovíjak výjimečná, spíše se podobá inteligenci nepřátel, ale každopádně dokáže zvládnout klidně i deset protivníků zaráz. A ve chvíli, kdy do vás střílí jeden zleva, druhý zprava a třetí zezadu, zatímco ostatní pálí z vrchu, moc času na zorientování nedostanete, a proto přijde pomoc vhod. Na druhou stranu zase není potěšující chvíle, při níž se vám parťák připlete do mušky... a že těch chvil zažijete mnoho.

  
Vylezte, parchanti * Tak takhle se kryje parťák... ehm * Pche, Titanik byl větší

Podobně hovořit můžu o umělé inteligenci protivníků, kterou jsem mírně nakousl před chvílí. A stejně jako spoluhráč i protivníci leckdy nalétávají do mušky, byť vědí, že jejich tělo rázem dostane několik otvorů navíc. O takzvané „AI“ zkrátka nejde mluvit z pozitivně, protože soupeři opravdu často dělají nepochopitelné kiksy (nepochopitelné pro jedince s inteligencí vyšší než botník).

Jednou dole a podruhé zase dole

The Mark je v jádru akce určená spíš pro nenáročné hráče. Už po letmém prozkoumání je zřejmé, že by se se současnou konkurencí stěží měřila. Důkazem tomu je například první level, který vás vhodí do prostředí hangárů, v nichž musíte splnit patřičný úkol – prakticky nadělat co nejvíce škody. Byl jsem ale odrazen velikostí dané úrovně, nepřehledností a počtem nepřátel, jež se nacházeli snad na každém kroku. Sotva jsem vystrčil paty, už do mě všichni stříleli, neměl jsem čas se ani poohlédnout, přijít na to, jak se věci mají... nic.

  
Kdo má špekáčky? Jdeme opékat buřty! * Taková troufalost mi přiběhnout před ksicht s hlavní u hlavy * Koukám, že tu někdo chytá bronz

V podobném duchu se nese spousta dalších misí, leckdy i v pozdější fázi hry, a díky tomu došlo zejména u mne k nevítanému stereotypu a znechucení. Přitom laťka obtížnosti není nastavena kdovíjak vysoko, leckdy je dokonce možná až příliš nízko. Hra vlastně celkově není tak obtížná, jak se může tvářit. Spíše by se jí hodilo více vyváženosti. Leckdy se na každém kroku nachází lékárničky, zbraně od mrtvých nepřátel a jejich počet přitom v obou případech byl mnohdy až přehnaný. Jako by se autoři báli více přitvrdit.

  
Usaláma? * Je skoro po mně * Kam to střílím?

Arsenál je ale celkově více než rozmanitý, najdete v něm kupu zajímavých zbraní a většinou i plní svoje funkce. Jen ty granáty – opravdu mám chuť utrhnout hlavu tomu, kdo je začlenil do hry. Nevšiml jsem si, že by je používali soupeři, ale možná to vyvažuje fakt, že vy sami jste si obrovským nebezpečím. Jejich házení je nejenže hrozné, ale prakticky granáty jako takové nevyužijete. Často se mi stalo, že se zasekly o nějaký předmět (to nevysvětluji vlastní... neschopností), nebo nedoletěly na určené místo vlivem SNAD třikrát větší gravitace, než jaká opravdu na Zemi je. Ano, po hodu granátu máte pocit, že je buďto háže naprosto neschopný člověk (stále nemyslím sebe), nebo žijete na planetě třikrát větší. Jedna rada na závěr – vzhledem k tomu, že hra se odehrává většinou v interiérech, granáty raději na podobných místech nepoužívejte. A v exteriérech to také nebývá rozumné. Vlastně... bude nejlepší, když na ně úplně zapomenete.

Stříbrná střední cesta?

Bystrým z vás jistě neuniklo, že The Mark opravdu není nejlepší volbou. A těm méně bystrým raději opakuji – opravdu to není nejlepší volba. Ani herní doba zrovna nepředčí konkurenční tituly a chudých deset hodin podprůměrného hráče dozajista neuspokojí. Co teprve zběhlý „eF-Pé-eS-kář“, jenž The Mark sfoukne klidně i za jeden dlouhý večer s nocí?

  
Úsměv! * Vcelku hezky to zde mají zařízené * Tak tomuhle se říká „Amerika“

Ruku v ruce s tím jde také grafické zpracování nepůsobící sice vyloženě špatně, ovšem dobu své slávy o nějaký pátek očividně prošvihlo. Setkáte se sice se hrou světel s stínů, různými výbušnými efekty a podobnými kdovícoudělátky. Jenže to vše zde už bylo a stopu po byť sebemenší špetce inovace zkrátka nenajdete. Přitom ani není grafika tak hezká, aby se na měla na testovací konfiguraci sekat. Přece jenom byly tituly Doom 3 a Half-Life 2 o několik stupínků výš vizuálním zpracováním a k tomu vyladěnost herního engine použitého u The Mark se nedá se zmíněnými hrami srovnat.

Naopak doprovodné hudební skladby, tu a tam znějící ve hře, jsou vpravdě příjemné a vlastně „oživují nezáživný zážitek“. Podobně mluvit by se ovšem nedalo o zvucích. Ne, nejsou špatné, předem podotýkám, že v tomto směru se fiasko nekoná. Ale vadila mi místy jejich podivná hlasitosti (například co se chůze týče) nebo nepřehlédnutelná absence v některých nasktriptovaných sekvencích. A nejen v nich. Utvrzuje mne to v domnění, že autoři hru tvořili pod tlakem času a hlava nehlava se snažili stihnout ohlášený termín vydání. Nejhorší je, že v případě The Mark nemůže být řeč ani o ryzí kvalitě a ani o mnohdy vyhledávané kvantitě.

Zklamán však nejsem. Tušil jsem. Dalo se očekávat, jak The Mark dopadne. A propos, při pohledu na doposud uveřejněné obrázky a vzhledem k rychlosti vývoje titulu nešlo doufat v modré z nebes. Právě recenzovaná hra je zkrátka rychlokvaška s obsahem naházeným na sebe bez většího řádu i smyslu. V tomto domnění mne utvrzuje jak nevyvážená obtížnost, tak i „zbrklost“ některých míst (zejména první mise), společně s ne zrovna nejlepší umělou inteligencí. Abych ale jen neházel špínu, musí se The Mark nechat, že nenáročné z vás jistě zabaví, byť ne na dlouhou dobu.

Grafika: 7/10
Hudba: 8/10
Zvuky: 5/10
Hratelnost: 6/10

The Mark není špatná hra. Jen uspěchaná, krátká a ne příliš záživná. Nicméně neočekáváte-li od ní revoluci v žánru, můžete zamířit do obchodů.

Celkové hodnocení: 6/10