Recenze: The Secret of Monkey Island: SE – grog, poklad a moře

V každém z nás sídlí naše špatné já, jeho velikost je ale často rozdílná - jednou může jít o tmavou tečku, v jiném případě o velký černý flek. Většina z vás si určitě občas představovala, jaké by to bylo odvrátit se na temnou stranu (nemyslím síly) a převrátit své dosavadní hodnoty. Ignorovat všechny ty zákazy a pravidla, dělat věci podle zalíbení a hlavně bez výčitek.

Piráti byli takoví – kradli a zabíjeli, pili alkohol ve velkém a svobodně křižovali zdánlivě nekončící moře. Jenže označit se za piráta by v dnešní době bylo spíše pro ostudu, jelikož chlápci na motorových člunech se samopaly v ruce stěží vystihují námi myšlené hrdlořezy s papouškem na rameni. Naštěstí stále existují možnosti, jak se do jejich kůže dostat a jednou z nich je samozřejmě počítačová hra. Za jistě bohatou herní historii vyšlo mnoho her na motivy pirátů z Karibiku, v tomto případě nás ale bude zajímat jen jedna konkrétní, možná zároveň i nejznámější.

Hele, tříhlavá opice!

Je to už téměř dvacet let, co se na svět vyklubala hra The Secret of Monkey Island. Příběh o mladém a naivním nešikovi jménem Guybrush Threepwood, který se za každou cenu chce stát mocným pirátem a postrachem okolí. Vše začíná poměrně klidně plněním tří úkolů, které jsou k dosáhnutí takového cíle nutností, ovšem nebyla by to pořádná adventura, aby se vše nezkomplikovalo a z na první pohled obyčejného skotačení se stalo dobrodružství obrovských rozměrů.

Výsledkem je hybrid, který ponechává staré mechanizmy nedotknuté a zároveň přináší nějaké to vylepšeníčko

Smolným momentem (jak se to vezme) pro Guybrushe je zakoukání se to krásné guvernérky Elaine, kterou unese sice mrtvý, ale i v záhrobí neuvěřitelně aktivní LeChuck. Ten s ní má své tajné plány a je jen na našem hrdinovi, aby ji z jeho spárů dostal. Díky příjemné atmosféře a chytrému humoru se titul dočkal přízně většiny kritiků a vzhledem k velké popularitě žánru i komerčního úspěchu.

Fanouškovská základna se rozrůstala a bylo očividné, že se objeví pokračování. V současnosti jich je k dispozici hned několik, přičemž před pár týdny byl vydáno již páté (přesněji jeho první epizoda). Jak to tak vypadá, Opičí ostrov je i nadále oblíbeným zbožím, a proto není divu, že se LucasArts rozhodli vrátit na začátek a obdařit nás remakem nejstaršího kousku.

Možná ne remakem v pravém slova smyslu. Ono jde spíše jen o speciální vydání, jak napovídá samotný název, ne o kompletní předělávku. Lidé v LucasArts chtěli přivést tuto klasiku před nové publikum a zaujmout stejně, jako před lety, ovšem zároveň jí chtěli vzdát hold a příliš do původní podoby nezasahovat. Výsledkem je hybrid, který ponechává staré mechanizmy nedotknuté a zároveň přináší nějaké to vylepšeníčko.

TIP: Zkuste se namísto kombinování všech předmětů zamyslet nad problémem, řešení je povětšinou přísně logické.

První věcí, která musí ihned praštit do oka, je vizuální prezentace. V dnešní době by hráče těžko ohromilo rozlišení 320x200 o 256 barvách, proto byla zvolena cesta HD a veškeré sprity a pozadí byly překresleny do současných standardů. Druhou zásadní změnou, která přináší zážitku nový rozměr, je namluvení všech postav. Přeci jen je tichý dialog za doprovodu pohybujících se hlav věcí spíše systémů s omezenou kapacitou médií a ne moderních strojů, jimiž PC a X360 rozhodně jsou. Dabing obstarali stejní aktéři, jako v třetím díle, takže se není třeba obávat nesedících hlasů.

Jestli ale existuje jedna věc, kterou musím chtě nechtě autorům pochválit, je to zachování původní hry, která neustále běží pod slupkou nového naleštěného zevnějšku. Kdykoli během hraní, a to i v cutscénách, můžete stisknutím jediné klávesy zažít atmosféru adventur devadesátých let a tou samou klávesou se zase vrátit zpět.

Jestli ale existuje jedna věc, kterou musím chtě nechtě autorům pochválit, je to zachování původní hry

Funkci ocení jak nostalgici, kteří si mohou kdykoli přepnout z nového kabátku na starý a se slzou v oku zavzpomínat na dobré časy (nebo samozřejmě zahrát v tomto podání vše), tak nově příchozí, kteří se mohou ze zvědavosti podívat na původní verzi jakékoli scény, aniž by to ubralo na atraktivitě. Jde o pěknou možnost, jak získat zážitek ze hry a zároveň i trochu navíc, jelikož lze jasně vidět pokrok v technologických možnostech a získat šanci pro porovnání.

Koexistence dvou her přímo na sobě závislých sebou ale nese i několik nevýhod, které jsou ovšem pochopitelné, vezmeme-li v úvahu princip, na jakém je mechanizmus stavěný.