Xbox One a PS4 se dočkaly mnoha skvělých her. Jaké nás zaujaly nejvíc?
God of War – dokonalý přerod neskonalého boha
Série God of War je už od roku 2005 mojí neoblíbenější v historii herního průmyslu. Do dneška vzpomínám na to, jak jsem si s magazínem OPS2 přinesl domů demoverzi, která nabízela první pasáž hry s hydrami a od začátku mi učarovala. Kdybyste se mě před deseti lety zeptali, co bude nejlepší hra nové generace a ukázali mi pouze seznam jmen jednotlivých titulů, bez váhání bych při spatření názvu God of War řekl, že to bude právě tento titul, který se stane tím největším herním klenotem PS4. Asi bych ale netušil, jak moc blízko pravdy jsem i navzdory svému zaujetí.
Když potom série zdánlivě skončila třetím dílem a přišel už pouze prequel Ascension, bylo mi hrozně líto, že se s Kratem již znovu nesetkám. Do teď vzpomínám, jak jsem potom nad ránem v létě 2016 dorazil domů, abych se podíval na záznam z E3 konference Sony, která začala naprosto epickou hudbou živého orchestru a já si říkal, že to je jako kdyby mělo přijít God of War. Světe div se, měl jsem pravdu. V momentu, kdy to potvrdil Kratos svým vynoření ze stínu, jsem se snažil tvářit hrozně neohroženě, ale jinak by nejspíš i ukápla slza radosti. Moje mladší já křičelo nadšením „ANO! ANO! ANO!“ a to starší se k němu s radostí přidalo.
Z přerodu série v něco úplně nového jsem měl radost a zároveň trochu obavy. s Kratem tak Přece jenom bojový systém byl spojený, že přechod na novou zbraň v podobě sekery Leviathan nebyl zrovna sázkou na jistotu. Celková změna koncepce se ale ukázala jako naprosto vynikající krok a autor druhého dílu (mého nejoblíbenějšího) Cory Barlog se s vývojářským týmem Santa Monica Studios překonal a naservíroval mi nyní mnou ještě oblíbenější hru.
Sami vývojáři nám ve skvělém dokumentu Raising Kratos prozradili, že Kratos vlastně tak nějak dospěl spolu s nimi a tento emotivní přerod opravdu hře sluší. Zabývá se dospělejšími tématy, již není jenom o čisté agresi, a přitom neubírá ze svých silných stránek, nestraní se brutality a disponuje ještě mnohem propracovanějším bojovým systémem. Částečně otevřený svět s jasně danými koridory mi perfektně sednul a přinesl mi dlouhé hodiny zábavy, celkově jsem v tomto skvostu strávil minimálně přes dvě stě hodin. Objevil jsem, co mělo být objeveno. Zničil, co mělo být zničeno, a i po třech průchodech na nejvyšší obtížnost mě všechno stále dokonale bavilo. God of War je pro mě bezesporu nejlepší hrou končící generace, která utužila můj vztah k teď už méně nemilosrdnému zabijáku bohů.
Frostpunk – zamrzlá pustina, která neodpouští
Strategické, budovatelské a další podobné hry nikdy nebyly příliš šálkem čaje, který bych si nějak zvlášť vychutnával. Spíše naopak. Patřily k těm, kterým jsem se docela vyhýbal a moc dlouho u nich nevydržel. Přiznávám, prostě mám radši akci, kde se svým hrdinou mohu jednoduše sám běhat herním světem a kontrolovat každý jeho pohyb. Občas se ale objeví nějaká ta výjimka potvrzující pravidlo a v tomto případě se jí stal Frostpunk od vývojářů stojících i za úspěšným titulem This War of Mine. Pro mě osobně je Frostpunk důkazem toho, jak moc se vyplatí si předplatit Humble Bundle, protože nebýt něj, nejspíše bych se ke koupi hry nedokopal. Takto ode mě dostala šanci a překvapila snad v každém ohledu.
Už při prvním spuštění na vás dýchne ponurá atmosféra, která hráče okamžitě naladí na notu rozpadající se společnosti, která skomírá v zamrzlé pustině a snaží se vybojovat si přežití i navzdory ukrutným mrazům sahajícím až pod sto stupňů v mínusu. Jako vůdce jedné z kolonií pak budete dělat těžká rozhodnutí, která vypadají mnohdy vážně hnusně, ale vy je prostě dělat musíte. Práce dětí? Exemplární tresty pro vzpurné narušitele víry ve vaše dovednosti? Protézy pro oběti omrzlin, které však mohou vést k sebevraždám některých zmrzačených obyvatel? Uživíte je vůbec, když moc práce neodvedou? Je toho mnohem víc a žádné z těchto rozhodnutí se nedělá snadno, ale situace vás k nim mnohdy prostě donutí.
Celkově jsem měl z Frostpunku opravdu mrazivý pocit po celou dobu hraní a scénáře mě skvěle bavily a dokázaly pohltit. Stačilo udělat nějakou zbytečnou chybu a už jste měli velký problém. Přitom ale hra byla přiměřeně náročná, aby si i člověk, který strategiím nehoví, po chvíli našel ve svém jednání ponaučení a příště už situaci zvládl lépe. Když jsem potom hrozivou zimu přečkal i se svými obyvateli, byl to obrovský pocit zadostiučinění, který mě okamžitě hnal směrem k dalším scénářům. Frostpunk si mě prostě dokonale získal, a i díky němu rozhodně budu podobným hrám dávat šanci častěji.
Tony Hawk's Pro Skater 1 + 2 – dokonalý návrat do dětství
Mít ve svojí špičce poslední generace remake? Proboha, co to je za kacířství, můžete si říkat. Jene já byl na Tony Hawkovi herně odkojen, miloval jsem jeho hry a několik let v kuse to pro mě byla přesně ta hra, u které jsem vydržel sedět celé hodiny i přesto, že jsem ji už na sto procent prolezl skrz na skrz. Pak přišla hubená léta, která přinesla spíše nevydařená pokračování série a Tony pomalu ale jistě začal i u mě upadat v zapomnění. Napravit to měla až předělávka prvních dvou dílů, která se dá považovat za jeden z nejlepších remaků vůbec.
Návrat Tony Hawka mezi živé tento remake zvládá s nevídaným citem pro původní hru a přitom přináší grafické zpracování hodné odcházející generace. Dokonale přenáší starší herní mechaniky do moderního kabátku tak, že působí funkčněji ale přitom stejně arkádově jako v dobách, kdy to prostě jinak ani nešlo. Každé kombo i speciální triky doplňují charakteristické zvuky, popisky a k tomu se přidává již naprosto legendární soundtrack, jehož dokonalost snad ani nelze zpochybnit. Navíc obohacený o pár nových skladeb, které za starými kousky nezaostávají a našly si cestu do mého playlistu.
Celkově to tak nutně nemusí být hra, která by za normálních okolností patřila k tomu nejlepšímu z generace. Spíše o nostalgickou výpravu, jejíž cit pro originál a skvělá hratelnost mi tak moc připomněly časy, kdy jsem na Tonym jako dítě ujížděl, že jsem prostě nemohl odolat tomu, abych ji mezi své špičkové tituly zařadil. Protože přesně takovéto návraty svých dětských legend si přejeme všichni.
Uncharted 4 – objevení královského klenotu Playstationu
Přiznám se, že série Uncharted mě zpočátku trochu míjela, moc jsem netoužil po tom, si ji zahrát a lovení pokladů pro mě nikdy nebylo tím nejlákavějším tématem. Pak jsem ale dostal nabídku si Uncharted 4 vyzkoušet, které jsem neodolal. Po pár hodinách bylo jasno. Tohle vážně chci dojet do konce a nejlépe skoro na jeden zátah. Najednou jsem spíše přemýšlel nad tím, jak se mi Uncharted mohlo tak dlouho vyhýbat. Proč jsem proboha po této hře nesáhl už dřív.
Nádherný filmově laděný styl vyprávění, zábavný a sympatický hlavní hrdina, který by se dal přirovnat k tomu, co pro byl pro osmdesátky Indiana Jones. Neotřelý, vtipný a důmyslný lovec pokladů, který se nezalekne žádného nebezpečí a vždy se snaží rozkrýt dávná tajemství. Skvělé puzzly, které hlavu potrápí ale nestrávíte nad nimi hodiny, výborné akční pasáže i zábavné dialogy. To všechno mě donutilo Uncharted 4 zařadit mezi špičku. Zapomínat potom nesmíme ani na nádhernou grafiku, která především ve zpracování postav i dnes může konkurovat těm nejlepším.
Ani po čtvrtém Uncharted jsem se překvapivě nestal nějakým nadšencem pro tuto sérii, který by musel okamžitě po dohrání svojí první hry zhltnou všechny ostatní díly, ale bezpečně mohu říct, že tento herní zážitek ve mně zanechal svoji stopu a nadchl mě natolik, že v mém seznamu nesmí chybět.
Life is Strange – dívčí příběh, co chytí za srdce
Příběh dvou kamrádek, které se i za pomoci nadpřirozených schopností jedné z nich vydávají zjistit, kam záhadně zmizela spolužačka a kamarádka Rachel Amber. Zdálivě dívčí záležitost v podobě příběhové epizodní adventury od tehdy ještě neznámého studia Dontnod Entertainment, která si ale ve finále našla cestu do srdcí nejednoho ostříleného hráče. Příběh této emotivní cesty je vyprávěný s velkým ohledem na to, aby byl správně dávkovaný a prokládaný spoustou detailů, drobností a vzpomínek, které hráče ve finále nesmírně dobře fungují při vylepšování herního zážitku.
Dontnod zkrátka přišel s něčím, co vlastně nepřináší žádnou revoluci. Cestování časem, epizodická adventura, jímavé příběhy. To všechno už tu bylo ale Dontnod z těchto prvků složil tak skvělý časoprostorový mišmaš, až mě nesmírně překvapil tak, jako miliony dalších hráčů. I zde hraje nesmírně důležitou roli naprosto vynikající soundtrack naplněný klidnými, příjemnými skladbami se okamžitě zařadil mezi mé nejoblíbenější a pokud potřebuji relax, přesně zde často hledám.
Když se to tak snažím popsat, vlastně je hrozně těžké říct přesně, čím tak strašně dokáže Life is Strange hráče nadchnout. Je to totiž kombinace absolutně všeho, co ve hře najdeme. Nic by bez ostatních prvků nefungovalo tak dobře. Každý dílek skládačky je stejně důležitý a jinak, než si hru sám projít prostě nemůžete dostat ten nádherný pocit, který vám Life is Strange dokáže navodit. Je to hra, kterou žijete. Se kterou cítíte a jejíž příjemný i místy děsivý nádech zahřeje u srdce.
Limbo – v jednoduchosti je síla
Už je to vlastně dost dlouho co tato celkem jednoduchá logická hra od studia Playdead překvapila svět. Celých deset let. Pro mě jde o záležitost současné generace, vyzkoušel jsem ji totiž až s ní a natolik mě oslovila, že ji vynechat nemůžu. Temná atmosféra světa, který vám vlastně ani nevypráví žádný příběh a jenom vás žene kupředu. Jenom se jím snažíte projít a jakožto bezbranný chlapec narážíte na jedno nebezpečí za druhým. O veškerém nebezpečenství navíc většinou nevíte dopředu a hra vás tak udržuje v permanentním napětí a stavu absolutní bdělosti. Jakmile na chvíli polevíte, něco vás prostě dostane a mnohdy i zatraceně vyleká. Obzvlášť pokud hrajete se sluchátky, která jsou kvůli poměrně tichému prostředí nastavena na vysokou hlasitost.
Logické puzzly vyžadují přesnost i důvtip. Často nutí k zamyšlení a jejich vyřešení vždy na malou chvilku vzbudí přesně ten dojem, co u podobné hry chcete. „Jsem génius, přišel jsem na to,“ říkáte si až do chvíle, než narazíte na další hádanku, která vás zase donutí se chvíli škrábat na hlavě. Toto střídání chvil pocitu geniality a jemné beznaděje je jedním z hlavních prvků vedoucích k úspěchu Limbo.
Dalším a naprosto nesporně klíčovým prvkem vedoucím k úspěchu byl dechberoucí, a přitom jednoduchý audiovizuál, který si nehrál na komplikovanost. Sázel prostě a jednoduše na temnou kombinaci černé a bílé. Ta z hráče vysála veškeré veselí a zarazila ho hluboko do depresivního světa Limba, kam ve chvílích hraní jednoznačně patřil. Do dneška vzpomínám na to, jak jsem Limbo poprvé bez jakéhokoliv očekávání zapnul na vyzkoušení, zhruba kolem jedenácté večer. Před pracovním dnem. Nečekal jsem, že u hry zůstanu sedět další čtyři hodiny s pocitem, že před sebou mám nedokončenou práci a budu sám sebe muset od počítače urvat násilím, abych ráno vůbec dokázal vstát.
Devil May Cry 5 – zasloužené pokračování po deseti letech
Poslední kousek na tomto seznamu z mojí strany je Devil May Cry 5. Návrat legendárních bijců démonů v čele s Dantem a Nerem mě uchvátil a jeho kouzlo mě stále nepouští. Jakožto dlouholetý fanoušek série jsem se na něj těšil již od prvních spekulací a oznámení na E3 mě vážně nadchnulo. Od začátku byla vidět chuť zkombinovat to dobré ze všech předchůdců, a dokonce i použít něco málo z, fanoušky ne příliš oblíbeného rebootu, DmC: Devil May Cry. Ten jsem si po hratelnsotní stránce ale celkem užil, a tak pro mě šlo o skvělou zprávu.
No, co si budeme povídat. Když jsem potom hru dostal do rukou k recenzi, nemohl jsem skrývat své nadšení. Šlo v podstatě o první opravdu velký titul, který jsem recenzoval a nemohl jsem si to užít více. Všechny hratelné postavy fungují skvostně, bojový systém je v rámci akčních her naprosto bezkonkurenční svojí komplexností a cutscený srší takovým stylem, jaký můžete očekávat opravdu jenom od japonské hry. Vlastně dost možná jenom od Devil May Cry.
Celkově se Devil May Cry 5 stalo pro mě nejlepším titulem ze série po boku Devil May Cry 3, které v poměrech ke svojí době zřejmě zůstává stále nepřekonáno, ale obecně je pětka prostě tím nejlepším Devil May Cry, které zatím vyšlo. Hideaki Itsuno to dokázal a všechny fanoušky nadchl i přesto, jak nároční dokážou být. I přesto, že mnozí zazlívali to, že vlastně nějaký reboot kdysi vznikl. I přesto, že museli na skutečné pokračování čtyřky čekat 10 let. Rozhodně tak jde o hru, která mi v paměti ještě nějakou dobu zůstane a rád se k ní vrátím.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně